22.6.2021 | Svátek má Pavla


OSOBNOST: Filosof dialogu

16.6.2006

„Jednotlivý člověk pro sebe v sobě nemá podstatu člověka, v sobě ani jako morální, ani jako myslící bytosti. Podstata člověka je obsažena jen ve společenství, v jednotě člověka s člověkem – jednotě, která se ale opírá jen o realitu rozdílu mezi Já a Ty.“
Ludwig Feuerbach

Martin BuberV úterý uplynulo 41 let od úmrtí německého filosofa Martina Bubera (1878-1965); jak sám vděčně přiznává, tento výrok svého předchůdce četl víc než pozorně: „Pro mne samotného byl už v mládí podnětem rozhodujícím.“ S obdivem Feuerbachovi děkuje za „koperníkovský čin“, přesměrování celé příští filosofie do vod nekarteziánských.

Nejen nad Feuerbachem však ve svém mládí Buber intenzivně přemýšlel; i dnes v nejedné hlavě adolescentově jistě někdy bují podivné myšlenky – než jsou nahrazeny těmi praktičtějšími – o fenoménech prostoru a času, jež jiného významu než prostého ukojení z abstraktní spekulace nemají: jak si představit prostor bez hranic? Lidské myšlení věcí bez konců nezná, nekonečno se pochopení brání. A zrovna tak s časem: co bylo před Velkým třeskem, Stvořením? Bezdějový čas v prázdné, nekonečné tmě prostorovosti? Co jiného, praví selský rozum – a přece opak je pravdou, nikde jinde než v lidské hlavě se prostor a čas nenacházejí, ač si svět bez nich ona představit nedokáže - představy samy naopak z časoprostorového apriori vycházejí. Mladý Buber však, než se toto dozvěděl od Kanta, málem z takových hlavolamů zešílel; klasik mu však otevřel cestu: „Tehdy jsem začal tušit, že existuje věčné, které je něčím zcela jiným než nekonečné, stejně tak jako je něčím zcela jiným než konečné, a že přesto mezi mnou, člověkem, a věčným může existovat spojení.“

Ono spojení se mu uskutečňuje právě skrze vztah Já – Ty, jenž je takříkajíc Buberovou ochrannou známkou. Jedná se o svébytné pojetí světa a jeho uchopitele, myslícího člověka, monády, subjektu, jenž je vlastně člověkem jako takovým (jak zdůrazňoval Buberův předchůdce v úvodním citátu) jen v rámci celku lidstva. Proč ale vůbec předělávat svět vědy, už tak pěkně uspořádaný do karteziánských relací „subjekt – objekt“, „pozorovatel – pozorované“, na jakési neúhledné, snad dokonce nelogické, jakoby zúžené „Já – Ty“? Má to své opodstatnění: karteziánství ve své všezahrnoucnosti je pohříchu příliš obecné na to, aby postihlo nuanci mezi „já – ty“ a „já – ono“. Zdají se být z jeho hlediska tímtéž: vnějším objektem, postaveným proti vnitřnímu subjektu, jenž je pozoruje, vnímá a myslí. Když se subjekt pomyslně zakotví do karteziánské mřížky času a prostoru, lze k němu smysluplně matematicky vztáhnout jakýkoli objekt. V takovémto Descartově pojetí jsou rovnocennými objekty druhá osoba stejně jako třeba i stůl.

Přesto je však vztah „já“ k tomu a onomu kvalitativně zásadně rozdílný: zatímco se stolem si o ničem popovídat nelze, nedá se od něj nic nového očekávat, je takříkajíc zcela pasivní, druhé „já“ je nám jiným, rovnocenným subjektem, jenž svět vnímá stejně, spoluutváří jej a je jakýmsi opěrným bodem, s nímž svůj vztah k „ono“ konzultuji, u něhož si ho ověřuji, s nímž o ně bojuji – „ty“ mi „ono“ potvrzuje. „Ty“ je kvalitativně výš než „ono“ – je prvotním předpokladem „já“. „Ono“ je objekt, s nímž máme karteziánský vztah „subjekt – objekt“, avšak „ty“ objekt není, nýbrž je bytostným předmětem naší subjektivity samé; „já – ty“ je předpokladem „já – ono“: „Není tomu vůbec tak, že by dítě nejdřív vnímalo nějaký předmět a teprve pak k němu vstupovalo ve vztah. Tím prvním je snaha navázat vztah – rozevřená dlaň, v níž se má usadit protějšek; tím druhým pak vztah k tomuto protějšku, bezeslovný předchůdce oslovení „ty“; (…). Na počátku je vztah: jakožto kategorie podstatného bytí, jakožto připravená uchopovací forma a duševní model; je to apriorita vztahu, je to vrozené Ty.“

