O tom, že Josip Kleczek odešel za svým Sluníčkem, už dnes psala kolegyně bloggerka Eliška Anna Kubičková. Rád bych připojil hodně osobní vzpomínku.

Josip Kleczek má totiž lví podíl na tom, že jsem se vůbec začal zabývat astronomií. Spolupodílníkem byla moje babička, která mi (přibližně) k osmým narozeninám dala malou knížku Naše souhvězdí vydanou Albatrosem v edici OKO. Napsal ji Josip Kleczek. Jsou v ní popsána všechna souhvězdí podle jejich viditelnosti v ročních obdobích. U každého souhvězdí je něco o jeho původu, nejčastěji nějaká ta antická báje, a také několik odstavců o zajímavých astronomických objektech, jež se v souhvězdí nacházejí. Tenkrát to bylo příliš brzy. Pokud si vzpomínám, přečetl jsem ji, jako prakticky všechno, co se mi dostalo do rukou a byla na tom písmena, ale vůbec mě nenapadlo pátrat po tom, jestli ta souhvězdí vůbec existují na obloze. Byl jsem čistým teoretikem.

Josip Kleczek (www.asu.cas.cz)

Další krok učinili až za rok, možná za dva, moji rodiče. Při večerním táboráčku na dovolené u rybníka Velké Dářko odkudsi vytáhli moji Kleczkovu knížku o souhvězdích a začali ta souhvězdí hledat na obloze. Překvapeně jsem na ně zíral – vzali si MOJI knížku bez dovolení! Ale nemohl jsem se dostatečně soustředit na rozčilení nad neoprávněným užíváním mého majetku, protože ještě více mi vrtalo hlavou, proč si čtou po tmě a ještě ke všemu při tom usilovně něco hledají na obloze. Navíc ani na té obloze nebylo nic vidět, protože tam svítil ten táborák a nad rybníkem zuřily červánky.

Dnes vím, že pokus o pozorování hvězd přes plameny ohně byla ze strany rodičů diletantská chyba, ale vím to jen díky tomu, že mi tento jejich průkopnický čin nasadil brouka do hlavy: Ještě do konce prázdnin jsem tu knížku přečetl znovu, ale tentokrát už jsem chápal, že se tam píše o hvězdách, které mi nad hlavou opravdu svítí. A když pak v roce 1979 vyšel v časopise ABC návod na sestrojení dalekohledu z brýlových čoček, našetřil jsem na ně, a vlastnoručně vyrobený dalekohled namířil na Měsíc… Dál už asi není co vysvětlovat; a navíc je to už trochu jiný příběh.

Knížek od Josipa Kleczka jsem pak přečetl celou řadu (tím chci říct všechny, o kterých vím, že vyšly). Zprostředkovaně se tak stal mým prvním a nejdůležitějším učitelem astronomie. Je pozoruhodné a zřejmě i zákonité, že k mnoha jeho knížkám se neustále vracím. Jsou napsané tak, že je proč se k nim vracet a že jsou dodnes spolehlivým zdrojem informací – hlavně jeho Encyklopedie astronomie a mnohojazyčné slovníky. Ty mi jednou při návštěvě naší hvězdárny dokonce vtiskl do ruky na několika disketách se slovy: "Tady máš, a můžeš to poslat studentům a každému, komu se to bude hodit. Já su autor, máš moje svolení."

Dobře věděl, že rozdělit se o svoje znalosti s mladšími kolegy a studenty je to nejlepší, co může udělat. Na honorář nehleděl. Osobně jsem se s ním setkal vlastně až jako zaměstnanec hvězdárny, viděl jsem několik jeho přednášek pro veřejnost i odborných pro kolegy z hvězdáren. Pan Kleczek se občas zasnil a učinil odbočku – do paměti se mi vryla ta o tom, jak za války pásl kozy na vysočině a sám se učil anglicky bez zpětné vazby a možnosti s někým konzultovat výslovnost, a jak potom s překvapením zjistil, že lidem mluvícím anglicky opravdu rozumí a oni rozumí jemu (možná v tom bylo víc autorské licence než reálných vzpomínek) – mluvil nadšeně a květnatě a dlouho. Přesto mi jeho přednášky připadaly příliš krátké, zvlášť pokud trvaly třeba jen slabé tři hodiny.

Osobních setkání, tedy těch, kdy jsme si popovídali mezi čtyřma očima třeba alespoň čtvrthodinku, bylo ještě méně. To poslední bylo vlastně už docela dávno – na velkém kongresu (Valném shromáždění Mezinárodní astronomické unie), který se konal v roce 2006 v Praze. To shromáždění je docela slavné. Škrtal se na něm Pluto ze seznamu planet. Když jsme se o přestávce potkali, okamžitě se se mnou dal do řeči. Neptal se, odkud jsem. Ačkoli naše vzájemná setkání byla sporadická a mezi spoustou kolegů, které potkával daleko častěji, jsem byl bez nadsázky absolutní nulou, mluvil tak, že bylo zřejmé, že si mě pamatuje. Ptal se na Dr. Píchu, svého spolužáka ze studií, který v Hradci Králové zakládal Solární a ozonovou observatoř ČHMÚ, a se kterým si pokaždé, když k nám doc. Kleczek přijel přednášet, vřele padli do náručí a stále si vykali. Na Pepíka Bartošku, se kterým si naopak tykal, mimochodem, mého dalšího významného učitele astronomie, který byl mým vedoucím v astronomickém kroužku, a který, ač podstatně mladší, odešel za svými milovanými hvězdami jaksi napřed, právě v roce 2006.

O jedné z poledních přestávek onoho památného Valného shromáždění jsem k Josipu Kleczkovi přisedl na okraj betonového květináče před pražským pakulem (Kongresové centrum se to, myslím, oficiálně jmenuje), kde se vyhříval na sluníčku. Debatovali jsme o sluneční energii a on pronesl jednu nenápadnou větu: "Musíme si ale uvědomit, že veškerá ta energie je vlastně gravitační." Takhle nenápadně dokázal Josip Kleczek inspirovat! Já už nikdy nebudu vykládat tu obecně rozšířenou fámu, že téměř všechna energie, kterou využíváme, pochází od Slunce. Něco pravdy na tom sice je, ale bez gravitace by si ani Slunce neškrtlo, nebyli bychom tady ani my.

Dnes už jsou oba moji Učitelé, přesněji, učitel Josip i guru Pepík tam nahoře. Zůstává spousta kolegů, respektovaných kolegů, obdivovaných astronomů, vůči nimž bych si netroufal se označit za kolegu, ale První učitel a Guru už tady nejsou. Už několik dní se snažím pochopit, že je to v životě člověka docela veliký zlom.

A tak před závěrem už jen jedna odbočka. Josip Kleczek byl docentem Univerzity Karlovy a všichni jej odjakživa (od mého jakživa určitě) titulovali "pane docente". Já jsem přesvědčen, že přednášel-li v zahraničí, byl vždy profesorem. Náš rigidní systém jmenování profesorů je v některých případech poněkud nespravedlivý. A tak:

Pane profesore, díky! A šťastnou cestu za Sluníčkem.

Převzato z blogu JanVesely.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora.
Autor je pracovníkem Hvězdárny a planetária v Hradci Králové