22.6.2021 | Svátek má Pavla


OSOBNOST: Filosof vědy

22.9.2006

"Jakákoli dobrá vědecká teorie (…) by podle mého názoru měla být založena na nejfunkčnější filozofii vědy: pozitivistickém přístupu předloženém Karlem Popperem a dalšími."
"Jak říká filozof vědy Karl Popper, dobrá teorie dává řadu předpovědí, které v principu mohou být vyvráceny pozorováním."
Stephen Hawking

Karl Raimund PopperNajdou se tu věru i tací píšící kverulanti, co exaktní vědu po svém spojují s tou neexaktní, nádhernou a nejistou jak žena - filosofií. Minulou neděli uplynulo nicméně dvanáct let od úmrtí obdivuhodného muže, který tak činil s orlím rozletem ducha, pevně zabezpečeným dokonalou znalostí fyziky i matematiky: obojí společně s matkou věd vystudoval a ve svém celoživotním díle mezi nimi vybudoval všeobecně respektovaný, jen zřídka zlehčovaný, logický, tzv. hypoteticko-induktivní most (nikoli však kompromis) - přinesl nový zajímavý úhel pohledu na odvěký problém "jev versus podstata" a přetavil ho do otázky vztahu experimentu a teorie. Jeho vlastní odpověď: "Teorie jsou důležitější než pozorování a experimenty, a to v tom smyslu, že experimenty jsou významné pouze ve vztahu k teoretickým problémům;" tím však jeho důvěra v ideje končí a Platón mu neimponoval. Karl Raimund Popper (1902-1994) byl tím nejdominantnějším z více otců novopozitivismu, dějinami poučeného dědictví vpravdě žulového Comtova pozitivismu, filosofie - jak praotec sám pravil - "reálné, užitečné, bezpečné, přesné, organické, relativní." Taková jistě byla i ta Popperova, byť zase úplně jinak …

Hawking vyčítal Kantovi, že jeho Kritika čistého rozumu se právě jen v tom rozumu utápí, aniž bere v úvahu jeho nutný protiklad: empirická pozorování. Syntézu lze přece vybudovat jen na základě analýzy, k definici se kráčí po sloupech induktivních kroků - zobecněné vyrůstá z konkrétního. Na druhé straně to ale může vést k redukování skutečnosti na stále jednodušší a jednodušší hladiny - sociologie vychází z biologie, tak z chemie organické a ta z anorganické, ta z fyziky, ta z mechaniky, ta z kinetiky … a zbývá buď jen prostor a čas, anebo částice jak pingpongové míčky, bez ladu , ale v obdivuhodném skladu, chaos a řád. Jak tohle rozumem uchopit? "Nevěřím "metodě generalizace", tedy pojetí, že věda začíná pozorováním, z něhož odvozuje své teorie procesem generalizace nebo indukce. Věřím spíše, že funkce pozorování a experimentu je mnohem skromnější, protože nám pomáhá prověřovat naše teorie a eliminuje ty, které v ověřování neobstojí."

Popper v logickém pozitivismu svého spřáteleného-znepřáteleného Vídeňského okruhu nepokračoval, ale povýšil ho dál - proti jejich verifikaci postavil svoji falzifikaci: zpětná ověřitelnost našich teorií na přírodě jistě je věc užitečná, v praxi nezbytná a ve vědě nepostradatelná, ale nelze jí filosoficky zarámovat pravdu světa - ta nespočívá na vrcholku pyramidy našich dosavadních poznání, ale na možnosti - a koneckonců i takříkajíc dialektické nutnosti -, že tento vrchol už zítra bude jen vnitřkem stavby vyšší, zase pravdivější. Teorie je pravdivá tím, že ji lze vyvrátit; musí být nejen ověřitelná, ale i vyvratitelná. V tom spočívá evoluce vědy, záruka jejího růstu. Popperova "falzifikace" se stala užívaným nástrojem předních myslitelů fyziky, jako i pana lucasiánského profesora samotného: "Navržená podmínka "žádná hranice" je dobrou vědeckou teorií ve smyslu definovaném filosofem Karlem Popperem: může být vyvrácena pozorováním."

Ve svých autobiografických vzpomínkách hovoří Popper o tom, jak už v dětství se zamýšlel nad otázkami takříkajíc fyzikálně-metafyzickými, na něž mu uspokojivou odpověď nedokázali dát ani otec, ani strýc. Kam vede nekonečno? Tátův bratr mu radil představit si řadu cihel, ke které stále lze přidávat další a další; "poněkud neochotně jsem souhlasil, že by to tak snad bylo možné vysvětlit, i když mne jeho odpověď až tak dokonale neuspokojila. Pochopitelně jsem nedokázal zformulovat pochybnosti, které jsem neustále cítil - jednalo se o rozdíl mezi potenciálním a skutečným nekonečnem a o nemožnost redukovat skutečné nekonečno na potenciální. Tento problém je ovšem součástí Kantovy první antinomie (součásti o prostoru) a jde o vážný a dosud nevyřešený filosofický problém (zejména připojíme-li část o čase) - zvlášť poté, co víceméně zklamaly Einsteinovy naděje na takové řešení problému, které by dokázalo, že vesmír je uzavřeným Riemannovým prostorem s omezeným poloměrem." Odpovědi na svá trápení hledal tedy mladý Popper v dílech klasiků; záhy rozpoznal, že cosi v jádru podobného již bylo pojmenováno jako "problém univerzálií": "Poměrně brzy jsem přišel na to, že můj problém není totožný s oním klasickým problémem, a přesto jsem se snažil v něm vidět alespoň variantu onoho klasického problému. To byla chyba." Univerzálie, obecniny, abstraktní pojmy co jaksi jsou (v hlavách) i nejsou (mimo hlavy) zároveň, podle něj ztuhly v historii do kamenné podoby platónských idejí, věčných a neměnných, ale jejich podstata vychází z něčeho jiného: "Jsme u problému anticipace nebo očekávání, a tudíž u problému adaptace na pravidelnosti." A tak Popper do protikladu k předmětnému nominalismu postavil svůj "nerealistický" realismus: "Existuje přinejmenším jeden význam "významu" (nebo "závažnosti") teorie, díky němuž je závislá na svém obsahu a závislejší na svých vztazích k jiným teoriím více než na významu nějaké množiny slov." Jinými jeho slovy řečeno, ideje jsou stejně "reálné" jako univerzity nebo policie: prokazatelně tu jsou, protože je člověk vytvořil, společně s ostatními.

