OSOBNOST: Odpouštím, ale nezapomínám
MUDr. Bakala byl člověk, který měl tu smůlu, že se narodil v nesprávné době a měl příliš rovnou páteř.
I podle svého vlastního vyjádření byl vždy „persona non grata“, tedy osoba nežádoucí. S urputnou přímostí vesnického chlapce říkal vždy otevřeně svůj názor. Od dětství mu jeho maminka – vdova – vštěpovala tři zásady:
Věřit v Boha, nekrást a vždy mluvit pravdu.
Tím se řídil celý svůj život přesto, že v době jeho mládí se propagovala úplně jiná hesla.
V r. 1935 začal v Praze studovat medicínu, na studia si vydělával kondicemi, později, už jako demonstrátor, dostával 160 Kč měsíčně. Jeden semestr před absolutoriem zavřeli Němci vysoké školy. Přišel do Zlína, kde tehdejší ředitel Baťovy nemocnice MUDr. B. Albert umožnil několika medikům, aby pracovali jako sekundáři, byť byli oficiálně vedeni jako pomocní laboranti.
Promoval v r. 1945 a přestože si mohl vybírat, vrátil se zpět do Zlína. Nejprve na internu, v r. 1948 nastoupil do nově budovaného neurologického oddělení vedeného primářem MUDr. E. Müllerem a neurologie se stala jeho medicínskou láskou na celý život. Každou svoji dovolenou trávil na klinice prof. K. Hennera – zakladatele české neurologie - a seznamoval se s nejnovějšími poznatky. V r. 1953 přestoupil do Závodního ústavu národního zdraví , kde začal uskutečňovat svůj velký sen: vybudování moderního neurologického oddělení. Úzce spolupracoval s arch. Drofou a v r. 1959 bylo nově vybudované a též zcela nově koncipované neurologické oddělení otevřeno. Dle vyjádření prof. K. Hennera bylo nejmodernější v celé ČR. Jako první a dlouhou dobu jediné v republice spojovalo lůžkovou část s částí rehabilitační – s bazénem a tělocvičnou.
Fiškusové: MUC. Bakala a dr. Ivaščenko v BN 1941
Doktor Bakala chtěl celý život jenom jediné: Dělat dobře a poctivě svou práci, pomáhat a léčit lidi. Byly mu bytostně cizí diplomatické ústupky a stával se tehdejší vládnoucí garnituře nepohodlný. Odmítl ve Zlíně připojit své jméno na vyjádření soustrasti s úmrtím Stalina s tím, že za války kondolenční arch k Heydrichovi také nepodepsal. Při jednom jednání neopatrně prohlásil: "Tak se mnou nebylo jednáno ani na gestapu."
Rovněž chodil pravidelně do kostela i když věděl, že si tím velmi škodí. Při světovém neurologickém kongresu v Římě byl dokonce soukromě přijat v letním sídle Castel Gandolfo papežem Janem XXIII.
To byla patrně příslovečná poslední kapka, kterou přetekl pohár trpělivosti. Na OV KSČ přišlo udání, že prý MUDr. Bakala přijal na své oddělení neoprávněně dva pacienty. Rozběhl se kolotoč nechutných vyšetřování, pracovník okresního zdravotnictví navštívil v Praze i akademika Hennera (bratra spisovatelky Marie Pujmanové). Ten se svého žáka zastal a připomněl přínos MUDr. Bakaly českému zdravotnictví. Velmi litoval, že byla znemožněna jejich spolupráce na státním úkolu o roztroušené skleróze. Na tomto úkolu byl MUDr. K.Henner koordinátorem a soubor poznatků svého žáka považoval za velmi přínosný.
Slova mezinárodně uznávaného vědce i soubor medicínských úspěchů MUDr. Bakaly na soudruhy v Gottwaldově zapůsobily spíše negativně. Věděli své, neposlušnému lékaři poradili, aby odešel z města. Když odmítl, zamezili mu dělat to, co měl nejraději a co uměl nejlépe: neurologii. Zlínské zdravotnictví se chlubilo nejmodernějším neurologickým oddělením, ale ten, který ho doslova vydupal ze země, sloužil jako praktický, později jako dorostový lékař. Ke svému milovanému oboru se vrátil mnohem později, střídavě jezdil jako neurolog na konsilia do Slavičína a do Valašských Klobouk.
Se svým údělem se vyrovnal, hrdě odmítal i soucit bývalých kolegů, kteří ho soukromě litovali, ale na stranické schůzi, která byla svolána k „jeho případu“, se ho nezastali. Mrzelo ho jen, že se trápí jeho žena, a styděl se, že za přijetí syna Jiřího na studium medicíny vděčí posudku, v němž stálo: „Otec na výchovu svého syna neměl žádný vliv.“
Jsou hrdinové, kteří se svými skutky dostanou do učebnic, a hrdinové, jejich osud je znám jen okruhu jejich vrstevníků. I takové bychom si měli připomínat – není jich mnoho. MUDr. František Bakala, osobnost hluboce věřící, nikoho nesoudil, jen v něm do konce života zůstalo trochu hořkosti. Domnívám se, že právem.