22.6.2021 | Svátek má Pavla


OSOBNOST: Otec fenomenologie

7.4.2006

„Určení mé existence v čase je tedy možné jen prostřednictvím existence skutečných věcí, které vnímám mimo sebe.“
Immanuel Kant

„Minulost je forma současnosti, budoucnost je vůně současnosti.“
Sándor Weöres

Edmund HusserlOd narození prostějovského rodáka německého původu, přítele Masarykova a Heideggerova učitele Edmunda Husserla (1859-1938) uplyne zítra 147 let. Do dějin filosofie se zapsal jako tvůrce revolučně nového směru pro XX. století, fenomenologie. Kant fenomény, tedy skrze počitky nám daný svět, postavil do protikladu noumenům, zjednodušeně věčným platónským pravdám, pevnějším než fyzikální zákony - to, co lze jen myslet, co stále je, ale vzniku nemá. Ten první svět je konečný, druhý nekonečný - dualismus, který vyhovuje i karteziánskému myšlení. Husserl učinil obrat; noumenum začal hledat v samotném fenoménu. Každý předmět, samojediný a konečný, lze vnímat z nekonečného množství aspektů, a nejen tím, že si ho prohlédneme ze všech stran – má svůj původ, historii, může k něčemu sloužit, má nepřeberno skrytých vlastností. Duch není někde na nebesích, ale přímo v našich dlaních – to je pravá, transcendentální skutečnost: názorně daný originál. On je přímým zjevením nekonečné univerzální struktury, jím manifestované. Fenomén je podstata sama.

Fenomenologie tak vlastně navazuje na empirii, ale dává jí vyšší, vnitřní rozměr; také ji zachraňuje před jiným jejím nepovedeným dítkem, hrubým materialismem. Začíná u základních aspektů vnímání skutečnosti, vlastních koneckonců každé živé bytosti. Naše fenka Suzi jde kupříkladu výlučně po fenoménech; metafyzikou se moc nezabývá. Na odhalených travnatých plochách teď po zimě čuchá jak o závod. Bystří slechy na každý hluk, zvědavě objevuje, zanechává značky. První třetinu procházky jde přede mnou, druhou za mnou, třetí – to už scházíme z kopců – zase vepředu. Jak se těší domů dokládá vrtění ocasem. To ale znamená, že i ona ví, co bude následovat – protože už mnohokrát předtím učinila opakovaně takovou fenomenální zkušenost. Ač tedy žije ten šťastný živočich trvale jen nekomplikovanou přítomností, i svým jednoduchým vědomím je schopen obsáhnout čas do minulosti a myslet tak i budoucnost. Jiný příklad: od té doby, co byla kdysi tři týdny ztracená, než jsme si ji vyzvedli u jedněch dobrých lidí šedesát kilometrů od domova, si zatraceně dává dobrý pozor, aby se jí páníček někam nezatoulal. Snad právě o tom jsou i ty občasné noční můry, když ze spánku vrčí a kňučí, packama cukaje – myslet si, že pes nemyslí, byť i posvém, primitivně, může snad jen ten, kdo nikdy žádného neměl.

Husserl by řekl, že náš pes si spokojeně žije ve svém „časovém dvorci“: minulost si podržuje (retence), a tak předjímá i budoucnost (protence). Suzi je vlastně zastánkyní subjektivistického světového názoru – z „teď“ (které je prostě teď a hotovo – ty s tím, člověče, naděláš) jí přirozeně vyvěrá stálý proud času, a to je ona sama. Podstatu věcí nazírá přímo, evidentně se se skutečností ztotožňuje – je s ní zajedno. Jelikož nechodila s námi do školy, ani neví, že ono „teď“ by pro ni mělo být bodem – její „teď“ má rozlohu odkud kam vidí, vzpomíná a plánuje. Je vpravdě časové – aniž o tom ví, zcela intuitivně a přirozeně užívá jakési univerzální statické kontinuum, které – na rozdíl od jejích pomíjivých záležitostí – začátku ani konce nemá: má apriorní představu stálého proudu času. A tak se z faktů celý život učí podstatu a tu zase aplikuje na fakta – existuje, je. Žije svojí přítomností, i její „myšlení“ je „jen“ zpřítomňováním fenomenálních vjemů.

Že přesto nelze člověka srovnávat se zvířetem? Jistě, do bezedné hlubiny vidí hlouběji; skutečná kvalita lidství spočívá však přece právě ve vědomí, že ona hlubina dna nemá – dynamické konečno se dá vnímat jen na pozadí představy statického nekonečna. Do studny hledí nicméně pán i pes stejně - apriorní princip myšlení mají tentýž: „První věc při explikaci mého podstatně vlastního horizontu bytí je to, že narážím na svou imanentní časovost, a tím na své bytí ve formě otevřené nekonečnosti zážitkového proudu a všech svých vlastností nějak v něm zahrnutých, k nimž mé explikování rovněž patří. Tato explikace probíhá v živé přítomnosti a jako taková může se vjemově setkávat vlastně pouze s tím, co probíhá v živé přítomnosti. Minulost, mně vlastní, odhaluje nejpůvodnějším myslitelným způsobem, vzpomínkami. Ačkoli jsem si tedy neustále originálně dán, schopen postupně explikovat to, co je mně podstatně vlastní, uskutečňuje se tato explikace v široké míře v aktech vědomí, jež pro příslušné momenty toho, co je mi podstatně vlastní, nejsou vnímáním. Jen tak se mi může stát přístupný můj zážitkový proud, v němž žiji jako identické já, přístupný ve svých aktualitách a pak potencionalitách, jež jsou mi zřejmě rovněž podstatně vlastní. Všechny možnosti toho druhu jako: „mohu“ nebo mohl bych spustit ty či ony řady zážitků, mezitím také: mohu zaměřit pohled dopředu nebo zpátky, mohu odhalujícím způsobem proniknout do horizontu svého časového bytí – patří zřejmě podstatně vlastním způsobem ke mně samotnému“.

Husserl sáhl na Kantova „a priori“ a způsobil tak, že v knihovnách zežloutl i novoklasik. Namísto myšlení zavedl jakési myslící nazírání; filosofii tak nasměroval do nových, bohatých vod fenoménů, které plynou „teď“: „Bytí světa na základě přirozené zkušenostní evidence nesmí už pro nás být samozřejmým faktem, nýbrž rovněž, a to jedině fenoménem platnosti“. Stojící věčnost, jež měla být Platónovým pohyblivým obrazem času, byla Husserlem nalezena v tomto obrazu samém. „Věčné teď“ bylo nahrazeno proudem trvání, čas už zase filosofům „běžel“. Podobně to ostatně viděl i ve stejném roce narozený Bergson, další z plejády géniů času, jež tato podivuhodná doba zrodila. Coby otec zakladatel zůstal nakonec Husserl ve stínu žáků, zejména Heideggera, jež jeho analýzu času dotáhl do konečného důsledku: definitivně odpověděl na otázku, co je čas: otázku nelze zodpovědět … - alespoň tedy od těch dob už k žádnému velkému konsensu nedošlo. Zároveň coby stylista jen pro obzvláště trpělivé čtenáře předznamenal začátek oné překomplikované doby, kdy filosofie již zcela přestala být laikovi čitelná. Škoda. Ani ne tak Husserlovo složité, průkopnické, postupně během života vyvíjející se, moudré učení, jako spíše fenomenologie sama je spolehlivým klíčem k dalším, netušeným světům nových poznání …








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.