Díky koronaviru se slovo pandemie dostalo do slovníku dnešních dnů. Pandemií je označována epidemie (onemocnění) značného rozsahu zasahující několik kontinentů. Z historie známe různá morová onemocnění (Justiniánský mor, černou smrt, či asijskou morovou ránu), aktuálně si připomínáme pandemie nedávné – španělskou chřipku či chřipku asijskou.

Moderní věda spoléhá na vakcíny. A tak se naše naděje upínají ku konci roku, či spíše na začátek roku příštího, kdy by měly světlo světa spatřit účinné vakcíny zajišťující prevenci koronaviru. V těchto dnech se objevila zpráva o tom, že společnosti Pfizer a BioNTech jsou schopny ještě do konce tohoto roku dodat 50 milionů dávek vakcíny, která bude u lidí z 90 % účinná v prevenci koronaviru. Otázkou je, zda budou občané ochotni podstoupit očkování. Máme-li věřit naši interním průzkumům, očkování u nás odmítá asi šedesát procent populace (!).

Maně člověka napadá souvislost s dětskou obrnou. Toto onemocnění bylo známo již v minulém století. Pod názvem „poliomyelitis“ ji popsal v roce 1903 v Ottově slovníku naučném český lékař profesor vnitřního lékařství, internista MUDr. Emerich Maixner (1847-1920), mimo jiné i vrchní redaktor zmíněného slovníku v letech 1878-1897. Důkaz o nakažlivosti dětské obrny prokázal jako první rakouský biolog Karl Landsteiner (1869-1943) a začalo hledání vakcíny, když epidemie dětské obrny zasáhla mimo jiné ve velkém i Spojené státy. Účinnou vakcínu vyvinuli v té době dva američtí lékaři. Jonas Edward Salk (1914-1995), americký lékař židovského původu, přišel jako první (v roce 1954) s účinnou vakcínou proti dětské obrně podávanou injekčně. Nenechal si ji patentovat. Do historie se dostal jeho výrok, že nechat si patentovat tento lék by bylo stejné jako si „nechat patentovat slunce“. Jeho kolega, rovněž americký vědec židovského původu, Albert Bruce Sabin (1906-1993), vynalezl vakcínu (v roce 1962), která se podávala orálně a byla efektivnější a snadněji aplikovaná oproti vakcíně Salkově. Zásluhy obou mužů jest třeba zapsat zlatým písmem do dějin lidstva. Jakož i těch, kdož vakcíny aplikovali. A to se již dostáváme domů.

Doktor Jonas Edward Salk (v roce 1998 časopisem Time zařazen mezi 100 nejdůležitějších osobností 20. století) 

Lékař Albert Bruce Sabin, rodák z Bělostoku, dnes Polsko.

S profesorem Jonasem Salkem si ve své době dopisoval jeden český lékař, asistent imunologa MUDr. Františka Patočky (1904-1985) MUDr. Dmitrij Slonim (1925-2016), který se od své promoce (1951) zabýval studiem virových původců infekčních onemocnění a posléze autor české vakcíny proti dětské obrně (a dalších vakcín proti pravým neštovicím, spalničkám, příušnicím a vzteklině). V té době byl ministrem zdravotnictví „padlý kněz“, pražským arcibiskupem Josefem Beranem exkomunikovaný Josef Plojhar (1902-1981). V té době někteří soudruzi na Plojharově ministerstvu titulovali doktora Slonima neoficiálně (zejména, když odmítl profesuru za navrhované členství v KSČ) označením „ten Žid a bělogvardějec“.

Slovo „bělogvardějec“ dnes pomalu již nikdo nezná. Bělogvardějci byli příslušníci skupin bojujících v letech 1918–19 proti Rudé armádě… Jedná se o ruské označení vojenských odpůrců bolševické vlády v Rusku… Toto označení vzniklo poměrně záhy po VŘSR v roce 1917 jako protipól názvu krasnogvardějec, tedy rudý gardista. Po roce 1920 se toto označení uchovalo jako označení příslušníků ruského protisovětského exilu… Mimoto slovo „bílý“ vzbuzuje v Rusku monarchistické asociace, protože historický název cara je „bílý car“. Dále slovo „bílý“ asociuje svobodu (ve smyslu feudálním, tj. nepatřící pánovi), protože svobodná půda je tam tradičně nazývána „bílá půda“… Hlavní politickou ideou byl vždy odpor proti bolševickému vedení. Před lety, v začátcích socialismu, jsme se již jako děcka v prvních letech základní školy učili o bělogvardějcích i o eserech a vzpomínám si, že to pro nás bylo něco tak strašného, ještě snad horšího než rum. Československý stát v prvních letech své novodobé existence poskytl stovkám bělogvardějců a jim podobným poměrně velkorysý azyl. Tehdy ovšem nikdo netušil, že bolševická ČEKA (od roku 1922 GRU - sovětská vojenská zpravodajská služba) jejich jména pečlivě eviduje. A ty, které po vítězné druhé světové válce našli, z našeho území a bez vědomí našich úřadů násilím „odveleli“ zpět do četných gulagů jejich původní rodné země.

