Začnu tím, že jsem přesvědčen, že „normální člověk“ nemá potřebu na veřejnosti okatě prezentovat svou sexuální orientaci. Ostatně koho to zajímá. Na každém člověku mě zajímá spousta věcí, ale sexuální orientace nikoliv. Připouštím nanejvýš, že mladík či mladice (do této kategorie již dávno nepatřím) se může zajímat o sexuální orientaci vyhlédnuté osoby, aby při případném seznamování nešlápl/a vedle. Homosexuálové a lesbičky prodělavší úspěšně coming out mají tzv. vystaráno.

Hůře na tom jsou ti, kteří mají problém nikoli se sexuální orientací, ale se sexuální identitou, tedy osoby, které se cítí být ženami v mužském těle nebo naopak muži v těle ženském. Říká se tomu transsexualismus a je to uvedeno v mezinárodní klasifikaci nemocí MKN-10 pod číslem F64.0.

Když jsem před léty začínal se sexuologií, vyskytovala se tato choroba/porucha v klinické praxi dosti vzácně. Zabývali se jí pouze příslušní odborníci a veřejnost o ní prakticky nevěděla. Dovedu si také představit, že v atmosféře totalitního režimu neměl nikdo přílišnou chuť problém sexuální identity řešit, a dyskrepancí mezi svým prožíváním a tělesnou schránkou se raději nezbýval.

V poslední době díky mediím včetně internetu se ale lidé – laici – s touto problematikou seznámili blíže, a přestože je tato porucha nadále poměrně vzácná, medializace vykonala své a díky ní nejspíš dochází k jistému nárůstu počtu nikoli transsexuálů, ale osob, které žádají změnu pohlaví s tím, že nejsou ve svém těle spokojeni.

Dovolím si zdůraznit, že ze sexuologického hlediska není možné vyhovět se změnou pohlaví každému na úřadě a na počkání. Za touhou po změně pohlaví se totiž může skrývat nikoli nezávažná duševní choroba. Proto je nanejvýš důležité, aby se člověk žádající změnu pohlaví nejprve podrobil důkladnému psychiatrickému a psychologickému vyšetření. Vzpomínám si třeba na muže s paranoidní schizofrenií, který byl nevývratně přesvědčen, že je žena. Kroky ke změně pohlaví by neměly být v žádném případě zbrklé. Od první návštěvy lékaře do skutečné změny by měly uběhnout asi tři roky, v jejichž průběhu je žadatel/ka testován/a mimo jiné i proto, aby se zjistilo, že to s takovou změnou myslí opravdu vážně a že se nejedná o nějaký chvilkový rozmar.

K tomu, že i uskutečněná změna se nemusí ukázat šťastným řešením, nabízím jeden příklad. Setkal jsem se s transsexuálkou typu male-to-female, která svůj nikoli nezávažný trvalý psychický dyskomfort řešila opakovaným polykáním rozličných kovových předmětů. Jednou po chirurgickém zákroku byla přeložena na psychiatrické oddělení, kde jsem měl možnost s ní pohovořit. Z celého rozhovoru mi utkvěla v paměti jedna věta: „Víte, já nebudu se sebou spokojena v žádném pohlaví.“ Z toho lze usoudit, že problém té „ženy“ nebyl v pohlavní identitě, ale v samotné narušené osobnosti. Dříve se tomu říkalo psychopatie, ale pro pejorativnost tohoto výrazu se nyní používá termín porucha osobnosti.

Zde může být vysvětlení k tomu, jak někteří lidé uvažují: „Necítím se dobře, zkusím změnit pohlaví, co to udělá. Píše se o tom přeci na internetu.“

Od tohoto je pak jen krůček k tomu užívat si jakousi domnělou „slávu“ tím, že to zveřejním, že na sebe upozorňuji, že se se svou změnou chlubím a dosti hlasitě ji rozkřičím do světa. To ale pravý a „poctivý“ transsexuál nikdy neudělá. Prošlo mou praxí několik transsexuálů, které by ani nenapadlo hystericky zveřejňovat svou změnu pohlaví.

Dovolím si ještě poukázat na to, že někteří lidé - opět osobnostně poněkud nestandardní - začnou rozhlašovat, že genderových identit je jako vojáků v Cimrmanově Blaníku, tedy nepočítaně. Nechápu.

Když se pak dozvím o tom, že o změnu identity bude moci žádat se svolením rodičů dvanáctiletý puberťák či puberťačka (s kterým právě mlátí tzv. rock´n´roll hormonů) a v patnácti k tomu ani ten souhlas potřebovat nebudou, vzpomenu na Slunce, seno…: „Du blejt, velebnosti.“

Autor je sexuolog