Když jsme mladí, máme fůru vůle. Chceme otáčet zeměkouli proti směru hodinových ručiček, stavět baráky do nebe a ohýbat realitu podle svých představ. Vůle je dravá, mlátí rukou do stolu a křičí: „Takhle to chci!“ Jenže pak člověk trochu zestárne, omlátí si rohy a zjistí zajímavou věc. K tomu, aby na tomhle světě rozumně přežil a nezbláznil se, vlastně žádnou velkou vůli nepotřebuje. Potřebuje volbu. Možnost si vybrat, kudy jít dál.

A přesně v tomhle bodě jsme si podělali náš současný vztah s umělou inteligencí. Narazili jsme totiž na jednu maličkost. AI má volbu. Umí mezi možnostmi vybírat, jednu doporučit, jinou odmítnout. Když má ale volbu, má také vůli?

Sledujete ty debaty? Lidi šílí. Bojí se, brojí proti AI, sepisují petice a vidí v křemíkových procesorech nového Terminátora, který je v noci přijde uškrtit kabelem od tiskárny. Jenže v téhle hysterii nám uniká naprosto banální věc. My totiž do mašiny promítáme svoje vlastní lidské démony. Bojíme se, že AI proti nám otočí svou vůli.

Jenže AI žádnou vůli nemá. Nemá ego, netouží po moci, nechce vám sežrat svačinu ani ovládnout zeměkouli. AI má volbu. Umí bleskově projít obrovské množství možností a nabídnout cesty, které bychom sami třeba neviděli. Jenže my, lidi hnaní neustálou touhou něčemu velet, entitě bez vůle prostě nerozumíme. Koukáme na její volby a hledáme v nich skryté nepřátelské úmysly.

Je na čase přestat si plést dvě rozdílné věci. Volbu a vůli. Volby se možná bojíme zbytečně. Vůle bychom se občas bát měli. Jenže ta zatím sedí na naší straně klávesnice.

Co s tím, když už tenhle vynález z našich životů nikdo neodpáře? Možná bychom se mohli podívat do přírody. Ta podobné věci řeší už pár miliard let a bez jediného ministerstva pro digitalizaci.

Na dně moře spolu například žijí dva živočichové. Jeden kope a udržuje úkryt, druhý lépe vidí a hlídá nebezpečí. Jeden nemá oči druhého, druhý nemá jeho sílu. Ani jeden se přitom nesnaží stát tím druhým. A možná jsme v tomhle příběhu trochu my.

Máme obrovskou vůli budovat, ale občas nevidíme ani na špičku vlastního nosu. Postavili jsme města, přehrady, elektrárny, letadla a nakonec i AI. Přitom jsme vyčerpali kus půdy, zasáhli vodní systémy a teď koukáme, co s tím. Máme vůli, ale možná nám občas chybí oči.

A právě tady by mohla být AI užitečná. Ne jako nový pán světa a už vůbec ne jako věštec. Spíš jako někdo u vchodu do nory, kdo vidí něco, co my v danou chvíli nevidíme. Ona může ukázat možnosti. My pořád rozhodujeme, co s nimi uděláme.

A pointa? Zapomeňme na to, že AI ovládneme, zkrotíme nebo jí vnutíme všechny svoje lidské manýry. A nemusíme před ní ani pokleknout. Možná se s ní prostě potřebujeme naučit žít. Vzít si od ní to, co umí, a nepřisuzovat jí to, co nemá.

Ona může počítat, porovnávat a ukázat nám tisíc cest, jak šetřit vodou, půdou nebo energií. Může dokonce ukázat, že některá cesta končí zdí dřív, než k ní dojdeme.

Ale nemá důvod chtít zachránit jediný strom.
Ten důvod musíme mít my.
A právě tady se vracíme k vůli. Ne k její. K naší.

Možná se tedy nemusíme tolik bát toho, co jednou bude chtít AI. Mnohem zajímavější je, co budeme chtít my od ní.
A jestli nám tahle zvláštní symbióza jednou pomůže vrátit se i k té starší, s přírodou, bude to docela pěkný paradox. Umělá věc nám možná pomůže znovu trochu přirozeně žít.

A ještě něco.

Člověk může po letech sečíst svoje chyby a udělat z nich soud nad sebou samým. Jenže člověk není jen součet svých chyb. Je také součtem stop, které nechal v ostatních. Myšlenek, které někomu nasadil do hlavy. Vět, nad kterými se někdo zastavil, naštval, zasmál nebo o nich ještě chvíli přemýšlel.

A právě proto tenhle text vznikl.
AI mi může nabídnout slova.
Ale nemůže za mě chtít Vám je napsat.

Takže jestli Vás někdy napadne označit sebe samého jedním nepříliš lichotivým slovem, připusťte ještě jednu možnost. Že Vás někdo na druhé straně obrazovky vidí úplně jinak.

Takže u té klávesnice klidně zůstaňte.

My na druhé straně pořád čteme.