Počítá se s obnovením výroby superrakety Eněrgija

Ruská kosmonautika jenom zásobuje Mezinárodní kosmickou stanici ISS, víc nezvládá. Přesto má dalekosáhlé plány. Okolo roku 2030 chce poslat kosmonauty na Měsíc a k návštěvě asteroidu, o deset let později na Mars. Píše o tom na své webové stránce Anatolij Žak, známý ruský novinář specializovaný na kosmonautiku, na základě rozhovorů na letní letecko-kosmické výstavě MAKS v Moskvě.

Toužení po stanici OPSEK

Ruští kosmonauti a odborníci čekali, že po ukončení činnosti orbitální stanice Mir 1, která se velice osvědčila, začnou montovat dokonalejší Mir 2. To jim překazil prezident Boris Jelcin, který se domluvil s Billem Clintonem na vybudování Mezinárodní kosmické stanice (ISS). Nicméně od té doby se vynořují nové a nové projekty na ruský kosmický příbytek. Skoro deset let se mluví o Orbitálním pilotovaném montážním a experimentálním komplexu (rusky Орбитальный Пилотируемый Сборочно-Экспериментальный Комплекс, zkratka OPSEK). Moskva se pokoušela získat ke spolupráci na něm Evropskou kosmickou agenturu (ESA), ale bez úspěchu.
Ruský průmysl stále staví další moduly pro ISS, příští rok by tam měli poslat nový laboratorní modul. Kromě toho vedoucí kosmická firma Eněrgija studuje možnost vytvoření nafukovacího modulu buď pro ISS anebo pro vlastní stanici.
O životnosti ISS se v USA diskutuje. Není vyloučeno, že její činnost bude prodloužena až do roku 2028. Je tedy možné, že v polovině dvacátých let budou kroužit okolo Země tři stálé kosmické základny – včetně čínské Tiangong-3.

Náhrada za sojuzy

V konkurzu, který vyhlásil Roskosmos na nový dopravní prostředek, vyhrála ze tří firem na jaře 2009 Eněrgija. Její stroj by měl nahradit sojuzy, vytrvale létající už půl století. Plavidlo známé pod zkratkou PTK-NP (Пилотируемый транспортный корабль нового поколения), dříve PPTS, by měl vozit šest kosmonautů a půl tuny na nízkou oběžnou dráhu. Další varianta je oblet Měsíce čtyř lidí anebo třicetidenní cesta okolo Země.
Při startu má stroj vážit maximálně 16,5 tuny. S letovou premiérou se počítá v roce 2018 z nového kosmodromu Vostočnyj v Amurské oblasti, někdy se hovoří i o využití Bajkonuru. Ani na tomto projektu se nechtěla ESA podílet.
Nové plavidlo NASA Orion se čtyřčlennou posádkou má začít sloužit přibližně ve stejné době. Ovšem před tím počítají Američané s tím, že k obsluze ISS využijí kosmické lodě – osobní i nákladní – soukromých společností. A ty jsou v různém stádiu zkoušek.

Návrat k superraketě Eněrgija

Pro ruskou kosmonautiku je hlavním cílem první poloviny tohoto století výprava lidí na Mars. Na tom se shodli představitelé Eněrgiji a Roskosmosu. Termín? Někdy v letech 2040–2045. Američané by tam chtěli být už v polovině třicátých let. Rovněž Číňané o tom občas mluví jako o svém cíli, ale značně neurčitě. Tyto úvahy naznačují, že s mezinárodní expedicí žádný stát nepočítá.
Letos v dubnu řekl ředitel Roskosmosu Vladimír Popovkin v dumě (parlamentu), že se počítá se sestavením planetoletu o celkové hmotnosti 450 tun ze čtyř nebo pěti dílů. K tomu musí vyvinout rakety schopné vozit na nízkou dráhu okolo Země náklady vážící 90–112 tun.
Výsledek diskusí, které vedli ruští politici a raketoví inženýři, překvapil. V polovině listopadu oznámil Oleg Baklanov, šéf strojírenského koncernu Rosobščemaš, že se vrátí k superraketě Eněrgija. Tento nosič letěl pouze dvakrát v letech 1987 a 1988 – poprvé vynesl vojenskou družici Poljus vážící 77 tun, podruhé raketoplán Buran v automatické verzi. Projekt byl součástí sovětského plánu na "hvězdné války". Vzhledem k jeho finanční náročnosti a ukončení studené války ho nakonec zrušili, nicméně od té doby se o jeho vzkříšení často mluvilo.
Tým nového generálního ředitele Roskosmosu Olega Ostapenka má "během několika týdnů" najít způsob, jak výrobu tohoto nosiče obnovit. Předpokládá se, že oživení výroby Eněrgiji by přišlo na 10 miliard dolarů, což je méně, než kdyby se konstruktéři pustili do rýsování nové rakety. Podle Baklanova má tento plán podporu Kremlu, který požaduje postavení vlastní velké orbitální stanice. Třebaže žádný termín nebyl zatím vysloven, lze předpokládat, že superraketa by mohla být k dispozici v polovině dvacátých let.
Startovací hmotnost Eněrgija byla okolo 2400 tun. Varianta se čtyřmi pobočnými raketovými bloky měla plánovanou nosnost 105 tun, s osmi pod označením Vulkan až 200 tun.

