22.6.2021 | Svátek má Pavla


OSOBNOST: Myslím, tedy jsem

31.3.2006

"Jistota, že existuji, že to vím a že z toho mám radost, nezávisí na žádných pochybných a klamných představách."
(Augustin Aurelius)

"Descartes nastoluje filosofii zcela nového druhu: při změně svého celkového stylu provádí filosofie radikální obrat od naivního objektivismu k transcendentálnímu subjektivismu."
(Edmund Husserl)

Rene Descartes"Cogito, ergo sum" - kdo by neznal slavný výrok ještě slavnějšího filosofa a matematika (dokonce tentokrát opravdu v tomto pořadí!) René Descarta (1596-1650), který předznamenal už o dvanáct století starší výše citovaný svatý Augustin, výrok o tom, jak subjektivní myšlení je středem prokazatelného bytí. Ale i pojem "karteziánská soustava souřadnic", co nám některým dodnes evokuje břichaboly z hodin středoškolské matematiky, má na svědomí tento latinsky píšící Francouz, tedy vlastně proslulý Renatus Cartesius. Jedna z nejvlivnějších osobností historie lidského poznání právě toto poznání podrobila velekritické pochybnosti a protrhla tak stavidla vod filosofických na staletí myšlenkové hojnosti dopředu; mimoděk tak spustila i technickou revoluci naší civilizace. Na počátku toho všeho však byl jen jakýsi myšlenkový experiment géniův: "Rozhodl jsem se, že si budu představovati, že všechny věci, jež mi kdy přišly na mysl, nejsou též pravdivější než přeludy mých snů. Avšak ihned potom jsem si uvědomil, že, i když jsem chtěl myslit, že vše je klamné, je nezbytně nutno, abych já, který tak myslím, existoval; a pozoruje, že tato pravda: myslím, tedy jsem, je tak pevná a jistá, že ani nejvýstřednější předpoklady skeptiků nejsou schopny jí otřásti, soudil jsem, že ji mohu přijmout bez obavy za první zásadu filosofie, již jsem hledal".

Podobně jako krajan Montaigne byl šlechticem se svojí svéhlavou hlavou, jež odmítala přijmout cokoli, co by sama důkladně nezvážila a neschválila - stvořili si oba vlastní, osobní filosofické systémy; i Descartes byl solitérem a psal rovněž v "ich" formě; knihami však spíš opovrhoval - těmi filosofickými obzvláště: "Nic neřeknu o filosofii, než to, že vida, jak při všem pěstování nejznamenitějšími duchy, jací žili od mnohých staletí, přece není v ní ještě ani jediné věci, o níž by se nedisputovalo, jež by tedy nebyla pochybná, nebyl jsem tak domýšlivý, abych doufal, že se mi v ní povede lépe než jiným; a že, vida, kolik v ní může býti o téže věci různých mínění, zastávaných učenci, když přece jen jediné může být pravdivé, považoval jsem takřka za klamné všechno, co bylo toliko pravděpodobné".

Každý však z něčeho musí vycházet; u Descarta to byly, jak sám doznává, filosofická logika, geometrická analýza a algebra, "tři umění či vědy, jež, jak se zdálo, mohly prospěti poněkud mému cíli". Tím ambiciózním cílem bylo, "že jsem pokládal za potřebné hledati nějakou metodu jinou, jež, majíc přednosti těchto tří, byla by prosta jejich chyb". A tuto metodu našel v geometrické analýze: "vida, že se všechny tyto vědy, ačkoli jsou jejich předměty rozdílné, shodují, pokud berou v úvahu toliko různé vztahy nebo poměry, jež jsou v nich, pokládal jsem za lepší, obírati se jen těmito vztahy všeobecně (…) musím si je představovati jako poměry přímek, protože jsem nenalezl nic prostšího, ani nic, co bych mohl zřetelněji představiti své obrazotvornosti a svým smyslům". Vzpomeňme tedy Cartesia alias Descarta kdykoli, když v nějakém názorném grafu studujeme preference politických stran, vývoj hospodářských výsledků země či platy v jednotlivých krajích. A co víc: jeho filosofie byla v atmosféře všeobecného intelektuálního rozčarování ze středověké scholastiky (plné aristotelských, odnikud nikam vedoucích sylogismů) nejen racionální, jak toho bylo třeba, ale i zjevně užitečná: "místo oné spekulativní filosofie, jíž se vyučuje na školách (toho si věru v mládí užil!), možno nalézt jinou, praktickou, jejíž pomocí (…) mohli bychom všeho toho použíti stejným způsobem ke všem účelům, pro něž se to hodí, a státi se tak jakoby pány a vládci přírody".

