Historie lidského poznání teče jakoby vzhůru mezi břehy pomyslné mřížky času pomalu jak veletok a každá doba je jistou hladinou, jež určuje úroveň a tendence myšlení všech, co v řece zrovna žijí. V 18. století bylo takovým všeobecným trendem hledání pravdy v tom, co lze smysly vnímat nyní, i kdykoli opakovaně potom - ve zkušenostním poznání. Z dnešního pohledu zdá se to být nepochybné; pravdivé je, jak nás ve škole učili, to přísně exaktní, verifikovatelné, zjevné: pravdivé jsou jevy, to, co se nám skrze zrak, sluch, čich, chuť či hmat jeví jako skutečnost - fenomény. Jim protikladná kantovská noumena jsou sice univerzální, jakoby stále platné pojmy, ale myšlenky člověka, které tyto pojmy syntetizují, leckdy mohou být i scestné; jen dají-li se opakovaně potvrzovat praktickým pokusem, odpovídají objektivní pravdě.

V předosvícenské době bylo však stále velikou opovážlivostí byť i jen zapochybovat veřejně o tom, že nad těmi běžnými, pomíjivými, světskými pravdami věčně se klenou svaté pravdy víry; víra před věděním naopak byla pokládána za ctnost, tím potom spíše, že to tvrdili i ti, co toho prokazatelně věděli hodně. Vývoj nicméně tento světonázor postupně nahlodával, asi tak, jako by se i sám bůh rozhodl, že svůj trůn, co mu ho pravověrní (k obrazu svému - mysle však, že k obrazu jeho) stavěli po tisíciletí, raději převrátí – po nekonečných sériích hrůz náboženských válek bylo i mnoha v dobré víře vytrvalým stále těžším nadále nepokrytecky věřit v nějakou smysluplnost náboženství či metafyziky. Zůstávala tu nicméně příroda, ani dobrá, ani zlá, zato však nezpochybnitelná a navíc i k využití připravená. A z té také musíme při chápání světa vycházet, jak Hume praví – náš rozum nemá vyššího poslání, než se pohybovat v mantinelech, empirickou zkušeností daných. Za ně se nikdy nedostane, byť i si té fantazie mnohdy rád dopřává ….

Dnes znovuobjevovaný skotský filosof David Hume (1711-1776), též praotec ekonomie (a přítel Smithův), historik, esejista a diplomat, který tyto antiracionalistické myšlenky hlásal a od jehož narození uplynulo tuto středu už 295 let, byl vlastně v oboru amatérem – o akademickou kariéru usiloval, jak už tomu leckdy u opravdu povolaných bývá, marně; místo knihovníka, kde mohl čerpat přímo u zlatého pramene, si ale sehnal. Stěžejní dílo napsal už jako dvacátník, avšak leželo nepovšimnuto, k roztrpčenému mladogéniovu údivu, a bylo znovu vyhrabáno až později, kdy už se k němu moudře moc nehlásil ani sám autor. Předznamenalo sice široce jeho filosofii, postrádalo však vyzrálosti a střízlivého rozvrhu. Úspěchu tak nejprve dosáhl jako autor sáhodlouhých dějin Anglie a duchaplných esejů. To ho bohatě zajistilo ekonomicky, společenská prestiž šla ruku v ruce; diplomatická kariéra v Paříži završovala celoživotní už tak silné vazby ke všemu francouzskému, včetně přátelství s filosofem Rousseauem. Byl starým mládencem, žádaným, společenským, korpulentním, milým.

Společně s Angličanem Lockem a Irem Berkeleyem tvoří David Hume slavné trojhvězdí britské filosofie osvícenství, z níž posléze vyrostlo to německé, mystičtější, idealističtější a hlavně komplikovanější. Své rané filosofování později přepracoval, a tak dnes zůstává ve všeobecném povědomí jako autor ve své době velmi revoluční knihy Zkoumání o lidském rozumu; je tu zejména zřejmé, čím byla inspirována pozdější, ještě slavnější Kantova Kritika čistého rozumu – sám mladší Humův současník vyprávěl, jak byl tímto velikým myslitelem probuzen z „dogmatického spánku“.

