OSOBNOST: Prvním dárcem srdce byl opičí samec
televizoru v Boeingu 747. Když jsem letěl na jih Afriky, dávali portrét tohoto nejznámějšího chirurga světa. Bylo totiž těsně před kulatým výročím první transplantace srdce u člověka.
Věhlasný chirurg měl na svých bedrech osm křížků, přesto stále působil ve své klinice v Kapském Městě. Dne 3. prosince 1967 zde v nemocnici Groote Schuur vložil v čele 30členného týmu lékařů 55letému obchodníku s potravinami Louisi Washkanskému cizí srdce. Jeho dárcem byla po autohavárii tragicky zemřelá 25letá slečna Denise Ann Darvallová. První člověk s transplantovaným orgánem žil po operaci osmnáct dnů. Nezemřel však na selhání srdečního svalu, ale paradoxně na komplikace při zápalu plic.
Druhý Barnardův pacient z ledna 1968, zubní lékař Philip Blaiberg, už žil s novým srdcem téměř 20 měsíců. Slavný kardiochirurg pak provedl další transplantace srdce a velká část jeho pacientů přežila dlouhodobě. V roce 1974 pak také jako první na světě úspěšně provedl tzv. heterotopickou transplantaci. Při ní se dárcovské srdce našije na srdce příjemce a obě pak pracují vedle sebe. Ale Barnard zaznamenal i neúspěchy, a to při tzv. xenotransplantaci, tedy při přenosu jiných orgánů než lidských, kdy se marně pokoušel zachránit několik dětí pomocí opičího srdce. V roce 1983 ho artróza přinutila odložit skalpel; měl za sebou padesát transplantací a ve světě už dostalo nové srdce 40 tisíc lidí.
,,Ani Češi nejsou špatní. U nás bylo první lidské srdce transplantováno chirurgy Firtem, Kočandrlem, Hejnalem a Kramářem 31. ledna 1984," broukne v polospánku úctyhodný šedovlasý pán vedle mě, Čech, který letí navštívit rodinu své dcery do Kapského Města, ta prý také operuje, ale jen pejsky a kočky. ,,I já jsem byl kdysi chirurgem. Za pár tisícovek. Moje dcera si u psů vydělá mnohem víc. Běloši tam mají všichni psy..."
Pacientem, který u nás přijal cizí srdce, byl Josef Divina z obce Řepiště na Frýdecko-Místecku. Návrat do normálního života mu trval tři roky. Byl nejdéle žijícím člověkem na světě s darovaným srdcem. Po třinácti letech ,druhého´ života zemřel v roce 1997 v třinecké nemocnici ve věku 57 let.
Louis Washkansky ale nebyl prvním člověkem, který dostal šanci žít s darovaným srdcem.
Vůbec poprvé se tato operace uskutečnila v USA, kde profesor J.D. Hardy transplantoval 23. ledna 1964 srdce šimpanzího samce 68letému Boydu Rusbovi, v němž sice srdeční sval ožil, ale tepal pouze dvě hodiny, protože byl malý, nestačil přečerpávat veškerou krev Rushova cévního systému, a udržet tak jeho krevní oběh.
Profesor Barnard byl třikrát ženatý, poprve se zdravotní sestrou, podruhé si ve 49 letech bral 19letou Barbaru Zollnerovou, potřetí si ve svých 73 letech vzal 31letou modelku Karin Setzkornovou. I s ní se nakonec rozvedl. Zanechal po sobě dohromady šest dětí, s každou ženou dvě. Na otázku, proč jej přitahují o tolik mladší ženy, odpověděl velmi jednoduše: "Jsou daleko hezčí než ty starší." Stýkal se se světskými celebritami, kněžnou Grace, Lollobrigidou, byl přijat Janem Pavlem II., Indírou Gándhíovou, Lyndonem Johnsonem, jen v ČR nenavštívil v květnu 1998 žádného politika, nýbrž jen safari ve Dvoře Králové nad Labem. Odmítal apartheid se slovy svého otce, protestantského pastora: "Jenom kdo miluje svého souseda, může skutečně milovat." Lékaři celého světa měli zásluhou Barnarda vzácný příklad toho, co vše lze v chirurgii dosáhnout, a jen do dubna roku 1970 uskutečnili dalších 159 srdečních transplantací, na nichž se podílelo 58 pracovišť dvaceti zemí všech kontinentů. Vedle vyspělých zemí jako byly JAR, USA, Velká Británie, Francie, Kanada či Austrálie se v této době takto operovalo rovněž v Indii, Turecku a Chile. Zpočátku nebyly výsledky příliš příznivé. Čtvrtina operovaných zemřela hned při operaci, dalších 40 procent během prvních tří měsíců života s cizím srdcem a jen sedmi procentům pacientů se podařilo žít déle než jeden rok.