Bylo by však mylné z toho všeho usuzovat na Descarta coby materialistu - to jeho doba koneckonců stěží dovolovala. Hranice hořely. Empirickou zkušenost, hmotu v prostoru, zcela podřizoval racionálnímu vědomí - duchu, potažmo duši, ergo bohu Otci. "Myslím", a proto "jsem" - nikoli tedy, že bych byl tím, jak fyzicky existuje mé tělo - to by přece takové existovalo třeba i hodinu po mé smrti: nemyslel bych však už - nebyl bych. Je tu vyšší substance bytí, než ta fyzická - nekonečno, v němž (duší, nehybným vědomím) myslíme. To je projevený bůh, původce reality a záruka její pravdivosti. Z jeho iniciativy jsou tu pak podle Descartovy metafyziky i dvě substance konečné, tělo a duše, hmota a duch. Oběma přisuzuje určité mody, jejich stěžejní atributy - zatímco ty, co se týkají duše (libost, žádání, souzení, …) se z dnešního pohledu jeví jako dobová úlitba scholastice, hmotě přiřkl jako prvotní a stěžejní modus "rozprostraněnost", tedy prostor, a zásadně tím později ovlivnil nejen Newtona: prostorovost jako první "a priori" lidského vnímání byla tímto ustanovena víc jak o století dříve, než ten slavný pojem vynalezl Kant. Hmota je Descartovi neprostupnou prostorovostí (na předmětech zjišťujeme tvrdost a hmotnost), již si od ničeho nijak nelze odmyslit. Představa prostoru je člověku vrozena; rozlehlost vnímaného je prvotní myšlenka myslícího, od níž se odvíjí čití i další myšlení. Duch tak aktivně nese trvání světa. Bůh vlastně podle Descarta nepřetržitě pracuje na vývoji bytí, je trvale, vždy a všude přítomen. Svět nestvořil jen jednou, ale činí tak nepřetržitě. Scholastické myšlení dovedené do karteziánských důsledků.

Tvrdý materialista La Mettrie si z Descarta kvůli tomu později dělal srandu: "Nejenže vidí všecko, kromě svých extravagancí a bláhovostí, v bohu, ale poznamenali o něm, že si přitom počíná jako konstruktér tak neobratný, že mu jeho stroj neběží, když dělník netočí ustavičně klikou; jako by byl zamýšlel tou kartesiánskou myšlenkou dokázat, že nás nesmí překvapovat, že pánbůh litoval stvoření člověka". Avšak Descartes si to tak skutečně myslel: "Pro toho totiž, kdo napne mysl, aby pochopil podstatu trvání, je jasné, že je třeba téže síly a činnosti k tomu, aby se jakákoli věc uchovala v jednotlivých okamžicích svého trvání, jaké by bylo třeba k jejímu znovustvoření, kdyby ještě neexistovala". Jeho bůh tak permanentně svět nikoli řídí, nýbrž tvoří; čas, který by se sám nabízel být toho nástrojem, není však podle Descarta nic víc než bezduché číslo, dané otáčkami kliky. Konečná suma pohybu v přírodě je neměnná a pramálo hlubokého je podle něj na této pravidelnosti. A tak čas zařadil mezi mody prostoru, jako pouhou jednu z jeho vlastností.

Kant později pochopil, jak jeho galileovsky smýšlející předchůdci, Descartes za filosofii a Newton za fyziku, fenomén času podcenili, a sám postavil jeho "a priori" ještě před to prostorové; ne všichni s tím souhlasí, ale alespoň pro mnohé tím geniálně smířil karteziánské objektivno se subjektivnem, hmotu s duchem, empirismus s racionalismem - a osvobodil Hodináře, aby u svého stroje nemusel stát; zdalipak měl potom tedy jít stvářet nějaké nové, snad lepší hodiny, je už slepé zcestí deismu, za něž nemůže ani Kant, natož Descartes …

