Věda rozšířila obvyklé spektrum nářků typu: „Nejsou peníze“ o zoufalý vzlyk: „Nejsou lidi“. Nejde jen o pláč, jenž zaznívá z českých vysokých škol a výzkumných ústavů a na nějž přislíbil premiér nečas půlmiliardový "kapesník" k financování návratu českých vědců zatoulaných po světě. Nedostatkem lidí trpí i věda v zemí, jež je vědě zaslíbená - v USA. Spojené státy zaujímají mezi 29 ekonomicky mejrozvinutějšími zeměmi až sedmadvacáté místo v podílu, který tvoří mezi absolventy vysokých škol studenti přírodovědných a technických oborů. Americké university produkují mnohem více jazykovědců, ekonomů, právníků než strojařů či farmaceutů. A tak i v Americe platí, že pro přírodovědné a technické obory „nejsou lidi“. Za „velkou louží“ to řeší celkem úspěšně importem hlav a toho, co mají tyto hlavy mezi ušima. Je to lákavé, protože domácí studenti mohou i nadále studovat středověkou literaturu, historii výtvarného umění nebo marketing a národní ekonomika navzdory tomu (až zase tolik) „nedrhne“. Takový import hlav si mohou dovolit USA. Česká republika nikoli. My budeme ještě dlouho nuceni k tomu, abychom si potřebné profese pořizovali z vlastních zdrojů. Jsme sice lukrativní destinace pro rumunské kapsáře, ale nikoli třeba pro finské programátory nebo německé strojaře. Ostatně i v USA si uvědomují, že na import mozků se nelze spoléhat donekonečna. Chtějí ho aspoň zčásti nahradit „domácí produkcí“.
Kořeny nezájmu o technické a přírodovědné obory tkví podle Američanů už v základních školách. Jen 40 % amerických žáků prvního stupně a jen 80 % žáků druhého stupně má ve škole na matematiku, přírodovědné a technické předměty učitele s patřičnou kvalifikací (aprobací v předmětech, které tito kantoři učí). Kantoři (mluvíme stále o poměrech panujících v USA) přitom řeší zásadní dilema. Mají učit děti tak, aby byly dobře připraveny k testům a snáze se dostaly na vyšší stupně škol? Anebo mají ukazovat dětem, jak jsou fyzika, chemie nebo biologie zajímavé? A něměli by dokonce učit děti o přírodních procesech přemýšlet?
Mnohá z amerických postesknutí nám budou znít velmi povědomě. Některá„alarmující čísla z USA“ v nás možná vzbudí zbožné přání, aby na tom naše školy, žáci a učitelé byli „taky tak špatně“. Ve srovnání s americkým školstvím máme snad výhodu v tom, že se u nás celkem bezostyšně může učit evoluční teorie. I když o tom, jak vykládají někteří naši učitelé problematiku jaderné energetiky nebo geneticky modifikovaných organismů, si není třeba dělat velké iluze.
Spojené státy mají na svém kontě řadu významných úspěchů. V dobách vzdálenějších to bylo přistání na Měsíci. Z doby méně dávné je možno uvést jako příklad přečtení lidského genomu. Američané si uvědomují, že zopakování těchto úspěchů nemusí být zase až tak snadné. A už vůbec nebude samozřejmé. Ale vyhlídka na další podobnou "ránu" jim stojí za všechnu námahu a investice. Jak vyplývá z analýzy provedené na Battelle Memorial Institute v ohijském Columbusu, byly 3,8 miliardy dolarů „nacpaných“ ze státní americké kasy do čtení lidského genomu jednou z nejlepších investic, jakou americký stát v posledních desetiletích udělal. Na základě výsledků čtení lidského genomu se v USA vytvořil na trhu práce prostor 3,8 milionu pracovních roků. V zaměstnáních vzešlých díky výsledkům čtení lidského genomu pobrali lidé ve mzdách 224 miliard dolarů. Jen v roce 2010 vzniklo díky výsledkům čtení lidského genomu v USA 310 000 nových pracovních míst. I pro takhle výnosnou investici musí být k dispozici počáteční kapitál. Nejde zdaleka jen o odpovídající balík peněz ale také o kapitál lidských mozků schopných tak ambiciózní projekt zrealizovat. Američané mají strach, že schopné přírodovědně a technicky vzdělané lidi nevychovávají v dostatečném množství a kvalitě. A ta vyhlídka je děsí.
Nic proti znalcům Shakespearových sonetů, jejichž práce je bezesporu krásná a užitečná. Bez práce lidí s technickým a přírodovědným vzděláním, by však pro ni lidstvu jaksi nezbývalo prostoru, sil a prostředků. Je jistě úžasné, když si může počítačový programátor večer ulevit od starostí všedního četbou eseje o tom, co měl vlastně William Shakespeare ve svých sonetech na srdci a co na jazyku. Představa, jak si profesor anglické literatury po večerech vyvíjí nový software pro ABS ke svému automobilu, už tak krásná (ani reálná) není.