Netradiční pohony

Problémem každého meziplanetárního letu bude jeho neúměrná délka. Pomocí klasických motorů by putovali kosmonauti na Mars 6–9 měsíců, rovněž tak zpátky. Uvažuje se o různých druzích netradičních pohonů, které by cestu urychlily na stravitelnějších šest či osm týdnů. Keldyšovo výzkumné středisko se na letošní letní výstavě pochlubilo pokrokem ve výzkumu dvou typů: jaderného raketového motoru a elektrického pohonu pro nákladní lodě. Už před třemi roky se o těchto studiích pochvalně zmínil tehdejší prezident Dmitrij Medveděv.
Vývoj těchto obřích konstrukcí se bude samozřejmě střetávat s řadou složitých problémů, takže se dá čekat zpoždění. Ovšem to není v této oblasti nic neobvyklého.
Ruští konstruktéři se také zabývají možností postavit rakety, které se budou vracet na Zemi a opětovně používat – podobně jako americké raketoplány.

Privatizace průmyslu východiskem?

Zajímavý pohled na ruskou raketovou techniku a kosmonautiku nedávno zveřejnil americký think-tanku Stratfor zaměřený na strategické předpovědi. V této kanceláři většinou pracují vysloužilí analytici zpravodajských služeb a další specialisté.
Kosmický průmysl je pro Rusko důležitý ze dvou důvodů – uvedla studie Stratforu. Předně obsluhuje ruskou armádu. Bez raket by nebylo možné vypouštět špionážní družice, budovat kosmický výstražný systém, spojovací systém a navigační systém, předpovídání počasí, atd. Za druhé Rusové dnes vynášejí 40 procent všech komerčních družic – pro Moskvu je to obrovský byznys.
Analytici e Stratforu upozornili, že od roku 2010 postihla Rusko celá série havárií raket nesoucích komerční družice. Důvod? "Většina techniky se od rozpadu Sovětského svazu nijak významně nevyvíjela." Nejvíc je to vidět na často používaných raketách Proton, které pocházejí z poloviny šedesátých let.
Zatímco v minulosti si lidé v Rusku považovali za čest, že mohou pracovat v raketokosmické oblasti, dnes už to není pravda. Dnes se tam nehrnou, protože platy nejsou nijak vysoké – na rozdíl od sovětské minulosti. Není divu, že průměrný věk zaměstnanců tohoto průmyslu je 45 let a průměrný věk odborníků s doktorskými tituly dokonce 60 let. Během pěti či deseti let by z toho mohl vyrůst klíčový problém. Odcházejí rovněž nejzkušenější kosmonauti, které vábí vysoké platy v energetickém odvětví.
Existuje východisko? Američtí zpravodajci je vidí v privatizaci tohoto průmyslu, což by vedlo k větší odpovědnosti a k vyšším platům, a ve vytvoření vzdělávacího programu, který přitáhne mladé lidi. Rusové se mohou poučit od Američanů. Je však otázkou, jestli v zatuchlém prostředí, jaké v raketových kancelářích panuje, to lze uskutečnit.

Změní to nový kosmický závod?

V polovině dvacátých let nejspíš skončí životnost Mezinárodní kosmické stanice ISS. Moskva a Peking ohlásily, že počítají s její náhradou ve své režii. Washington, kde Barack Obama zničil všechny ambiciózní kosmické plány, zatím mlčí.
Ruská kosmonautika a raketová technika ztratily v posledních desetiletích tempo. Není to však jejich vina. Způsobil to přesun strategických priorit, jak je posuzoval Kreml. Úsilí o návrat lidí na Měsíc anebo o vysazení vědců na asteroidu či na Marsu by se mohl přerůst v závod mezi USA, Čínou a Ruskem – a ten by situaci určitě změnil.

Otištěno na iDnes-Technet 22. 12. 2013

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz