22.6.2021 | Svátek má Pavla


OSOBNOST: Zapomenutý prorok nového kalendáře

9.6.2006

„Bez zkušenosti nelze nic dostatečně vědět.“
Roger Bacon

Roger BaconV neděli bude výročí úmrtí osobnosti, která žila už velice dávno; Roger Bacon (1214-1294), jakýsi malý středověký Da Vinci i Verne („lze také postavit stroje, abychom mohli bez nebezpečí chodit v moři a řekách,“) měl osudovou smůlu: narodil se do letopočtu příliš brzy – být to o nějaké to století později, třeba by se za života dočkal i zaslouženého úspěchu; být to dnes, byl by nejspíš milionářem. Namísto toho byl vystaven konfliktům (jež, pravda, sám zhusta vytvářel), pronásledování a stáří dokonce musel strávit ve vězení. Ve své době neměl šanci – „víra nad vědění“ Tomáše Akvinského, jediná doktrína tehdejší akademické společnosti, byla všeho mocnou církví přísně hlídána a excesy samostatně myslících duchů jako tento ihned také důsledně likvidovány. Stejně však nezabránili Baconovu odkazu (když už zkazili život jemu), aby se později nerozrostl do košatého stromu moderní přírodovědy, která odkázala středověké scholastické myšlení mezi sekty, kam koneckonců i patří...

Velice vzdělaný františkán, co obsáhl všechny vědní obory své doby, příliš důvěry k církevní filosofii tomismu nepojímal: autority spíš tento popudlivý a náladový učenec drze provokoval; poukazoval kupříkladu veřejně na to, jak se může Akvinský odvolávat na učení starých klasiků, když jejich knihy v originále nikdy ani nečetl. Pranýřoval podstatu učení oficiální autority samu, a to s vyzývavou arogancí, jež si o umlčující protireakci pohříchu přímo koledovala. Sám coby pilný lingvista čerpal přímo u originálních pramenů a tuto osvědčenou metodu uplatňoval i v přírodovědě: nelze se jen neustále odvolávat na odstavce Písma (stejně pochybně přeložené), nýbrž poznání si musíme na přírodě vydobýt sami – jejím pozorováním a analyzováním: zkušeností.

Jako správný dobový kverulant vědy zabýval se i jinými „disidentskými“ obory: alchymií, magií a astrologií. Vynikal zejména v optice; na jedné straně zkoumal duhu, na druhé dumal nad konstrukcí dalekohledu a mikroskopu tři sta let předtím, než je pak skutečně někdo sestrojil. To vše stavěl na dokonalém, praktickém zvládnutí matematiky, již viděl být vedle znalosti jazyků páteří poznání: „Všechny ostatní vědy musejí být poznány a zajištěny skrze matematiku.“ Velikou životní šancí pro něj byl zájem papeže Klementa IV., někdejšího žáka a přítele, o jeho dílo; jelikož ještě žádné neexistovalo jinde než v géniově hlavě a jeho sebevědomých řečech, rychle tedy nějaké napsal a společně s dalšími ze svých četných drobných vynálezů, lupou a mapou světa, všechno papeži poslal. Tak vzniklo „Větší dílo – O užitečnosti věd“, předchůdce děl menších. Papež však zemřel ještě než dar dostal; jeho nástupce už podobné zájmy nesdílel. Starý muž mohl být rád, že namísto něho byly páleny jen jeho knihy…

Tři století před Koperníkem prostým pozorováním pochopil, že Země obíhá okolo Slunce, nikoli naopak. Toto pak souvisí i s Baconovou angažovaností v otázce kalendáře: v jeho třináctém století se už čím dál znatelněji projevoval závažný nedostatek tehdy platného juliánského kalendáře, u jehož zrodu stál Julius Caesar v roce 46 před Kristem. Už císařův astronom Sosigenes dobře věděl, že ten skutečný rok – sluneční (doba, za kterou Země dovrší jeden svůj oběh kolem Slunce), nemá jen 365 celých dnů (otáček planety), jak nám vnucuje pohled na kalendář, nýbrž ještě i kousek navíc. Planeta rotuje kolem Slunce a sama kolem sebe takříkajíc asynchronně k lidské zálibě v úhledných počtech, srovnatelných s těmi na prstech. Když rotující tanečník obtančí celý parket dokola, také se jistě nedá moc předpokládat, že by se na výchozím místě opět ocitl v původní pozici – rok není celistvým násobkem dnů, jako nelze jedno obkroužení sálu tanečního mistra měřit jeho vlastními, ukončenými, takříkajíc celočíselnými otáčkami. Na rozdíl od plesového seladona však Země alespoň tancuje stále stejně pravidelně (přinejmenším tedy v širším časovém řádu, než je ten lidský historický), takže i ten časový kousek se dá vysledovat opakovanými pozorováními. Dnes víme, že onen přebytek činí 0,2422 dne; Sosigenes takové přesné měřicí přístroje neměl, a tak si byl zcela jistý úhlednou, jednou čtvrtinou dne. Na takto prokouknutých kosmických zákonitostech už pak může stát i solidní kalendář: dá se v něm spolehnout na sled dnů i let - postačí, vložíme-li do každého čtvrtého roku jeden den navíc, čímž onu čtvrtinu beze zbytku eliminujeme. A tak má lidstvo už od té dávné doby přestupné roky s 29. únory.