Američané si to uvědomují a hodlají své nelichotivé postavení na 27. místě z 29 ekonomicky nejrozvinutějších zemí změnit. Například tím, že se budou mnohem více věnovat učitelům. Na přírodovědně a technicky orientovaných fakultách se rozjíždějí programy, které se snaží zlanařit ty nejlepší mozky nikoli pro výzkum ale pro výuku. Takový hodně chytrý chemik nebo fyzik za katedrou se už nebere jako „promrhaný talent“, ale jako dlouhodobá investice s velmi jistým výnosem. Tihle lidé vychovají novou generaci skvělých chemiků, fyziků a v neposlední řadě i učitelů fyziky a chemie. Hodně pozornosti se věnuje (nezapomínejme prosím, že stále hovoříme o USA) i dalšímu vzdělávání učitelů a jejich motivaci, aby ze škol nezdrhali. Američané zjistili, že lanaření nových skvělých kantorů není k ničemu, když je role učitele rychle otráví a ve škole pak už jen koukají, kde nechal tesař díru.
Zajímavou akci, jež se snaží posílit tento bohulibý trend, organizuje časopis „Scientific American“, který je celkem dobře znám i u nás a těší se i mezi českými vědci velmi dobré pověsti. U nás organizujeme „Týden vědy“, kdy mohou laici a především žáci a studenti navštívit různá výzkumná pracoviště. Jde o bohulibý počin, který ale oslovuje ty, kteří už mají o vědu zájem. Ty, kterým je věda ukradená, nechávají otevřené dveře výzkumných ústavů vcelku lhostejnými. Američtí vědci nedělají tu chybu, aby mládež ignorující vědu rovněž ignorovali. Akce „1000 vědců v 1000 dnech“ probíhá obráceně než dny otevřených dveří. Podle zásady, že když nejde hora k Mohammedovi, musí jít Mohammed k hoře, budou chodit vědci do škol. Co tam budou dělat? Nic moc. Popovídají si s žáky a studenty o tom, nad čím bádají. Předvedou nějakou malou ukázku, pobaví legráckou, setřou z vědy nános nepochopitelna a patinu nezáživnosti. Ukážou i těm, kteří se o to sami nezajímají, že vědec může vypadat jako úplně normální člověk a navíc se tak v mnoha případech dokonce i chová. Američtí vědci nepředvedou ve školách nic víc, ale také nic míň. Cílem není vnést do „zatemnělých myslí světlo poznání“. Jde o to ukázat se lidem a navázat s nimi kontakt. Říct klukům a děvčatům, jinochům a slečnám: „Jsme tady a děláme spoustu zajímavých, krásných a navrch ještě užitečných věcí, díky nimž se nám všem může žít lépe.“
Docela těm americkým školákům závidím. Rád bych seděl v lavici ve chvíli, kdy u tabule vypráví Mario Capecchi o genetice, Edward Wilson o sociobiologii nebo Andrew Fire o biochemii. Ještě raději bych ale viděl, jak do českých škol vcházejí čeští vědci a vyprávějí o tom, co se děje na českých universitách a výzkumných ústavech. Jistě, nemáme tady tolik vědců, jako mají Američané. Nemáme ale také ani tolik žáků a škol. Určitě nebudeme mít něco, jako je projekt „1000 vědců v 1000 dnech“. Zmohli bychom se nejvýše na „100 vědců ve 100 dnech“ a nejspíš ani na to ne. Je to škoda. Sto dní (tzv. hájení) nabídneme kdejakému politickému hochštaplerovi, kterého zákulisní licitace o dělení moci, vlivu a peněz vynesly do ministerského křesla, parlamentní lavice nebo do radničního kanclu. Našim dětem stovku dnů s vědou nedáme, protože je nám na to líto času, peněz a hlavně námahy.
A tak nezbývá nic jiného, než aby u nás začali žáci, studenti, učitelé a profesoři a zkusili si nějakého toho vědátora pozvat. Ať jim něco zajímavého řekne a ukáže. A my vědci bychom se měli důkladně zamyslet, než takovou žádost odmítneme s odůvodněním, že na to nemáme čas. Pokud si budeme touhle výmluvou až příliš často usnadňovat život, vyroste nám ve škole generace, která bude vidět vědu jako zbytečnost a vědce jako kašpary nebo darmožrouty. Pokud nám už pokolení shlížející na technické a přírodní vědy s despektem nebo přímo s hnusem dávno nevyrostlo.
Převzato z blogu JaroslavPetr.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora