Svého času si jeden z debatujících na Neviditelném psu postěžoval, že by bylo třeba také napsat o Stanko Vrázovi, když jsem se o něm nedávno v jiném příspěvku zmínil. Ano, zkouším to, i když vím, že možná vyvolá nekonečnou debatu. Žádná osobnost mezi českými cestovateli není opředena tolika dohady a mystifikacemi. A tolika nepřesnostmi. Konec konců, sám Vráz mnohému tajemnému chtě či nechtě napomohl.

Když se dne 24. února 1932 konal na pražských Olšanech pohřeb českého cestovatele známého pod jménem Enrique Stanko Vráz, přišlo se s ním rozloučit na poslední cestě neuvěřitelně mnoho významných osobností. Například předseda Poslanecké sněmovny Jan Malypetr, nebo také předseda Senátu JUDr. František Soukup. Přišli také historik Josef Pekař, spisovatel František Flos, generál Vojtěch Klecanda, cestovatel Josef Kořenský a mnoho dalších významných činitelů. Pohřební řeč měl prof. Karel Domin, nejvýznamnější český botanik a tehdejší rektor Univerzity Karlovy.

E. St. Vráz zemřel 20. února 1932 v půl třetí odpoledne. Druhý den přinesly všechny listy zprávu o jeho úmrtí a většina z nich nezapomněla připomenout, že téměř přesně na den před třiceti lety (21. 2.1902) zemřel ve Vídni zklamán a zapomenut další vynikající český cestovatel Emil Holub. Jeho dílo „Sedm let v jižní Africe“ přirovnal svého času deník Times k nejlepším publikacím Darwinovým. V letech 1883-1887 absolvoval svou druhou africkou cestu. Napsal o ní knihu „Z Kapského Města do země Mašukulumbů.“ Uspořádal dvě obrovské výstavy (Vídeň 1891 a Praha 1892). Po mnohých jednáních se mu však nepodařilo získat stálý prostor pro umístění rozsáhlých sbírek. A tak je roztrpčen postupně prodával a rozdával muzeím, vědeckým institucím a školám. V letech 1894-1895 uspořádal na pozvání v USA dvouleté přednáškové turné. Dnes se o něm v české veřejnosti, podobně jako o Vrázovi, ví velice málo. Navíc je pohřben ve Vídni, nedaleko od hrobu vynikajícího českého vlastence profesora Eduarda Alberta (20. ledna 1841 – 26. září 1900). O vynikajících synech a dcerách zemně české se toho v současnosti bohužel moc neví.

Enrique Stanko Vráz se údajně narodil 18. dubna 1860 v bulharském Trnovu, kde byl jeho otec (českého, jindy ruského původu) diplomatem (jindy důstojníkem). Tak nějak to záhadami opředený cestovatel napsal v roce 1930 na vyzvání do redakce Masarykova naučného slovníku. Při jiných příležitostech uváděl, že vystudoval střední vojenskou školu, v sedmnácti letech bojoval na straně Rusů proti Turkům, v bitvě u Plevna byl raněn. Poté údajně cestoval po Turecku, po Evropě, studoval medicínu ve Švýcarsku a po jisté rodinné tragédii odejel do Afriky. Sám Vráz v jednom ze svých dopisů napsal: „Mluvím-li o svém mládí, lžu!“ Lásce k českému jazyku a ryzímu vlastenectví jej prý (podle další varianty) naučil jeho vychovatel. Pravdou ovšem je, že své soukromé deníky a poznámky Vráz psal česky.

Někdy v roce 1892 se Vráz spojil s Vojtou Náprstkem, jemuž věnoval několik exponátů pro jeho muzeum. V roce 1894 přijel Vráz do Prahy, ale Náprstka již nezastihl naživu. Dnes jsou v Náprstkově muzeu tisíce negativů, diapozitivů i pozitivů. Některé Vráz dle vlastního vyjádření koupil, ale to jejich hodnotu nesnižuje. V některých zemích fotografoval vůbec jako první, například v Ghaně či v Nové Guinei.

Jak se vlastně Stanko oženil?

V Chicagu vydával Čechoameričan August Geringer (2. 8. 1842 Březnice – 2. 4. 1930 Chicago) české krajanské noviny „Svornost“ (Chicago Daily Svornost). Jedna z jeho dvou dcer Vlasta (*1875) byla v početné delegaci amerických krajanů, kteří přijeli v roce 1895 do Prahy na významnou kulturní akci, Národopisnou výpravu československou. Řadu večerů se mnozí krajané scházeli na Betlémském náměstí v domě U Halánků, kde žila vdova po Vojtovi Náprstkovi. Častým hostem zde byl i Stanko Vráz. Dvacetiletá Vlasta odjížděla do Chicaga bezmezně zamilovaná.