Takříkajíc "falzifikačním virem", jímž Popper vzpružil exaktní vědu, dovedně - a co do "reálného" (zase to nešťastné slovo sporu!) vlivu ještě účinněji - infikoval i vědy společenské, čímž oživil zase praktickou demokracii; nezapomínejme, že nejplodnější období jeho života, kdy žil a tvořil na různých místech planety, probíhalo právě v době, kdy v matičce Evropě rodilého Vídeňáka padaly a znovu se rodily roztodivné "vědecké", kolektivistické systémy organizování společnosti (jak tu o tom byl shodou okolností zrovna i minulý týden článek). Karl Popper, ač cítil nutnost sociálního akcentu, byl tvrdým bojovníkem proti jakékoli totalitě: právě v roce 1945 vydal svoji Otevřenou společnost, jíž do vínku vložil jako axiom názorovou pluralitu, protiklad tehdy moderního komunismu. Dobře viděl, jak za všemi těmi ušlechtilými hesly s fanglemi a parádou stojí jen prostá, lidská, zištná touha po moci. Bída demokracie je ale zároveň i její cennou devizou - právě volby mohou současné poměry zfalzifikovat; otázkou zůstává, zdali se něco v lidech opravdu změní - nejen Seymour-Smith se na to díval z dnešního pohledu skepticky: "Popper byl přílišným optimistou v tom, jak báječná taková společnost ve skutečnosti bude. Často se od té doby přesvědčivě prokázalo, že není ani tak svobodná, ani tak zodpovědná, jak se jeví."

Ale Popper se svojí falzifikací převrátil nakonec i metafyziku v samotných jejích kořenech. Spekuloval o trojím světě reality: tom prvním, materiálním, druhém - světě našich subjektivních zkušeností, vyjádřených myšlením, a třetím pak takovém, v němž ta pravda druhého spočívá a tím je pro ten první zákonem. Tolik onen třetí Popperův svět svádí k analogii s Platónovou říší idejí! "Je jasné, že koho zajímá věda, musí ho zajímat objekty světa 3." Že by takto došly starořecké myšlenky svého opětovného vzkříšení na zase nové půdě? "Jaký je ontologický status objektů ze světa 3?" táže se tedy Popper. "Nebo, abychom použili méně vznosný jazyk, jsou teorie, problémy a argumenty "reálné", jako jsou stoly a židle? Když mne zhruba před 44 lety Heinrich Gomperz varoval, že jsem potenciální realista nejen ve smyslu víry v realitu stolů a židlí, ale také v platónském smyslu (…), nelíbil se mi ten nápad." Přitom by přece ale tento třetí svět byl se vším výše řečeným takříkajíc kompatibilní! Otázka však spočívá v jeho autonomii - je vskutku absolutní o sobě a pro sebe? Jde-li o trojúhelníky, pak asi ano: "Existence prvočísel (…) je něco, co musíme objevit. Je to tady a my to nemůžeme změnit. Je to nezamýšlený a nepředvídaný důsledek našeho objevu. Je to důsledek nutný a nelze jej obejít. Jako např. prvočísla nebo druhé mocniny atd. jsou bez naší pomoci "produkty" samotného světa 3. V tomto rozsahu jej lze označovat za "autonomní"."

Popper považoval přitom za hodné povšimnutí, že jeho "svět 3" se časovým pravidlům vymyká, což ale - stejně jako Platón - za nijak zásadní nepovažuje. Ano, fyzikální (matematické) pravdy jsou takové, že platí "v každém čase" - nepodléhají jeho běhu; "tak bychom měli nadčasový svět 3, který existoval před vznikem života a bude existovat, až všechen život zmizí, svět, který tu a tam lidé trochu poodhalí." Avšak - Karl Popper není ani metafyzik, ani fyzik, ale filosof v tom původním slova smyslu: osamělý nositel nové odvážné pravdy: "Nabízím odlišný názor - zjistil jsem, že je překvapivě nosný. Svět 3 pokládám v jeho podstatě za produkt lidské mysli. Jsme to my, kdo tvoří objekty světa 3. To, že tyto objekty mají vlastní inherentní nebo autonomní zákony tvořící nezamýšlené a nepředvídatelné důsledky je jen případ (i když velice zajímavý) obecnějšího pravidla, že veškeré naše jednání takové důsledky má. Pohlížím na svět 3 jako na produkt lidské aktivity, jehož vliv je stejný nebo větší než vliv fyzického prostředí."








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.