Proč tedy Hume upřednostňuje zkušenostní poznání před tím racionálním? Nepochybně je to pětice smyslů, jimiž jako jedinými svět autenticky vnímáme: sedím kupříkladu u ohně a zrakem ho vidím. Obzvláště takto, hleděním, vnímá člověk svět. Zadkem cítím kládu pod sebou, nohama zem, jež mě přitahuje. Kůží obličeje a rukou pociťuji také teplo plamenů. Slyším jeho praskání. A nosem už cítím vůni opékaného špekáčku, už teď se sliny sbíhají, jak se pátý smysl chystá těšit se z vnímání chuti. Ten šestý si ještě mezitím gurmán může potěšit cigaretou. To všechno jsou empirické dojmy jednoho „já“, na nichž se coby na „gruntu živého čití“ shodnou zcela jistě všechna „já“, co se diskuse na dané téma zúčastní; je to holá, nezpochybnitelná, přímo zažívaná, zkušenostně vyzkoušená skutečnost. Prokazatelný z reality je tedy, přísně s Humem vzato, jen tento stálý proud vjemů: „Ačkoli se zdá, že naše myšlení má neomezenou svobodu, zjistíme při bližším zkoumání, že je vlastně sevřeno ve velmi úzkých mezích a že celá tato tvůrčí síla ducha není nic víc než schopnost skládat, překládat, zvětšovat nebo zmenšovat materiál, který nám poskytují smysly a zkušenost“.

Avšak nejsou to jenom bezprostřední signály smyslů, s čím náš mozek žongluje: mohu si oheň kdykoli jen představit, i tu vůni a chuť špekáčku, byť už nesedím u něj, ale třeba následujícího dne v práci. Lidské myšlení pracuje tedy s obrazy, věrnými kopiemi dojmů, jako by tu teď byly, i když nejsou – zpřítomňuje si je, minulé i budoucí virtuálně činí přítomnými; představuje si zkrátka, že samo „je při tom“. Lze tedy abstraktně vnímat i to, co přímo smyslově nezakoušíme – svým chováním to někdy potvrzuje i náš pes. A co víc, vzpomínku na včerejší táborák lze si fantazií přibarvit, hrát si s ní, vyvolávat si jiné, podobné, srovnávat je; tohle už však Suzi nedokáže – lidský rozum nicméně ano. Hume se v jeho Zkoumání bedlivě zaměřil právě na to, jak vlastně s myšlenkami, jež jsou tedy jen jakési odvozené, zkombinované odrazy dojmů a idejí, pracujeme – podle jakých pravidel je člověk kombinuje: „Já vidím pouze tři zásady, podle nichž se představy sdružují: podobnost, shoda místa nebo času, příčina a účinek“.

A tak se ve střízlivém, přísně konkrétním empirismu klasikově nenápadně ocitl i prvek jakoby metafyzický, totiž jakási shůry daná schopnost rozumu slučovat ideje podle vrozených, samozřejmých, smysluplných pravidel na základě podobnosti. Tato „vyšší“ pravidla shledal Hume analogickými matematice, která určitě platí „nad“ empirické vjemy, na tom kterém nezávisle – anebo neplatí? Pochází jakýkoli obecný princip z konkrétních věcí, nebo jsou konkrétní věci vyjádřením obecných principů? Jádro tohoto odvěkého filosofického oříšku je totiž v tom, že pokud platí, že „tři“ a „jablko“ předchází třem jablkům, je to už takříkajíc pravda „věčná“, platící v každém čase, vždy, univerzálně, kdekoli kdykoli. Je takové číslo a jím daná pravidla tohoto světa, jako například π, nakonec opravdu čímsi jako jedním z Platónových obrazů věčnosti? Určitě se totiž dá předpokládat, že kupříkladu Pythagorova věta platí jak na Měsíci, tak i kdekoli ve vesmíru, byť tam třeba ani není nikoho, kdo by to konstatoval. Vlastně by měla platit i před Velkým třeskem …? - ale pokud tedy ne, protože není přece žádné „před“, kde by nebylo prostoročasu, jak tedy potom může vůbec platit kdykoli jindy, než koukám-li zrovna na trojúhelník a konstatuji jí tak pravdivost?