A tak Vráz 14. listopadu 1895 přistál v New Yorku, odkud měl naplánováno odjet přes Japonsko na Borneo a do neprobádaného vnitrozemí Nové Guineje. Ale předtím se chtěl představit rodičům své vyvolené. V rodině Geringerových byl vřele přijat. Ani maminka Antonie, za svobodna Kolářová, původně kuchařka z Milína, neměla námitek.

Vlasta Vrázová

V žádosti o první cestovní pas Vráz proškrtl kolonku „rodiče“ dvěma křížky. Pravdu o jeho původu neznala nejspíše ani jeho rodina. Své budoucí ženě Vlastě Geringerové a jejímu otci, chicagskému nakladateli a vydavateli, který se snažil po Vrázově původu pátrat, rezolutně napsal: „Ať Vás ani Vašeho tatínka nenapadne, že bych Vám někdy řekl pravé své jméno! Já nejsem žádný všední člověk, který když jednou za dvacetiletých bouří zkameněl a na něčem se ustanovil, aby jej láska k ženě neb slze přemluvily atd., přiměly k rozplynutí jako máslo. Kdo mě chce, nechť vezme mne, jak jsem!“

Pronesl pár přednášek v českých osadách a v lednu 1896 vyrazil směr Japonsko. V červnu 1897 se vrátil do Prahy a dne 28. prosince 1897 se v Chicagu s ženou svého srdce oženil. Počátkem roku 1898 se vydali na dvouměsíční svatební cestu do Mexika. V programu měli i výstup na Popokatepetl. Jejich bydlištěm se stal rodinný domek na chicagském předměstí Riverside, odkud Vráz mnohokrát vyjížděl za svými cestovatelskými objevy. V roce 1900 se jim narodila dcera Vlasta Adéla a v roce 1904 syn Slávek.

V době první světové války sehrál Stanko Vráz spolu s dr. Alešem Hrdličkou výraznou úlohu v ovlivňování veřejného mínění ve prospěch budoucí samostatnosti české a byl také jedním z těch, kteří usnadnili T. G. Masarykovi přístup k prezidentu Wilsonovi.

V roce 1920 Vrázovi diagnostikovali rakovinu levé paže (po předchozí infekci). Řešením byla amputace, naštěstí bez vedlejších následků. O rok později se Vrázovi stěhují definitivně do Československa, sedmnáctiletý Slávek zůstal v Americe, v roce 1922 rodinu navštívil v Praze. Vrázovi bydleli v podnájmu v Dělnické ulici v pražských Holešovicích. Vráz se v létě jezdil léčit do Poděbrad a občas jel s celou rodinou na krátkou návštěvu do USA.

Vrázovi s dětmi, 1908

Cestovatel nám mimo tisíců snímků zanechal také zajímavé cestopisy. První, pod názvem „ Z cest E. St. Vráze“, vyšel již o vánocích 1898 v sešitovém vydání péčí pražského nakladatelství Bursík & Kohout. Toto nakladatelství, které vzniklo v roce 1883 spojením knihkupců Františka Kohouta (1841-1899) a nakladatelského podnikatele Jaroslava Bursíka (1859-1934, mimo jiné i tichého společníka nakladatele J. R. Vilímka) vydalo rovněž v roce 1893 v levné úpravě Palackého Dějiny národu českého. Vnukem Jaroslava Bursíka je současný český politik Martin Bursík. V knize nás autor zavede do Číny, Venezuely, Žaponska, k řece Orinoko, do země Bílého slona i k lovcům lebek.

O dva roky později vychází kniha Napříč rovníkovou Amerikou. Ujali se jí opět Bursík & Kohout, kteří tímto dílem započali edici Cesty světem. Jde o velice čtivý cestopis, mimo jiné i na vysoké odborné úrovni. Druhým svazkem uvedené edice se v roce 1901 stala další Vrázova kniha V Siamu, v zemi bílého slona (dnešní Thajsko). Jen pro zajímavost: přesně o čtyřicet let později ji vydal novu Toužimský & Moravec s ilustracemi Zdeňka Buriana. V roce 1904 vyšla opět v nakladatelství Bursík & Kohout čtvrtá Vrázova kniha Čína. Cestopisné črty. V lednu 1901 byl totiž Vráz v Číně, kde v té době vrcholilo i-che-tchuanské (boxerské) povstání. Strhující reportáže, unikátní svědectví – vše bohužel pouze česky. Takže svět o mnohé z Vrázova pera (doufejme, že zatím) přišel.