Bez Descarta by nicméně jistě Kanta, jak ho známe, nebylo. Praotec kriticismu intuitivně pochopil, že dáme-li času vlastnosti, které má prostor, uchopíme ho tak stejně pevně, jako když krejčí přikládá metr k látce na šaty. Tikání hodin, vlastně pravidelný pohyb pro naše smysly, co nám srozumitelně znázorňuje představu běhu neuchopitelného času, se dá považovat se stejně "reálný" a spolehlivý atribut reality jako rysky na pravítku. Sám subjektivista, času tak přisoudil studenou objektivitu prostoru - zbavil ho jakéhokoli rozměru vnitřního lidského prožívání. To však, co by snad antitechnokrat mohl neuctivě nazvat zmrzačením času descartovskou filosofií, přineslo nicméně netušeně bohatou úrodu: čas jako čistá kvantita bez jakékoli kvality, libovolně počitatelný, univerzální a spolehlivě nezúčastněný na čemkoli se dějícím, se stal ideálním nástrojem matematiky; - co víc, v rámci kartézského osového systému se dal graficky zkřížit s prostorem do funkce rychlosti, rovnice "v = s/t", čímž se nečekaným způsobem splnil vlastně sen starých eleatů zastavit šíp v letu: dříve nedělitelné, pohyb, bylo analyticky rozděleno, vlastně rozdrobeno v lidském rozumu. Vidět to bylo v grafu, kde šlo pevně matematicky uchopit kterýkoli bod funkce - průsečík prostoru a času. Ten, co "byl" tím, že myslel, slavil intelektuální triumf - vpravdě zastavil čas. Stačilo ho jen s prostorem sjednotit do spojitých, navzájem zrcadlových nádob: v rovnici, která platí v každém čase. Descartes nahlédl do věčnosti; prostor a čas spojil vlastně jako jin a jang, znovu v dějinách ten průnik dvou stěžejních kosmických principů (tedy: pasivita - aktivita, též kvantita - kvalita) sestrojil, nemaje o starých východních filosofiích přirozeně ani tušení. Vystihl duální podstatu reality. To, co nám ukazují grafy a sdělují rovnice, je prostě nezpochybnitelné - matematická závislost v Descartových souřadnicích je názorná, průkazná a lidskému vědomí přirozená.

Karteziánská norma myšlení se stala všeobecným paradigmatem. Měla blahodárný vliv na rozvoj techniky a tím i na život člověka ve všech příštích dobách. Nezamýšleným důsledkem Descartova intelektuálního vynálezu bylo však postupné rozkmotření věd duchovních s exaktními a naopak. Zmatematizování světa vedlo k jeho lepšímu využití; že se tedy úspěšné dcery chřadnoucí královny věd filosofie, totiž matematika, fyzika, ekonomie, sociologie a další a další osamostatnily a přestaly uznávat její matriarchát, je přirozené. Různé metafyzické systémy mohly sice přinášet různá "absolutní odůvodnění", ale člověka nakrmily, ošatily a zahřály jen vědy praktické. Náboženství historicky padlo, odnesla to i filosofie, na disputování už čas nezbývá. Zbývá ale otázka, která z věd má tedy být "ušlechtilejší" - tak alespoň, jak se ukázalo, je nešťastný spor ihned vzrušeně vnímán, přijde-li řeč kupříkladu na to, byl-li Galileo fyzikem či filosofem. Jaký tedy vůbec mají dvě málem dnes až antagonistické vědy filosofie a matematika vzájemný kredit?

Jádro sporu je dobře patrné na takových fyzikálních - nefyzikálních veličinách, jako je prostor a čas. Reálně totiž neexistují - žádný fyzikální zákon je nedefinuje, byť i ony jsou součástí každého fyzikálního zákona. Nikde v přírodě ani nejsou k dohledání a uchopení pozorovatelovými smysly, jako třeba hmotnost, síla či tvrdost. Názory o objektivní existenci prostoru a času, Newtonovi vlastní, padly s koncem 19. století, potažmo s Einsteinovou relativitou. Přesto s pojmy času a prostoru fyzika nadále pracuje, dokonce s jejich matematickým konglomerátem - časoprostorem. Nemůže jinak, i fyzik má stejnou výbavu jako všichni živočichové - apriorní porozumění pro prostorové a časové souřadnice, z nichž jeho myšlení i popis světa vychází. Nelze se spolu nijak jinak domluvit, než je běžně užívat. Časoprostor je ale čistá lidská abstrakce, vlastní řeč (selského) rozumu, stejně všeobsažná jako třeba pojem boha. Jsou to pojmy v pravém slova smyslu metafyzické - ve fenomenálním světě hmoty nejsou zkušeností postihnutelné.