A už je tu onen Platón se svojí říší idejí i středověký realismus, co s tím dnešním „realismem = materialismem, pragmatismem“ nemá nic společného, naopak co abstrakcím (slovům) jediným připisuje skutečnou realitu. Naproti realismu stál nominalismus, jehož je právě Hume typickým zastáncem – tento směr odjakživa šel po fenoménech, empirii, za posledních sto let hmotě: jen mince na dlani je berná, by nominalisté pravili, a tak nám po nich zůstal alespoň pojem nominální mzdy. Na nějaké ideály se v nominalismu nevěří: „Nedovedeme-li uspokojivě zdůvodnit, proč po tisíci pokusech věříme,že kámen padá a oheň pálí, sotva najdeme uspokojivou odpověď na otázku o původu světů a postavení přírody odvěčnosti a vzhledem k věčnosti“. Každý matematický zákon je však nicméně ideál, jako by ho sám Platón vytesal. Ne nadarmo také na stará kolena zcela propadl pythagoreismu a i nad vchod do své Akademie umístil zákaz vstupu pro ty, kdož nejsou matematiky. Stejného názoru, byť právě z opačného stanoviska, byl i Hume: „Myslím, že jediným předmětem abstraktních věd a dokazování je množství a číslo a že všechny pokusy rozšířit tento vyšší druh vědění za tyto hranice je pouhá sofistika a sebeklam“. Svoje největší dílo pak pateticky uzavírá: „Vezmeme-li do ruky knihu např. o bohosloví nebo o školní metafyzice, ptejme se: „Obsahuje abstraktní úvahy o množství nebo čísle? Ne. Obsahuje zkušenostní úvahy o skutečných věcech a jsoucnech? Ne.“ Pak ji hoďte do ohně, protože je plná sofistiky a iluzí“.

Hume v dějinách filosofie nově naznačil, čím se takové dojmy a ideje, jednoduché i složené, v oné slučovací činnosti rozumu (na principu podobnosti a odlišnosti) vlastně „slučují“ – časem a prostorem, jak praví jeho druhá a třetí zásada (shoda místa nebo času, příčina účinek). V tom dozajista předběhl dobu. Právě toto ani koutkem oka nezahlédl předchůdce Locke, z něhož Hume jinak hojně vychází, a už vůbec ne další učitel Newton. Zejména složitou otázku času připravil Hume Kantovi jak na talíř, obzvláště pak pozdější první novoklasikův časový modus - kauzalitu: „Zdá se , že všechna rozumová spekulace, týkající se nějaké skutečné věci, vychází ze vztahu příčiny a účinku“. Vidí ji ovšem v té dnes nevídané podobě, že následek mu vlastně příčiny jako by ani neměl: „Rozum ani tím nejpečlivějším pátráním a zkoumáním není s to najít účinek v domnělé příčině. Účinek je totiž naprosto něco jiného než příčina, nemůže tedy v ní být nalezen“. Vnitřní proud impresí a idejí stále jen následuje a následuje; co současný stav zapříčinilo, na to usuzujeme jen na zásadě podobnosti: „U podobných příčin čekáme podobné účinky“. Kauzalita není věcí rozumu, ale zvyku, pocházejícího ze zkušenosti. Zkušenost tedy, nikoli racionální úvaha je matkou příčinné následnosti.