Filosofie dialogu nehledá nějaké věčné, absolutní pravdy, ale alespoň ty relativní, jež jsou pravdě nejpodobnější, dané vztahem k druhému člověku – existence je dialog. Hned ve druhém odstavci svého stěžejního díla „Já a ty“ Buber uvádí: „Základní slova neoznačují věci, nýbrž poměry. Základní slova nevypovídají o něčem, co existuje mimo ně: teprve jejich vyslovení zakládá bytí toho, co vyjadřují. Základní slova říkáme svou bytostí. Říkáme-li „ty“, vyslovujeme i já slovní dvojice Já – Ty. Říkáme-li „ono“, vyslovujeme i já slovní dvojice Já – Ono. Základní slovo Já – Ty lze říkat jen celou bytostí. Základní slovo Já – Ono nelze nikdy říkat celou bytostí.“

Martin Buber nejprve proslul coby vydavatel a vykladač chasidských spisů, starého mystického židovského učení. Byl odborníkem na kabalu, knihy také překládal a redigoval, včetně bible. Přednášel na univerzitě, psal, publikoval. Z německé vlasti emigroval do Jeruzaléma za vteřinu dvanáct v roce 1938, v zaslíbené zemi vědecky působil pak až do konce života. Hluboká víra rezonuje jeho celoživotní prací; našla vyjádření i v nejzazší hlubině Ty, analogické s věčností, s tím, co nazýváme bohem: „Svět slova Ono je souvislý v prostoru a čase. Svět slova Ty nemá souvislosti ani v prostoru ani v čase. Má svou minulost ve Středu, v němž se protínají prodloužené linie vztahů: ve věčném Ty.“ A jinde píše: „Vědomý život znamená, že kosmické bytí se vrací k duchu v podobě lidského dění. Duch se objevuje v čase jako výtvor, ano, jako vedlejší výtvor přírody, a přece je to právě on, který ji bezčasově objímá.“

Sama se tu připomíná myšlenka „věčného Teď“, od Platóna až po Schopenhauera: Buber namísto toho nabízí „věčné Ty“, jemuž však (jak také jinak) rovněž vyhrazuje permanentní, latentní přítomnost: „Přítomnost – a tou není míněn bod, kterým v myšlenkách vždy označujeme jen závěrečnou vteřinu „proběhlého času“, jen zdání zachyceného ukončení, nýbrž skutečná a naplněná přítomnost – existuje jenom potud, pokud existuje setkání a vztah. Přítomnost povstává jen proto, že se zpřítomňuje „Ty“. Já základního slova „Já – Ono“, tedy já, jehož protějškem není „ty“, nýbrž které je obklopeno množstvím „obsahů“, má jen minulost, nikoli přítomnost. Jinými slovy: pokud se člověk spokojuje věcmi, které zakouší a užívá, žije v minulosti a jeho okamžik je bez přítomnostního obsahu. Nemá nic než předměty. Předměty však patří tomu, co už bylo. Přítomnost není prchavá a pomíjivá, nýbrž ustavičně přítomná a trvalá. Předmět není trvání, nýbrž zastavení, ustání a ztuhnutí – jasná vymezenost, která vylučuje vztah a zpřítomnění. Skutečné jsoucnosti jsou prožívány v přítomnosti, předměty v minulosti.“

Buberovo „věčné Ty“ je tedy vztahem, nikoli předmětem, natož pak osobou: „A přece činíme z věčného Ty znovu a znovu Ono, Něco – činíme z Boha věc.“ Vedle křesťanského Ono a klímovského Já vytvořil tento filosof vlastně do třetice velikých systémů svoje originální, buberovské Ty; to zcela rezonuje s vírou, ne jenom židovskou, což je geniální – protože zase zcela nový - vrchol, ale zároveň i, domnívám se, nejvratší bod Buberovy filosofie. Neboť víra nemá ve filosofii co dělat - praktikuje se srdcem, je iracionální, neumožňuje tvůrčí spekulaci. Nemusí být člověk zrovna materialistou, ba ani deistou aby neuvážil, není-li takový nejvyšší dialog tímtéž co klímovký schizofrenní monolog – jak si jednou povzdechl Exupéry: „(…) znamení bych mohl dostat jen od někoho sobě rovného, tedy zase jen od sebe sama. A byl by to zase jen odlesk mé vlastní touhy. A potkal bych zase jen svou vlastní samotu.“ Přesto však Marek Eben zpívá, že „jeden jak druhý, toužíme po signálu“…

A tak Martina Bubera vnímám raději jako pronikavého myslitele, co ve filosofii aktuálně vyjádřil onu neúprosnou perverzi XX. století, plnou krychlí a bezduchosti, jak se to v malířství zlověstně povedlo i Picassovi: „Otázka po bytnosti člověka stojí před námi ve vší své velikosti a děsivosti jako nikdy předtím, a už ne ve filosofickém hávu, nýbrž v nahotě existence. Žádná dialektická záruka nechrání člověka před pádem; je na něm samotném zvednout nohu a udělat krok, který ho vzdálí od propasti. Sílu k tomuto kroku nezíská z jistoty o budoucnosti, nýbrž jedině z oněch hlubin nejistoty, v nichž člověk zastíněný zoufalstvím odpovídá svým rozhodnutím na otázku po bytnosti člověka.“



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.