Když jsem v posledních měsících profesora Jiřího Niederleho potkával, nevypadal příliš dobře a pohyboval se pomocí chodítka. Říkal jsem si, jestli to není nějaký pozdní následek toho, jak ho opilí mladíci zmlátili v létě 2003 v jeho domě v Řitce.

V neděli 22. srpna profesor Niederle, přední teoretický fyzik a „ministr zahraničí“ české vědy, po dlouhé nemoci zemřel. Patřil mezi vědce proskribované minulým režimem, stejně jako jeho otec prof. Bohuslav Niederle, slavný chirurg.

V roce 1973 podal Jiří Niederle habilitační práci, kterou směl obhajovat a tak získat titul docenta až po šesti letech. Sedm let trvalo, než byla přijata jeho disertace na hodnost doktora věd.

Jiří Niederle byl renesanční člověk. Na střední škole se rozhodoval mezi hudbou a malířství na jedné straně a fyzikou a přírodními vědami na straně druhé. Nástup atomové energetiky ho přiměl, aby šel studovat jadernou fyziku. Potom zakotvil ve Fyzikálním ústavu Akademie věd.

Už v roce 1964 vyhrál konkurz na stáž v nově založeném Mezinárodním středisku teoretické fyziky v Terstu. Pracoval tam pod vedením Abduse Salama, budoucího nositele Nobelovy ceny. „Byla to úžasná zkušenost, nejen vědecká,“ vzpomínal. „Profesor Salam byl Pákistánec, muslim, ale výborně vycházel se všemi vědci – křesťany, buddhisty, židy. Jeho ústav byl křižovatkou vědeckých škol názorů.“

Koncem osmdesátých let mu Salam nabídl, aby se stal jeho zástupcem. Odmítl, protože se Československo právě osvobodilo od komunismu a on chtěl přispět k renesanci zdejší vědy.

Hned v roce 1990 ho vedení Akademie věd pověřilo péčí o zahraniční vztahy. Svým diplomatickým šarmem, hlubokými znalostmi vědeckými a zázemím uměleckým dokázal získávat přátele na celém světě. Umožnil rozvinout a upevnit vědecké styky českých akademických a vysokoškolských ústavů nejen se zeměmi západní Evropy a Severní Ameriky, ale i s Japonskem, Izraelem, Jihoafrickou republikou, Tchaj-wanem, Brazílií a Jižní Koreou, tedy se zeměmi, s nimiž dosud žádné styky neexistovaly, rovněž tak zapojit naše odborníky do vědeckých projektů UNESCO a NATO.

S Evropskou laboratoří částic CERN v Ženevě, v níž zatím pracovali ojediněle českoslovenští vědci, navázal úzkou spolupráci a podařilo se mu plně začlenit Českou republiku do této prestižní instituce. To má význam nejen pro základní výzkum, ale i pro řadu průmyslových firem, které se mohou podílet svými dodávkami na dalším rozvoji CERN, a tím zvyšovat svou vlastní kvalitu – tohle spojení nenahraditelným způsobem táhne určité obory českého průmyslu nahoru. Od roku 1993 zastupoval profesor Niederle Českou republiku v Radě CERN, tedy v řídicím orgánu této instituce.

Tahle práce Niederleho hodně zaměstnávala i bavila – s chutí o ní vyprávěl. Přesto si dokázal najít čas i na vědu. Byl špičkovým odborníkem ve fyzice elementárních částic hmoty a matematické fyzice. Jak upozornil Jiří Grygar z Fyzikálního ústavu AV, v letech 2006–2009 publikoval osm původních studií z oblasti teorie polí a příbuzných disciplin teoretické fyziky.

Své umělecké sklony nikdy nezapřel, například před lety popisoval svoji práci slovy: „Výsledky, které nelze přímo experimentálně ověřit, musí být logicky konzistentní, krásné a elegantní. Dá se říci, že je to podobné jako s uměleckým dílem. Buď vás na něm něco dráždí a rozčiluje, a pak s ním není něco v pořádku, nebo je dokonalé, krásné a elegantní a pak vypovídá o něčem v přírodě.“

S profesorem Niederlem jsem se nejednou hovořil i o budoucnosti jaderné energetiky. Věřil, že tyto neklasické zdroje jsou schopné zajistit přežití lidstva v příštích staletích. Přitom atomové reaktory čtvrté generace, které jsou na obzoru a začnou se využívat během 20 – 30 let, budou naprosto bezpečné, ekonomicky výhodné a nevhodné k vojenskému zneužití.

Také jsme mluvili o termonukleárních elektrárnách, které někteří fyzici slibovali už v minulém století. Podle Niederleho se jich dočkají naši potomci až za 75–100 let. Je to vědecky přece jenom velký oříšek. Ovšem odborníci se nesmí nenechat se odradit občasnými prohrami a v tomto giganticky náročném – materiálově, lidsky a finančně – výzkumu pokračovat. Také politici a finančníci musí vydržet – bude to ještě stát stovky miliard dolarů. A možná k nim povede cesta, která dnes vypadá fantasticky.

Díky Jiřímu Niederlovi se do těchto prací mohli zapojit jako rovnoprávní účastníci i naši vědci.

iDnes-Kavárna, 24.8.2010

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz