Neviditelný pes První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996

Aprílový text Rostislava Caletky je zajímavý tím, že není na první pohled „aprílový“. Začíná korektním a věcně přesným výkladem radioaktivity, čímž si u čtenáře buduje důvěru. Teprve následně přechází k tvrzení, které je s tímto výkladem ve skutečnosti neslučitelné – ale tento přechod je natolik plynulý, že si ho nemusí každý všimnout.

Problém tedy není v samotné pointě, ale v jejím rozpoznání. Čtenář, který má alespoň základní fyzikální intuici, pravděpodobně rychle pochopí, že „separace podle budoucího rozpadu“ nedává smysl, a ironii odhalí. Čtenář bez této opory však nemá jasný moment, kdy by měl zpozornět – text se totiž tváří konzistentně a používá správné pojmy. V takovém případě může být článek čten doslovně, nebo alespoň s nejistotou, zda nejde o skutečnou zprávu.

Výsledkem je, že pointa není univerzálně čitelná. Ironie zde není dána formou, ale znalostí. A to je poměrně náročná kombinace: text pak nefunguje jen jako vtip, ale zároveň jako test toho, do jaké míry je čtenář schopen rozlišit mezi statistickým popisem jevu a jeho intuitivní, ale chybnou interpretací.

no jo, je to tak ten chemikářskej vtip: H2SO5...

Doslo mi to az ve tretim odstavci, kdy jsem uz uz sahal po mysi, abych napsal nas... nahnevany komentar o autorove vedecke erudici :)

Moc pekne, moc!

"...pro konkrétní radionuklid nelze v principu určit, kdy k přeměně dojde..." - pan autor měl patrně na mysli konkrétní jádro? Nuklid je množina jader.

Jinak jestli to správně chápu, tak vtip spočívá v tom, že se najde něco, co nejde, a pak se řekne, že to bylo v Rusku.

Máte pravdu v té terminologické poznámce – přesněji řečeno jde o jednotlivé jádro, nikoli „nuklid“ jako celek. Ale ta druhá část reakce je možná příliš rychlá ve svém závěru.

Podobné aprílové texty stojí na tom, že vezmou něco, co je dnes považováno za principiálně nemožné, a posunou to o krok dál. To ale neznamená, že všechny takové představy jsou nutně triviálně absurdní. Historie fyziky zná situace, kdy intuitivně „nesmyslné“ myšlenky – třeba relativita času nebo zakřivení prostoru, formulované Isaacem Newtonem implicitně jako nemyslitelné v rámci jeho mechaniky – se později ukázaly jako smysluplné v jiném teoretickém rámci.

U radioaktivního rozpadu dnes skutečně pracujeme s modelem, kde jednotlivá jádra nemají žádné „vnitřní hodiny“. To je velmi dobře ověřené. Ale není logicky vyloučeno, že na jiné škále, v jiném popisu nebo v rozšířeném teoretickém rámci by se objevila jemnější struktura, která by tento statistický popis doplňovala – i když zatím pro nic takového nemáme experimentální oporu.

Jako apríl to funguje právě proto, že to naráží na hranici současného poznání. A tyto hranice se historicky posouvaly. To ale neznamená, že konkrétní tvrzení článku je pravděpodobné – spíš že není úplně rozumné jej odmítnout jen na základě intuice, aniž bychom si uvědomili, že i naše intuice je produktem aktuálního teoretického rámce.

Dost náročná ironie pro toho, kdo neabsolvoval zàkladní kurz fyziky. Jinak statistickà interpretace je náročná na matematický aparát. Mimo jiné, slušná znalost teorie grup a lineárnich operátorů. O řešení diferenciálních rovnic se ani nebavím, neboť to jíž dnes znají školáci z devítky.

Ruští vědci dokázali rozdělit atomy podle doby zbývající k jejich rozpadu – a na ten úspěch si všichni připili sklenkou mléka od právě rozdojeného kozla ...

Ale kozla lze rozdojit.

Na každém aprílovém žertu může být i zrno pravdy. Tady bych třeba byl ochoten uvěřit, že Putin navštíví Novorossijsk.

To bude nesmysl podobný třídění elektronů na ty zlé z jaderné elektrárny a ty hodné z fotovoltaiky.

ˇAch, nechal jsem se nachytat. Dnes je Aprýl.

Jak v daném kontextu podotkl již - Mark Twain: "Bůh stvořil války, aby se Američané naučili zeměpis.“

Nepopiratelným faktem je, že za posledních 100 let prakticky neměli v USA generaci, která by do války nevytáhla. Poslední dekády však mají mezi vysloužilci řadové více obětí sebevražd než obětí bojových operací...+- 20 úspěšných sebevražd denně v řadách US vysloužilců myslím nemá obdoby.

Pro nefyziky poněkud záludné

To je ale v jistém smyslu přirozené. Nejde o „záludnost pro nefyziky“, ale o jednu z nejhlubších otázek moderní fyziky vůbec.

Otázka, zda je náhodnost skutečně fundamentální vlastností reality, nebo jen důsledkem neúplného popisu, nebyla nikdy triviálně uzavřena. Vedly se o ní zásadní spory už v počátcích kvantové mechaniky a v různých podobách se vracejí dodnes. Problém tedy není v tom, že by laik něčemu „neporozuměl“, ale v tom, že naráží na místo, kde se i fyzika sama pohybuje na hranici interpretace.

Z tohoto pohledu je vlastně logické, že podobný text může být matoucí. Ne proto, že by byl špatně napsaný, ale protože se dotýká oblasti, kde naše běžná představa kauzality přestává fungovat – a kde ani samotná věda nedává odpověď, která by byla intuitivně uspokojivá.

Avrilovič Dubnov, to je ten, co se po něm jmenuje Dubna u Moskvy s proslulým Spojeným ústavem jaderných výzkumů?

Jinak, klobouk dolů před komentáři pana Miloslava Grundmanna níže, fakt drsné aprílové kameňáky.