Od chvíle, kdy mi byl v letadle takto připomenut skvělý chirurg se svojí geniální transplantací, uplynula dlouhá doba a teď se už měsíc toulám po jižní Africe. A i když mám jiné starosti než myslet na profesora Barnarda, přece jen mi ho zdejší černobílá atmosféra připomněla.
,,Byl to šok hlavně pro Ameriku a jihoafrické rasisty, když běloch dostal opičí srdce. Do té doby totiž existovala také v USA přísná segregace - všechno odděleně. Bílý zvlášť, barevní zvlášť," šklebí se pobaveně Rufus Makaka, zulský dělník z platinového dolu, s nímž mě seznámil další český Jihoafričan, padesátiletý Bedřich z Plzně, který je na jihu Afriky už čtvrt století a momentálně pracuje v autoopravně. ,,Přísně se také hlídalo, aby se při transfúzích nedala bělochovi krev od barevného dárce, bylo by též zločinem, kdyby se uskutečnil smíšený sňatek," sarkasticky se směje.
Sedíme v malém baru v centru Johannesburgu. Kolem je pestrá společnost, černoši i bílí pijáci, několik půvabných Asiatek, barevní jsou také obsluhující číšníci, u pokladny ale sedí běloch. Všichni pijí pivo, mluví afrikánsky a jedí jako o život. Když se podívám na jídelní lístek a na porce o několika chodech bratru za sto randů, které si objednávají, nechápu, kde na to berou.
,,Vykřikovali, že pohlavní styk bělocha s černoškou by byl sodomismus, protože jsme opice. A najednou bylo transplantováno bílému muži srdce šimpanze. Bylo jasné, že když má běloch na kahánku, jeho rasismus je ten tam," vítězoslavně se Rufus bouchá zaťatými pěstmi do své hrudě a já pohleden vyzvídám po příteli Jardovi, českému havíři v jihoafrických službách, aby mi přeložil, o čem je přesně řeč. Je mi ale jasné, že zrovna Rufus má na víc, než jen na dělníka v platinovém dole. ,,Barnard nemá pouze své příznivce, černoši ho moc rádi nemají. Byl první, protože před svojí první oficiální transplantací mohl ,,tréninkově operovat" desítky bezejmenných če rnochů," odvážně tvrdí černý horník.
,,Tisíce jich každoročně zahynuly při jihoafrických dopravních nehodách nebo byli zavražděni v rámci vysoké kriminality," přivírá oči a tváří se tajuplně jakoby říkal, že toho ví na toto téma spoustu, ale mluvit o tom nesmí. ,,K oficiálnímu počtu Jihoafričanů je nutné přidat dalších asi deset miliónů nelegálních přistěhovalců ze zemí centrální Afriky, kteří neměli vůbec žádné doklady. A protože se k nim jako k bezprizorním nikdo nehlásil, nepotřebovali lékaři ani souhlas příbuzných k darování jejich orgánu. A mohlo se s nimi experimentovat..."
Napadá mě, že o mrtvých jen dobře. Drsné pomluvy mě dráždí. Kamarád Jarda je z toho také nervózní, tak to raději balíme. Bílý rasismus zatraceně brzy v JAR vystřídal apartheid. Profesor Barnard přece už nežije; zemřel v neděli 2. září 2001 ráno během koupání v hotelovém bazénu na kyperském ostrově Pafosu. Důvodem úmrtí byla dechová nedostatečnost způsobená bronchiálními problémy...
Převzato s laskavým svolením autora z Bretislav-Olser.enface.cz