V roce 1919 emigroval z Ruska pětadvacetiletý budoucí spisovatel a literární historik Mark Lvovič Slonim (1894–1976). Pocházel z vážené židovské rodiny usazené v Nižním Novgorodu, jeho otec byl právník a obchodník. Starší bratr Vladimír zahynul v boji proti bolševikům. Mark Lvovič měl namířeno do Paříže, avšak jeho první zastávkou se stala Praha, kde pracoval v ruském emigrantském listu „Volja Rossiji“ (Vůle Ruska). V Praze se zdržel déle, než počítal. Oženil se zde s Marií Chlupsovou, původem z Blatné, a v roce 1925 mu mimo jiné vyšla česky psaná kniha „Od Petra Velikého po Lenina, dějiny revolučního hnutí v Rusku (1700–1918)“. A 4. srpna 1925 přišel v rodině Slonimů na svět syn Dimitrij (na snímku, o mnoho let později).

Když v padesátých letech začala být dětská obrna v tehdejším Československu problém, nalezl doktor Slonim řešení. V Dánsku tehdy vyráběli (s použitím Salkova principu) vlastní vakcínu a stát kupodivu doktora Slonima do Dánska poslal. Nakonec Slonimův tým zvládl potřebnou biotechnologii a vyvinul postup výroby potřebné poliovakcíny. A tak se v roce 1957 v tehdejším Československu začalo očkovat proti dětské obrně. Tři roky poté, v roce 1960, bylo Československo jedním z prvních států na světě, v němž přenosná dětská obrna zcela vymizela. V Evropě bylo mimochodem toto onemocnění zcela vymýceno až v roce 2002.

Další osudy doktora Slonima jsou jako na houpačce. Oženil se se zdravotní sestrou Miluší Starnovskou, a opět riskoval. Otec jeho ženy byl v roce 1950 odsouzen komunistickým režimem k devíti letům vězení za vlastizradu. Ale stále spolupracoval s profesorem Patočkou a scházel se i s jeho bratrem Janem Patočkou, jedním z prvních mluvčích Charty 77.

Leč zase v roce 1968-1970 se mu podařilo experimentovat jako stipendista v kanadském Torontu. Doc. MUDr. Dmitrij Slonim pracoval celkem 35 let v Ústavu sér a očkovacích látek v Praze. Padesát let přednášel na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Vychoval stovky odborníků. V roce 2014 obdržel Stříbrnou medaili Senátu Parlamentu České republiky.

Jeho jméno bohužel tak trochu upadlo v zapomenutí.

Avšak, až mnozí z vás budete odmítat očkování proti koronaviru, dovolím si připomenout Slonimova slova z jednoho rozhovoru s ním:

„Odmítat povinná očkování? To je neuvážený, lidstvu nebezpečný nesmysl… lidé dnes už nevědí, co ještě za mého dětství a mládí znamenaly například záškrt, tetanus, černý kašel, pravé neštovice, poliomyelitida, určité záněty plic, spalničky, vzteklina, kolik lidí, zvláště dětí, bylo zmrzačeno, kolik zemřelo… při větších počtech neočkovaných dětí se můžeme dostat k epidemiím, tedy zpět do bezbranné minulosti…“

V té „bezbranné minulosti“ nás doktor Dimitrij Slonim, spolu s mnoha svými spolupracovníky, svého času zatím dokonale ubránil. Nabízeli mu v zahraničí různé profesury či místa vedoucích kateder. Skromně odmítal, ten bělogvardějcův syn…

Bude nás v blízké budoucnosti někdo bránit jako on? Respektive – budeme věřit a necháme se očkovat?