Avšak oněch necelých osm tisícinek dne (0,25 – 0,2422 = 0,0078) se nikam neztratilo; každý rok se kosmický kalendář oproti tomu lidskému posunul o odpovídajících jedenáct minut dopředu, což těžko mohl za svého života někdo postihnout. Avšak již za 128 let dovršil posun jeden den. Během dalších staletí a tisíciletí se rozdíl zvyšoval, až se v Baconově době kalendář oproti přírodě zpožďoval už o deset dnů; vidět to mohl každý, kdo si v den jarní rovnodennosti 21. března vyšel ven a tam už shledal pučet duben (ano – dnes už se dějí i jiné věci nevídané …). Nespolehlivý kalendář dělal problémy nejen zemědělcům, ale i církvi kvůli termínům jarních svátků – oslavy Velikonoc až v době, kdy už se pracovalo na polích, anekdoticky snižovaly vážnost učenců této instituce v očích prostého lidu...

Kdo už si dnes vzpomene, že jako opravdu první navrhoval úpravu kalendáře právě Roger Bacon! Zcela však marně - jako mnoho jiných jeho užitečných nápadů, i tento zůstal ještě na tři staletí oslyšen. Myšlenku pak oprašovali mnozí, avšak její prosazování bylo svízelné: neúspěšné byly i snahy kardinála d´Ailly o víc jak dvě stě let později, i Kusánského na basilejském koncilu roku 1436. Dobrou vůli po úpravě kalendáře projevil potom papež Sixtus IV., ale záhy zemřel. V šestnáctém století se věcí již zcela vážně zabývaly koncily lateránský a tridentský, avšak teprve až papež Řehoř XIII. roku 1582 rozhodl o jednorázové úpravě, která lidský kalendář skokem znovunastavila na ten pravý, co má každý za okny: ze čtvrtka 4. října se toho roku všichni probudili do pátku 15. října - jarní rovnodennost přírody se od té doby už zase překrývala s 21. březnem lidí. Nový kalendář byl postupně zaveden všude, kam katolická moc sahala, a jen v baštách pravoslaví (Rusko, Řecko, Jugoslávie, Rumunsko) urputně ještě setrvávali na tom starém až do začátku XX. století; proto také se Říjnová sovětská revoluce svého času slavívala lampiónovým průvodem v listopadu.

Aby se však se zavedením nového kalendáře stará chyba znovu neopakovala, bylo třeba do budoucna nějak ošetřit i oněch nešťastných osm tisícinek dne za rok, co přes propasti tisíciletí dělají v lidském počítání času takovou paseku: téměř nachlup to vyjde, když z každé stovky přestupných roků (nebo – z každých čtyř století) tři odebereme; jelikož jsou pokaždé přestupné právě ty roky, co završují staletí (končí dvěma nulami), není nic jednoduššího, než uznat za přestupný jen každý čtvrtý z nich, ten nejspíš, co je dělitelný čtyřmi sty. A tak od dob Řehoře XIII., na jehož počest také současný kalendář nazýváme gregoriánským, byl přestupný rok 1600 a rok 2000, zatímco léta 1700, 1800 a 1900 přestupná nebyla. Zbývá už jen dodat, že tam stále zbývá onen chlup, 25 sekund za rok, asi 7 hodin za tisíc let – s tímto dědictvím gregoriánského kalendáře už si ale potomci lehce poradí prostým vypuštěním jednoho přestupného dne: bylo vypočítáno, že 29. únor 4840 k tomu bude nejvhodnější.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.