Kant přejal od Dascarta myšlenku prvotního vrozeného principu prostoru, obohatil ji o čas a nazval je čistými a priori, coby milovník moudrosti se cítě být povolán k odpovědím na právě takovéto, metafyzické otázky. Na ty, co to považují za pouhé maření času, si povzdechl: "Odkud se jim ale dostalo pojmů prostoru a času, jimiž se (jako jedinými původními kvanty) zabývají, na tom jim vůbec nezáleží, a podobně zbytečné se jim zdá pátrat po původu čistých rozvažovacích pojmů, (…), nýbrž je chtějí jen používat. V tom všem jednají docela správně, nepřekračují-li hranice, které jim byly vykázány, totiž hranice přírody". Některé moderní fyziky ovšem nikdo nikam vykazovat nebude: Hawking vidí dějiny času přísně karteziánsky, tedy jako jakousi hrušku - rozuměj, trojrozměrný graf - , jež dole v jádřinci končí Velkým třeskem: "Víme už celých pětadvacet let, že z Einsteinovy obecné teorie relativity plyne, že před patnácti miliardami let čas musel mít počátek v této singularitě. Filosofové však tuto myšlenku stále nechápou, (…). Neuvědomují si, že frontová linie fyziky se posunula jinam".

Konečné vysvětlení nešťastného dilematu přinesl přitom Stephen Hawking sám: "Obešli jsme Kantovu "antinomii čistého rozumu" tak, že jsme vypustili její implicitní předpoklad, že čas má význam nezávislý na vesmíru". Kant měl svůj apriorní časový názor opravdu v sobě, přičemž s tím newtonovským, objektivním (a ve vulgární podobě veřejně frekventovaným dodnes), měl společnou snad jen představu jeho neomezenosti. O koze tedy a o voze je tato žabomyší válka - domluv se čerte s ďáblem. Avšak ani pan profesor (Galileo zemřel na den přesně tři sta let před jeho narozením) se nakonec nebrání myšlence takového syntetického světového názoru, jako by ho sám Hegel vytesal - jeho snem je sjednocení Einsteinovy relativity s kvantovou mechanikou v jednoduchém, úhledném, srozumitelném matematickém modelu. Odborníci vědí, že je to jako usmířit vodu s ohněm. Jistě by mu to konečně vyneslo kýžené historické místo mezi dvěma nedobrovolnými jeho spoluherci ze Star treku. Svoji slavnou Stručnou historii času, nejprodávanější knihu o čase, která až tolik o čase zase není, pateticky uzavírá: "Objevíme-li úplnou teorii, stane se ve svých základech pochopitelnou pro každého, nejen pro hrstku vědců. (…) Nalezneme-li odpověď, bude to znamenat konečné vítězství lidského ducha - protože pak pochopíme mysl boha." Později se Hawking přiznal, že tuto odvážnou poslední větu chtěl původně raději vyškrtnout: "Pokud bych to byl opravdu udělal, prodej by možná klesl na polovinu".

Na závěr chci dodat, že si taky myslím, že bez fyzika by se dnes filosof už ani nenajedl. Přesto se bez sebe navzájem neobejdou. "Věda stanoví zkušenostní zákony, filosofie se zabývá podmínkami jejich možnosti a ukazuje, co umožňuje vědu," pravil profesor Patočka. Špičkový vědec musí být zároveň filosofem, i kdyby mu Platónovo jméno vůbec nic neříkalo. I Einstein zastával názor, že "vesmírná religiozita je nejsilnější a nejušlechtilejší vzpruhou pro jakékoli vědecké bádání". Stane-li se však na druhé straně nějaký takový génius exaktní vědy, jako byl Kurt Gödel, zároveň i stejně geniálním filosofem, pak mu hrozí i stejný osud: zešílení z dohlédnuté hlubiny. Symbolické …

Od narození René Descarta uplynulo dnes právě 410 let.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.