Zdroj: Odkaz, vygenerovaný obrázek

Přemýšlíme-li nad dlouhodobějšími efekty té aktuální války v Perském zálivu, obvykle řešíme hlavně ropu, plyn a další těžitelné suroviny. Stala se ale i jedna věc, která s těmito surovinami nemá nic společného, a přesto její následky mohou být velmi zajímavé.

Írán vybombardoval datová centra Amazon Web Service v Bahrajnu a Dubaji, přičemž to nebyla náhoda, ale naplnění hrozby z 1. dubna, která zjevně nebyla myšlena jako apríl. Na seznamu amerických firem, které se mají mít na pozoru, jsou i Google, Microsoft a Apple.

Pomiňme nyní zajímavou, ale těžko zodpověditelnou otázku, zda nejsou náhodou lidé jako Bezos a Musk pro íránský režim potenciálně nebezpečnějšími nepřáteli než samotný Trump; na rozdíl od něj jim za dva a půl roku nekončí volební období a jako správní kapitalisté jsou velmi citliví na škody na vlastním majetku. Ona je totiž ještě jedna zajímavá otázka, trochu techničtější: když se tak jasně prokázalo, že infrastruktura na zemském povrchu je zranitelná, co takhle ji někam přestěhovat, třeba do vesmíru?

Nikoliv jen shodou okolností mají jak Bezos, tak Musk svoje raketové firmy.

_________________________________________________________________________

Myšlenka na orbitální datová centra se vynořovala už před válkou a obzvlášť často ji nadhazoval právě Elon Musk, což mělo za důsledek také to, že na ni (a na něj) pršel posměch s mimořádnou intenzitou. Dobří liberálové dnes nemají Muska rádi, takže cokoliv, co pronese, je adekvátně strháno coby naprostá pitomina nehodná vzdělaného člověka.

Nuže, přestěhovat datová centra do vesmíru je opravdu minimálně komplikovaný úkol, přičemž ta největší fyzikální překážka je něco, co je výhodou a nevýhodou zároveň.

Výhoda? Tam, vysoko nad hustějšími vrstvami atmosféry, jsou solární panely mimořádně účinné. Nikdy tam nejsou mraky ani mlha, praží na vás holé Slunce plnou sluneční konstantou (ona to zas taková konstanta není, kolísá o pár promile v závislosti na slunečním cyklu, plus navíc ten reálný tok energie kolísá i tím, že oběžná dráha Země je eliptická, tudíž jsme od toho Slunce někdy dál a jindy blíž). A to není zrovna málo energie, jde o cca 1,36 kW na metr čtvereční. Elektřiny pro pohon serverů si tedy vyrobíte habaděj a velice, velice levně.

Nevýhoda? Tatáž – holé Slunce na vás praží plnou sluneční konstantou, což je nejen světlo, ale i teplo, a další teplo vyrábějí ty nonstop běžící počítače. Uchladit cokoliv je ve vesmíru velice těžké, vakuum je totiž velice dobrý tepelný izolant. V podstatě jediná praktická metoda je vyzařování (radiace), k čemuž potřebujete značné plochy sloužící jako radiátory. Trochu si ještě můžete pomoci reflektivními nátěry – bílé plochy se zahřejí méně než tmavé – ale i tak bude mít případné vesmírné datové centrum dost co dělat, aby se toho přebytečného tepla vůbec zbavilo. Ty radiátory by musely být opravdu velké.

Nemálo lidí si myslí, že to nepůjde vyřešit vůbec.

Nuže, ona je to asi opravdu obtížná technická překážka, jenže technické překážky mají jednu vlastnost, která je činí o něco snesitelnějšími: nejsou „zákeřné“ a najdete-li jednou nějaké řešení, můžete počítat s tím, že bude fungovat napořád, resp. až do okamžiku, než někdo přijde s něčím lepším. Nestává se, že by nějaký vynález fungoval tři měsíce a pak selhal.

(Vzácné výjimky jsou mimořádně zajímavé – patří mezi ně první telegrafní kabel natažený mezi Evropou a Amerikou, o kterém se více dočtete v Zapomenutých příbězích 6, a to v kapitole „Vlákno mezi kontinenty“.)

Naproti tomu politické problémy se dokáží točit v kruhu celá desetiletí. Dávno jsme dospěli do stavu, kdy ve většině těch opravdu složitých či velkých záměrů (ať už jde o stavbu mrakodrapu nebo jaderné elektrárny) se většina času spotřebuje na papírové a společenské boje předtím, než se poprvé kopne do země nebo rozjedou stroje. Lidé jsou coby protivníci nepříjemnější a vynalézavější než neživé fyzikální jevy; porazíte je jednou a podruhé se vrátí se zcela jinou taktikou. Nezabere-li nález doneseného čolka na budoucím staveništi, zkusíme žalobu kvůli změně charakteru městské čtvrti nebo protest proti gentrifikaci atd. Tento druh začarovaných problémů ve fyzice a technice obvykle řešit nemusíte. Ta je sice třeba obtížná, ale přímočará.

A válka v Zálivu upozorňuje všechny zúčastněné na jednu skutečnost, která se nedá ignorovat. Přesunete-li svoje datová centra na oběžnou dráhu, dostanete je tím z dosahu drtivé většiny politických a vojenských hráčů této planety. Tam žádný levný Šahíd nedoletí a žádná Komise pro kalifornské pobřeží se vám nepokusí zakázat činnost v daném státě. Jste-li Američané nebo jejich přátelé (dejme tomu Emiráty, které poslední dobou nalily do datových center hodně peněz), tak jediná entita, jejíž názor vás musí skutečně zajímat, je americká federální vláda – aspoň do okamžiku, než se dole na Zemi strhne nějaká řež mezi samotnými velmocemi, která by se pak snadno přenesla i na oběžnou dráhu. To je ovšem scénář, který by neměl dobré konce pro nikoho.

Ne, že by americká federální vláda byla poslední dobou zrovna konzistentní a přátelský hráč; ale je to pořád jenom jeden hráč, a pokud vám dá zelenou, žádný Ahmed Bombička vám nemůže udělat čáru přes rozpočet…

To je natolik lákavá perspektiva, že si myslím, že poslouží jako silná motivace k tomu, ty technické problémy vyřešit. Píše se rok 2026. Docela bych se divil, kdyby zhruba roku 2030 v tom vesmíru aspoň jedno datové centrum nebylo.

A mimochodem, zase je to jedna věc, ve které už teď Evropě ujíždí vlak. Nemáme totiž k dispozici žádnou raketu s dostatečně levným provozem, a to je prvek, bez kterého se takový projekt neobejde.

Hudební epilog

__________________________________________________________________________

Nový díl ZP8 má dvanáct kapitol, opět povybíraných z různých koutů historie. Ne všechno jsou osudové události, tolik zapomenutých osudových událostí bohužel „po ruce“ není. Ale věřím, že u žádné kapitoly se nudit nebudete.

Kniiha je dosažitelná zde,

Celou sadu si můžete pořídit zde.