Reakce na text Tomáše Vodvářky Nechali byste se očkovat proti ebole?

Ebola je rozhodně onemocnění, které je třeba brát vážně. Virus se poměrně snadno šíří, nemoc má vysokou míru úmrtnosti a nehezké projevy. Nebezpečnost eboly je skutečně vysoká. Jak je to ale s reálným rizikem onemocnění? A jak s rizikem zemřít? Tady si dovolím malou odbočku do teorie analýzy rizik – riziko je obvykle vypočítáváno jako součin nebezpečnosti určitého jevu (anglicky hazard) a pravděpodobnosti, že danému jevu budeme vystaveni (anglicky např. exposure). Je-li jeden z těchto dvou parametrů zanedbatelně nízký, je i celková hodnota výsledného rizika zanedbatelně nízká.

Problém eboly v ČR je tedy v tom, že pravděpodobnost vystavení tomuto onemocnění je u nás aktuálně zanedbatelně nízká, díky tomu je nízké i celkové riziko onemocnění, a tudíž není právě racionální se proti danému riziku bránit očkováním. Při změně situace (např. hromadná invaze uprchlíků z rizikové oblasti) se samozřejmě i hodnoty zmíněných parametrů mohou změnit a racionální chování bude mít jinou podobu.

Pan Vodvářka samozřejmě použil ebolu jako poměrně neférovou argumentační figuru zvanou „straw man falacy“ - podstatou této techniky je najít velmi slabý až hloupý argument, který by mohla zastávat protistrana (ale zpravidla jej nezastává). Ten demonstrativně rozcupovat na cucky a budit při tom zdání, že se všemi argumenty protistrany se lze takto snadno vypořádat. Tento typ argumentace je typický např. pro propagandu. Předpokládám ovšem, že cílem jeho textu bylo pohanět odmítače očkování proti u nás běžnějším nemocem, než je ebola – takže, abych nepostavil proti jednomu strašákovi do zelí jiného, pokusím se i já argumentovat tímto směrem.

Každá nemoc má své riziko, každé potencionální ochranné opatření má zase své (a to i pokud je tímto opatřením nečinnost). Racionální je obě rizika porovnat a pro určitý typ ochranného opatření se rozhodnout pouze a jen tehdy, když riziko aktu ochrany nepřevýší riziko nemoci samé (z mého pohledu podmínka nutná, nikoli postačující). No a zde máme první velký problém – nelze porovnávat pouze komplikace a úmrtnost určitého onemocnění a komplikace a úmrtnost očkování (jak je to často z manipulativních důvodů činěno i v odborných vakcinologických publikacích). V daném případě totiž neporovnáváme riziko, ale nebezpečnost. A zde je zakopán pes – zatímco daným onemocněním může trpět jen malá část populace, proti většině nemocí je vakcinology požadována stoprocentní proočkovanost. Druhý parametr ve výpočtu rizika tedy může být (a bývá) zanedbáván ve prospěch očkování. Plná proočkovanost má také velmi zajímavý vědecko-metodický kontext. Zjistíme-li, že na zcela proočkovaném území se nějaká nemoc přestala vyskytovat, neexistuje vědecky relevantní způsob, jak vyvrátit, že nejde o náhodnou časovou souslednost, ale že jde skutečně o vliv očkování. V účinek očkování lze v takovém případě bezvýhradně věřit, ale rozhodně ho nelze považovat za vědecky prokázaný.

Druhý pes je zakopán v hodnocení nebezpečnosti vakcinace. Lékaři jsou totiž ve velké většině horlivými zastánci očkování. Víra v jeho výhradně pozitivní účinky je mezi lékařkou komunitou bezbřehá a jednoznačně musí taková být, jelikož aplikaci vakcíny mají lékaři přikázanou zákonem a etický kodex, k němuž se svou přísahou zavázali, jim zakazuje škodit. To je úrodná půda pro vznik kognitivní disonance. Mluvím o víře, přestože lékaři se budou zaklínat poznáním. Jenže, který z očkujících praktiků je skutečně schopen a ochoten podrobně prostudovat veškerou odbornou literaturu, která se k tématu vztahuje a skutečně kriticky zhodnotit data v publikacích prezentovaná? Zkuste pak takovému lékaři vyprávět něco o zdravotních komplikacích, jež zažilo vaše dítě v důsledku očkování a třeba ještě požadovat, aby tyto komplikace nahlásil zodpovědným institucím (SÚKL). V nejlepším případě vás pošle do háje, v horším na vás pošle nějaký orgán.

Třetí problém s očkováním tkví v oblasti časového okna rizikové situace. Většinou očkujeme proti nemocem s těžkým akutním průběhem, které se vyskytují nárazově a jejich prodělání může (ale nemusí) poskytnout organismu celoživotní imunitu. Jedná se tedy spíše o problematiku akutních jevů. Očkování má ovšem poskytovat dlouhodobou (celoživotní) ochranu a mnohá rizika s ním spojená mohou mít charakter pozdních a chronických účinků. Nejsem si jist, zda vůbec existuje nějaká funkční metodika porovnání takto odlišných typů rizik.

Odmítači očkování jsou často z propagandistických důvodů nálepkováni jako neracionální přehnaně emotivní bytosti, které roupama nevědí co dělat. Opak je pravdou, mnozí z odmítačů požadují po státu, který je má chránit a zákonem je nutí podstupovat určitou proceduru, tvrdá data, která by jim umožnila skutečně racionálně hodnotit rizika vyplývající z různých variant očkování (a neočkování) a efektivně tak naplňovat svou rodičovskou roli. A tato data k dispozici nejsou. Nikde jsem neviděl kvantitativní (o relevantní epidemiologický výzkum opřený) rozbor přínosů a rizik různých typů očkovacích scénářů s použitím různých typů vakcín. Jako zvídavý rodič se setkávám pouze s nálepkou hloupého potížisty. Přitom by bylo tak snadné přesvědčit mě pomocí tvrdých dat……