To slovo mělo ve své době nádech stejně pejorativní, jako dnes … ano, ten. Inspirátor britského empirismu, praotec materialismu Thomas Hobbes (1588-1679) slavíval narozeniny pátého února; letos by byly už čtyřsté osmnácté a vycházely na neděli. Kdesi byl citován jako filosofický patron Bushovy Ameriky; Evropa si do znaku vybrala subtilního Kanta. Hobbes je spíš pro technokraty; už četba jeho myšlenek vyžaduje klidné soustředění ducha, napnutí intelektu a důsledné ignorování vnucující se analogie s vysokoškolskými skripty: „Vytvářet části neboli členit či rozdělovat prostor nebo čas znamená všímat si něčeho, a potom zase něčeho jiného v tomtéž. Tak když někdo rozděluje prostor nebo čas, má o něm tolik rozdílných pojmů, kolik částí získá, a k tomu jeden navíc: neboť prvním pojmem bude ten samotný předmět dělení, dále pojem jeho části a dále jiné části, a tak pořád, pokud bude v dělení pokračovat“.

Tak vypadá řeč rozumu, který je ale podle Hobbese stejně jen nástrojem matematiky: „Rozumově uvažovat je tedy totéž jako sčítat a odčítat; jestliže k tomu někdo připojí násobení a dělení, nebudu proti tomu, protože násobení je totéž jako sčítání a dělení totéž jako odčítání stejných čísel, nakolik je to možno. Veškeré rozumové uvažování se tedy zužuje na dvě myšlenkové operace, sčítání a odčítání.“ Takovýto rozumový aparát je povolán zprostředkovat člověku vědění, jehož cílem je moc (promluvil i starší současník Bacon). Ta je jistě kýženým stavem každého živého organismu; není pochyb o tom, že je výhodným postavením v aréně materiálního světa. A ani tvor lidský se přirozeně nevymyká deterministickému mechanismu přírody.

Každý rozumný člověk, argumentuje Hobbes, je s tím doslova srozuměn. Neplýtvá hřivnou, již mu příroda dala, na nějaké plané metafyzické spekulace, nýbrž cíleně se zaměřuje na praktické jednání člověka, jak mu koneckonců i jeho zdravý rozum velí. Tímto směrem musí jít i věda – musí přinášet program, nikoli abstraktní rozmělňování nedefinovatelného: „Jaká je asi příčina toho, že spisy geometrů jsou vědecké, zatímco spisy moralistů, abych tak řekl, jen vyrábějí slova. Není v tom nic jiného než že ty první napsali lidé vědoucí, zatímco tyto zde lidé, kteří nevěděli nic o nauce, o níž pojednávali, a chtěli jen vystavovat na odiv svou výmluvnost či duchaplnost“.

Věda má být praktická, konkrétní, názorná, ve svých axiomech pevná stejně jako něco, co mohu spolehlivě uchopit a ohmatat. Ohmatáváním však veliké poslání vědce – filosofa nekončí: starý materialismus, který kromě atomů v pohybu nic neviděl a vidět nechtěl (Demokritos, La Mettrie), Hobbes překonal: byť nás staří o nějakých věčných pravdách nijak nepřesvědčili, jsou tu i pravdy přechodné – naše potřeby; proč tedy rozumu nevyužít k cílenému, užitečnému jednání? Hobbesův materialismus je praktický. Později posloužil Marxovi jako pevný bod, z něhož šlo pohnout světem.

Utilitární Hobbesův materialismus měl odraz i v jeho názorech politických. Je autorem slavné teorie o „společenské smlouvě“. Ta říká asi toto: člověk je člověku vlkem a život je válka všech proti všem (vlastní Hobbesova slova), protože taková je příroda a jinak to nebude. Tomu rozumí každý. Je však výhodnější držet s nepřítelem bližním separátní mír – rozumní lidé se na něm musí domluvit. Avšak, v tom případě je třeba i silného státu, „smrtelného boha“, jehož nutno ctít. Společnost musí být organizována na racionálních základech. Je nezbytné, aby dav bezvýhradně ctil zákony, stanovené vyvoleným vůdcem. Občan je tu pro stát, nikoli naopak – jen tak lze společenskou smlouvu racionálně naplnit a vyvarovat se zhoubných excesů demokracie. Právě podřízení se stanoveným zákonům přináší člověku pravou svobodu. Ten tak může, s moudrými vědami za zády, sestrojovat nový svět. A co když vůdce padne? Co když dojde k revoluci? Hobbes dokázal konzistentnost svých názorů vlastním životním příkladem; v sytosti a ve zdraví přežil jako význačná veřejná osoba dva státní převraty. Svoji filosofii akorát poopravil v otázce, kdo má vůdcem být: od podpory krále přešel ke geniálně jednoduchému návodu sloužit prostě tomu, kdo je zrovna u moci.

Mnohem zajímavější je však Hobbesův nehobbistický počin na poli ontologie, filosofie bytí. Pohrával si s myšlenkovými spekulacemi, označovanými jako „hypotetický materialismus“. Jak jsme již naznačili, Hobbes se nenechal ukonejšit slepou bezduchostí Demokritových atomů natolik, aby zcela pohrdl aktivním lidským duchem. Vždyť vědy vyžadují vědění; lidské vědění, jak si Hobbes povšiml, je minulé – víme jen to, co už se nám dosud namanulo. Uplývání času umožňuje vědění. Jen vzpomínáním „víme“. To, co v mozku máme, jsou fantasmata – uplývající představy našeho vědomí na ose času: „Pohnuté těleso zanechává v duchu fantasma o svém pohybu, totiž představu o tělesu, jak stále mění své místo. Je to tato představa či toto fantasma, co označuji jako čas“.

Tak se myšlenkově plodný Hobbes stal i praotcem moderní analýzy časovosti – narušil obecnou ideu času jako čehosi objektivního, kosmického, nezávislého: „Tak jako těleso zanechává v mysli smyslový vjem své velikosti, tak také, je-li uvedeno v pohyb, zanechává vjem svého pohybu, totiž představu tělesa, které prochází plynulým postupem hned tím, hned oním prostorem. Takovou představu neboli smyslový vjem nazýváme čas, aniž se příliš uchyluji od vyjadřování běžného mezi lidmi nebo od definice Aristotelovy. Neboť jestliže přiznávají, že rok je čas, a přitom jej nepokládají za projev, stav či způsob nějakého tělesa, nutně tím přiznávají, že jej nelze hledat v samotných věcech, nýbrž v myšlení ducha“. Jak pozorně musel Kant hltat tyto řádky! Paměť a vzpomínky coby důsledek uplývání fantasmat v lidské mysli, čas - „fantasma toho dříve a později v pohybu“. Hobbes si uvědomil, že „čas sice měříme pomocí pohybu, nikoli však pohyb pomocí času“. Jinak řečeno, čas si můžeme učinit poznatelným jenom pohybem hodinových ručiček, ale k měření pohybu čas nestačí. Je třeba i prostoru. V něm pohyb měříme na ose svého vědomí – času. Čas je nakonec to, čím vlastně myslíme. Kdyby už na nic jiného nepřišel, za tenhle nápad přísluší Thomasu Hobbesovi dík a sláva.