22.6.2021 | Svátek má Pavla


OSOBNOST: Galileo

17.2.2006

Raději si nechával říkat křestním jménem; Galileo Galilei se narodil 15. února 1564. Požehnaného věku (+1641) se dožil v době zlé, kdy kacířští myslitelé jeho ražení a velikosti končili nezřídka na hranicích (jako roku 1600 statečný Bruno). Církev pochybila, že málo naslouchala tak pronikavému mysliteli, jenž pouze odhalil v přírodě pravdy, před nimiž nešlo už si zakrývat oči - svatá stolice to tak ovšem urputně dělala (nepochybně v přesvědčení o správnosti svého horlivého počínání, bohem přece skrze plná břicha posvěcenému). Málokdo si dával přitom pozor tak jako tento slavný, všude žádaný profesor z italské Pisy; otázky vědy a víry zcela odlučoval, zabýval se jen tím, co je přímo dáno. S Platónem měl společného snad jen to, že také psal formou dialogů, velmi dovedně a kvalifikovaně. Metafyzika jej nezajímala (byť ji měl prostudovánu), zcela se oddával přírodovědě, v níž spatřoval jedinou a vlastní filosofii: „Věřím, že filosofie jest kniha přírody, kniha pořád otevřená před námi. Protože však je psána jinými písmenky než naše abeceda, nedovedou v ní všichni číst; písmeny této knihy jsou trojúhelníky, čtverce, kruhy, kužele, pyramidy a jiné obrazce matematické, velmi vhodné pro takovou lekturu“.

Všechny základní mechanické zákony, na nichž byla vystavěna fyzika Newtonova a jež se dnes učí na základní škole, vycházejí z Galileových objevů. Byl veliký experimentátor: pouštěl koule různých hmotností po šikmé rovině, dělal pokusy s volným pádem těles (bohužel není doloženo, že by k tomu opravdu používal šikmou věž v rodném městě). Snažil se pochopit ty nejprimárnější principy, na nichž je hmotná realita založena – skutečnost otesával takříkajíc „na kost“: „Docházím k závěru, že kdybychom odstranili uši, jazyk a nos, pak by tvar, kvalita a pohyb zůstaly, ale nebyly by pachy, chutě a zvuky, což mimo živé tvory považuji za pouhá slova“. O pohybu hmot postupně shledal, že podléhají těmtýž zákonům jak zde na Zemi, tak i v kosmickém měřítku. Byl náruživým astronomem; získal plány tehdy nově vynalezeného teleskopu a sestrojil si vlastní, dokonalejší. Mohl pozorovat hory na Měsíci, skvrny na Slunci, Jupiterovy měsíce. Jak by tedy nemohl nezřít nahou, vzrušující pravdu o tom, že ohromná matka Země obíhá kolem gigantické hvězdy Slunce …

Heliocentrický světový názor se stal Galileovým památníkem v panoptiku géniů, ale i příčinou celoživotních problémů s ostražitou církví. Jak známo, přes jeho dlouholeté obratné manévrování „na hraně“ si na něj nakonec na stará kolena došlápli a přinutili ho odvolat; Galileo jistě nebyl ze stejného těsta jako mystický Bruno, nezlomný Hus, zélotický Kristus či pološílená Jana z Arku – všichni vesměs hluboce věřící lidé, jací své životní dílo nemohli prostě nepotvrdit slavnou mučednickou smrtí; v domácím vězení stihl ještě něco vymyslet a napsat, ale osud jej musel k tomu všemu zdrtit i smrtí dcery a slepotou. Myšlenky, které tu zanechal, se nicméně rozbujely do věd fyzikálních, astronomických i matematických a prokázaly nebývalou efektivitu; asi dvě století po jeho smrti byla někdejšího kacířského kverulanta nucena rehabilitovat i sama církev. Uznání tak došel za života i po smrti.

Mechanistický světový názor, vlastně materialistický redukcionismus, co z věd udělal pouhé suché komentáře o funkcionálních vztazích mezi veličinami, je Galileovým intelektuálním vnukem. Ptát se „jak“ namísto „proč“ je jistě užitečné, praktické a pragmatické; na druhé straně však přece jen skrze ono triviální „proč“ lidský tvor roste. Málokdo z fyziků se k nezpůsobilosti své vědy v otázkách přesahujících hmotnou zkušenost přiznává tak otevřeně jako Jiří Grygar v Lidovkách z předminulé soboty: „Otázky typu „proč“ vypadají sice jednoduše, protože je často kladou malé děti, sotva se naučí mluvit, ale ve skutečnosti na ně věda neumí odpovídat. Věda umí (někdy) odpovědět na otázky typu „jak“?

V důsledku vede Galileův hrubý materialismus k cynismem naplněnému pojetí světa jako hrůzně strojového mechanismu, kde svoboda a vůle se nakonec rovnají jen naivním, konejšivým iluzím pro nevědomé. Vesmír jako obrovské hodiny se všemi kolečky a převody – jak úhledné pro technokraty! A tak i času se v takové zmatematizované filosofii dostalo jen role jakési ucelené jednoty objektivních podmínek pohybů hmot, jednoznačně dané nevratností, jednosměrností, stejnorodostí a kontinuitou. Vlastní čas člověka, jeho život, vnímání ducha, byl zdegradován na „tempus vulgarum“ - jen hrubý, nespolehlivý odraz toho původního, fyzikálního času vesmíru, objektivně a na ničem nezávisle si všude stejně plynoucího, jak to tak později definoval Newton. Takové pojetí času je dnes ale už naštěstí dávnou relikvií jak ve filosofii, tak i ve fyzice.

Galileo byl hrobařem filosofie v jejím tradičním pojetí; v některých slovnících ani jako filosof uváděn nebývá: právem – pojmy převedl na čísla a kvalitu na kvantitu. Aby to nebylo málo, ustanovil, že kde příroda kvantifikovat (čti: měřit) nejde, musíme ji holt uchopit tak, aby to možné bylo. To už je však technika, něco jako tištěný návod k použití elektrického spotřebiče, nikoli živá moudrost, jež filosofii bytostně přísluší; praotci fyziků Galileovi (společně s mnoha jinými) nicméně vděčíme za to, že je dnes díky technice možno pěstovat i vědy ušlechtilé, jež ty exaktní kvalitativně převyšují. Jo, a také o něm zpívali Queeni …



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.