Hume místo kauzality nabídl kontingenci, místo řetězce nutností strom nahodilostí, a dnes je mu za to tleskáno. Cosi jako „objektivní kauzální řetězec“ odmítá. Na téma dané už Akvinským o nutnosti existence boha právě na základě kauzality (totiž jako Prvotní příčiny a Prvotního hybatele) píše: „Dají-li se lidské činy vystopovat v nutném řetězu až k bohu, nemohou nikdy být zločinné, protože Bytost, z níž pocházejí, je dokonalá a nemůže zamýšlet nic, co by nebylo dobré a chvályhodné. Jsou-li zločinné, musíme odvolat přívlastek dokonalosti, již připisujeme bohu, a musíme říci, že je konečným původcem viny a mravní špatnosti ve všech svých tvorech“. Však také byl svým ateismem známý a pobuřující. Ptát se na takové veliké metafyzické problémy je vlastně, abychom Humea parafrázovali, stejně nejisté jako se ptát po zaručených příčinách jevů: „I když máme svou zkušenost o působení příčiny a účinku, naše závěry o této zkušenosti nevycházejí z rozumové úvahy nebo myšlenkového procesu“. Jaká živná půda pro budoucí Kantovy apriorní názory smyslů! A jinde: „Když se dítě dotkne plamene svíčky a ucítí bolest, dá si po druhé pozor a nebude strkat ruku k ohni, protože čeká podobný účinek příčiny, která je vzhledově, svými smyslovými vlastnostmi podobná. Chcete-li tvrdit, že dítě je k tomuto závěru vedeno rozumovým procesem, hned vás požádám, abyste mi ten proces ukázali …“.

Hume vlastně zastává subjektivistické stanovisko, neboť na objektivní realitu se mu v ničem nelze spolehnout. I Kant bývá označován právě díky tomuto dědictví učitelově subjektivním idealistou. Lidská zkušenost je tedy podle Humea pouhým vnitřním, ustáleným proudem vnímaných fenoménů; podobnost s buddhismem ji čistě náhodná. Ne tak s Berkeleyem, ovšem na druhé straně není toto ani žádný solipsismus; těžko zaškatulkovatelný Hume zkrátka nepronáší žádný metafyzický výrok o tom, nese-li realitu subjekt nebo objekt, ale pouze skepticky konstatuje, jak málo toho vidíme – nikoli však po pyrrhonsku rezignovaně: podle něj to co vidíme nám zcela stačí. Obezřetné pátrání po tom, kde má lidské poznání jádro, nemohlo nicméně nějak nevyústit do otázky času. Paradoxně však sám Hume o čase jako takovém konstruktivně uvažuje pouze ve svém prvním díle, v onom nechtěném, jím samotným zavrženém dítěti; matematické vidění světa se nezapřelo už v mladém věku: „Je jisté, že čas, pokud je skutečný, musí být složen z nedělitelných okamžiků. Neboť kdybychom nemohli v čase dospět s dělením ke konci a kdyby každý okamžik, který následuje po jiném okamžiku, nebyl absolutně jednoduchý a nedělitelný, pak by musel být skutečně nekonečný počet současně existujících okamžiků či částí času, což – jak věřím – musí každý uznat za hrubý rozpor“. Ano, nevěří-li – stejně jako Hume - ve věčnost coby předobraz času …

Hume zůstává v historii navěky zapsán jako inspirativní předchůdce zejména Kantův; jako když z Yardbirds vyrostli Led Zeppelin (a že by Hegel představoval Cream?). Žáci učitele přerostli, ale bez nich by jistě nebyli, čím jsou. Kant na Humeovi vystavěl své olbřímí „a priori“ času, jehož pravdivosti dohlédne málokdo. Že bude inspirátorem zrovna téhle myšlenkové revoluce, to tedy Hume jistě netušil: „Hlavní námitka proti jakýmkoli abstraktním úvahám vychází z idejí prostoru a času, z idejí, které jsou v obyčejném životě a při zběžném pozorování naprosto jasné a pochopitelné, jakmile se však stanou předmětem hlubokých věd (a jsou jich hlavním předmětem), vedou k myšlenkám, které jako by byly plné absurdit a protimluvů“.