V roce 1910 ještě Vrázovi vydal František Topič cyklus črt Z dalekých světů a Exotické povídky. Jinak Vráz hojně publikoval ve Zlaté Praze, ve Vesmíru, Světozoru, v Květech i v Národních listech. Pronesl stovky přednášek s ukázkami fotografií. Tvrdí se, že nebylo v Čechách, na Moravě a ve Slezsku většího města, které by se svými přednáškami nenavštívil. Konec konců, byl to jediný zdroj jeho příjmů. Zrovna tak, jako znal docela dobře každou českou osadu a farmu v USA. S mnoha našimi krajany se znal osobně.

Vráz s dcerou v roce 1922

Vráz velice často zajížděl přednášet na Moravu, zejména pak do Ostravy. Zde byl vítaným hostem v rodině místního českého vlastence a organizátora kulturního života JUDr. Edmunda Palkovského (1858-1930), který mimo jiné spoluzakládal v Ostravě první české gymnázium v Matiční ulici. Neméně vřele byli Vrázovi přijímáni v rodině geologa dr. Ing. Jana Folprechta (1873-1952), vrchního báňského inspektora Vítkovického těžířstva, který se aktivně (a úspěšně) mimo jiné zabýval i pravěkým osídlením Ostravska (vrch Landek). Můj přítel, jeho vnuk, doc. Ing. Jan Folprecht, Ph.D, mi zapůjčil několik rodinných fotografií, které jsou hezkou vzpomínkou na cestovatele Stanko Vráze. Na první i na druhé je St. Vráz s dcerou v roce 1922.

Vráz s dcerou v roce 1922

Na lístku dopis Folprechtovým z roku 1926 – „ dejte věděti den příjezdu, abychom se s Vámi potěšili a Prahou Vás provázeli a všelicos „ Z různých cest světem vyprávěli“. Již několikrát k tomu nedošlo, prosím, napravte to. Ač stárnu, tuhle ležel jsem ledem obložený (zápal slepého střeva). Nedám se, držím se a stokráte přednášel jsem a přednášet budu. Nezmar!“ Dále St. Vráz píše, že chystá v roce 1927 přednáškový zájezd na Ostravsko, a že vytvořil nové diapozitivy… Na lístku vpravo: abyste věděli, že na milé, velmi milé přátele nezapomínám. Před 6 týdny vrátila se návštěvy rodného města jejího Chicaga, má žena. Hned je zde veseleji. Syn můj, docent, vrací se s výpravou studentů z cest po jižní Americe… Všem u Vás srdečný pozdrav…. 5. října 1930.

Když Vráz počátkem roku 1932 zemřel, vrátila se jeho žena do Chicaga. Chtěla si také užít svého vnuka Stanleyho. Jeho tatínek Slávek (Victor), docent na Minnesotské univerzitě, bohužel v roce 1939 zemřel. Dcera Vlasta Adéla Vrázová (1900-1989) se vrátila ještě před Mnichovem do rodného Chicaga. V roce 1937 vydala péčí České grafické unie knihu ″Život a cesty E. St. Vráze″.

Vrázova rodina, Poděbrady, konec 20. let

Vrázova rodina, Pardubice, konec 20. let

Manželka Vlasta Geringerová Vrázová zemřela v roce 1961 a je pohřbena na Českém národním hřbitově (Bohemian National Cemetery) v Chicagu.

Lístek Folprechtovým, 1926

Vrázův dopis Folprechtovým, 1926

Vrázova dcera Vlasta Adéla se v říjnu 1945 se do Československa vrátila. Myslela na zemi svého otce a stala se organizátorkou rozdělování zásilek dobročinné organizace American Relief for Czechoslovakia. Šlo především o potraviny, mléko, šatstvo a lékařské přístroje. Organizovala pomoc, jezdila po Československu, přednášela. Její práci ocenil ministr zahraničí Jan Masaryk v roce 1947 udělením řádu Bílého lva. V mezičase se vrátila do USA a zde nadále agitovala za rozšíření poválečné pomoci Československu.

Vrátila se znovu do země svého otce, avšak byla zde v roce 1948 zatčena jako podezřelá z protistátní činnosti (špionáže) a několik měsíců vězněna na Pankráci. Díky silným protestům amerických diplomatů a politiků byla propuštěna bez omluvy a vypovězena do USA. To bylo jakousi krutou tečkou za životem velkého, dodnes nedoceněného českého cestovatele.