„Člověk je sám sobě účelem, má určovat sama sebe a nedat se určovat něčím vnějším. Člověk má být, čím je, protože tím být chce a chtít má. Empirické Já má být toho smýšlení, jaké by mohlo být věčně.“

Jako by v těch slovech bylo cosi z moudrosti Wericha i Kanta; kolik chvály se mu nicméně dostávalo od současníků, tolik i kritiky od následovníků: „Veřejnost byla (Kantovým dílem) donucena pochopit, že temné nemusí být vždy beze smyslu, a tu se nesmysl rázem skryl za temný styl. První byl Fichte … ,“ pravil o něm kupříkladu skepticky Schopenhauer. Přesto právě dnes někteří vzpomenou podivného filosofa - agitátora, socialisticky a nacionalisticky smýšlejícího subjektivního idealisty, pangermanisty, tvůrce „vědění ze subjektu“, nervního, těkavého a rozcuchaného profesora Johanna Fichteho (1762-1814), od jehož narození zrovna uplynulo 244 let. Jak lze sloučit něco tak bezduše hrubého jako socialismus a nacionalismus s křehkou subtilitou básníků, hlavami opile vězících v subjektivních oblacích ideálů?

Náplň rčení „já jsem“, z něhož každý subjektivní idealista a priori vychází, si Fichte vysvětloval po svém: podstatou všeho je „Já“ (das „Ich“), jež své bytí „klade“ („setzt“) – právě tím „je“, žije, existuje. Tento podivný výraz nalezl posléze ještě většího uplatnění u Hegela. Individuální „já“, člověk sám, je jen projevem širšího „já“ lidství, to ještě univerzálnějšího „já“ přírody, ta pak, konečně, definitivního, jediného „Já“ - Absolutna. „Už tělo, jež člověk nazývá svým, je něco mimo Já.“ Jak slupky v cibuli v sobě jednotlivé vrstvy „já – Já“ jakoby spočívají. Jak na tohle člověk může přijít? Tak, že si jaksi představí takříkajíc božské „Já“, jež samo sebe svým bytím za účelem vlastního jednání kladouc, tvoří tak přírodu – Nejá. V jejím rámci se rozštěpuje na množství různých individuálních, zdánlivě až nicotných „já“, jimiž provádí svůj úkol, naplňuje vlastní osud – tvoří, pracuje, bojuje. „Ein Ich durch das Ich“. Shrnuto a podtrženo, „já“ je tady jenom kvůli „Já“ a samo o sobě neznamená víc než strom pro les.

Autor těchto moudrostí byl člověk společenský, aktivní, velmi bojovný, vůdce německé mládeže proti Napoleonově vlivu, zapálený moralista, roztržitý intelektuál a skvělý řečník. Též i nepochybně sám sebou hluboce opojený muž: „Jsem knězem pravdy, jsem v jejích službách, zavázal jsem se udělat pro ni všechno, všeho se pro ni odvážit i trpět pro ni.“ Vyznával přísný kult vůle, což později našlo vděčnou odezvu u Schopenhauera i Nietzscheho. Člověk by si měl podle něj uvědomit svoji povinnost vůči „Ich“ a zapomenout zcela na nějaké vlastní, egoistické potřeby; kdo by tak slabošsky učinil, „už je sprostý, malý, špatný člověk“. Demokracii vůbec považoval za jev úpadkový, překonaný, podobně jako renesanci. Je tak neblahým praotcem „vědeckých“ teorií budoucího totalitního státu XX. století. Snad by takové zhoubné blouznění mělo najít obdivu a naplnění jen u socialistů, marxistů a podobných přátel tuhého kolektivismu, ale co horšího, Fichte postavil mezi službu „já“ pro „Já“ ještě národ: přirozeně, že ten vlastní; na hnědé myšlenky pozdějšího německého fašismu bylo zaděláno. Byl přitom ve vší poctivosti ukázněného intelektuála přesvědčen, že zasloužený ráj blaženosti spočívá právě jen v důsledném vykonávání povinností ve prospěch celku. Vyšší odměny nehledal: „Onen živoucí a působící mravní řád je sám bůh; jiného nepotřebujeme a jiného ani nemůžeme pochopit.“ Tak dopadlo, chtělo by se historií poučenému škarohlídovi dodat, dovedení Kantovy Kritiky praktického rozumu do konečných důsledků …

„Ještě dnes Německo těžce zápasí s dědictvím fanatického filosofa počátku předešlého století,“ napsal nebohý Rádl v roce 1932; k moci už se tam právě dral jeden bývalý frajtr z Rakouska – jak poučné zpětně číst staré dějiny filosofií při dnešním vědomí skutečných tehdejších souvislostí! Na druhé straně byl však Fichte i autentickým prapůvodcem slavné Hegelovy triády, teze – antiteze - syntézy, světového ducha, v čase dialekticky sebe sama znovunacházejícího skrze boj na vyšší a vyšší úrovni. Jinak řečeno, spojil „já“ s „Já“ do smysluplné, metafyzické posloupnosti. A tak i z Fichteho, co ho měli rádi fašisti, zbylo přeci jen něco pozitivního: „Pocit naší důstojnosti a síly stoupá, když si řekneme, co si každý z nás může říci: můj život není nadarmo a bezúčelný, jsem nutným článkem velkého řetězu, který sahá od vývoje prvního člověka k plnému vědomí jeho existence až k věčnosti.“

Co si tedy z odkazu Johanna Fichteho vybrat? Historie nakonec vybrala sama; to, co z tohoto fanatika (nejen) německého kolektivismu do dnešních dnů přetrvalo, ho nicméně zrovna moc nectí …