Zesnulí Richard Pipes a Bernard Lewis jsou historikové, k nimž má cenu se vracet

Minulý týden opustili tento svět dva vynikající historikové: Richard Pipes (11. 7. 1923 – 17 .5. 2018) a Bernard Lewis (31. 5. 1916 – 19. 5. 2018). První z nich byl pravděpodobně nejvlivnějším americkým odborníkem na Rusko, druhý byl neméně vlivným expertem na islám a Blízký východ.

Znalec ruštiny v Bílém domě

Profesor Pipes se narodil do polsko-židovské rodiny ve Varšavě. Jako chlapec zažil přepadení Polska nacisty, dramatický útěk do relativně bezpečné Itálie a poté cestu do Spojených států. Tyto příběhy později vylíčil v autobiografii Vixi – Paměti nezařaditelného, která vyšla i v českém překladu.

Během čtyřicátých let stačil vystudovat historii na Muskingum College a Cornell University. Kromě toho sloužil v americké armádě, kde se naučil rusky: Američanům bylo jasné, že znalce ruštiny budou potřebovat. Po válce vystudoval postgraduálně Harvard, kde působil jako profesor – s jednou významnou přestávkou – do konce své kariéry.

Pipes se lišil od ostatních „sovětologů“ především tím, že uměl perfektně rusky. Dějiny a mentalitu této země znal vskutku důkladně díky studiu primárních pramenů. Během 50. a 60. let napsal několik monografií, z nichž vyplynul neobvyklý závěr: Sovětský svaz není žádná pokroková, avantgardní, revoluční země, nýbrž ve své podstatě hluboce konzervativní impérium, které pouze funguje pod jinými barvami než carská říše.

Vždy v dobách carů bylo Rusko a jeho území považováno za osobní majetek panovníka. Již první ruský car Ivan III. (1440–1505) si přivlastnil veškerou půdu; šlechta dostala pouze užívací právo. Car mohl toto právo kdykoli odvolat a majetek neposlušného bojara bez okolků zkonfiskovat. „Majetkové poměry definovaly ruský absolutismus velmi odlišně od západoevropských poměrů; šlo spíše o poměry Orientu,“ uvádí Richard Pipes. Bolševická revoluce paradoxně ukončila pokusy liberalizovat režim a vrátila se k přímé absolutní vládě centra – pouze osobu cara nahradil Lenin, poté Stalin a pak skupinka vyvolených z politbyra.

Éra Pipesova největšího vlivu nastala v 80. letech, kdy se stal nejprve poradcem šéfa CIA George Bushe a poté prezidenta Reagana. Pipes byl zastáncem tvrdé linie. „Čím bezpečněji se sovětští vůdci cítili, tím agresivněji se chovali,“ napsal tehdy Pipes. „Jediná doba, kdy byli ochotni ke kompromisu se zahraniční mocností, byly roky 1940–1941.“ Stalin se pokoušel usmířit Hitlera dodávkami surovin a dokonce i technickou pomocí v oblasti zbrojení.

Američtí sovětologové Pipese nenáviděli, ale z nedávné historie víme, že jeho tvrdý postup realizovaný Ronaldem Reaganem nakonec fungoval. Richard Pipes bohužel strávil poslední léta svého života ve stavu vylučujícím intelektuální práci, ale patrně by souhlasil s tvrzením, že Vladimir Putin je jen dalším novodobým carem pokračujícím v ruské konzervativní tradici nadvlády státu nad občany.

Tradiční a konzervativní historik

Bernard Lewis byl americký historik britského původu, jehož názory byly vždy spíše tradiční a konzervativní. Mladší kolegové jej obviňovali kvůli jeho údajné „západní nadřazenosti“. Lewis nikdy nepodléhal módním romantickým názorům, že všechny kultury jsou stejně vyspělé, že ozbrojený džihád je spravedlivým (nebo alespoň pochopitelným) bojem proti západnímu imperialismu a že Západ arabským a islámským zemím cosi dluží kvůli koloniální minulosti.

Bernard Lewis upozorňoval, že islámský svět vnímá historii jinak než Západ. Na Západě jsme zvyklí usmiřovat se a dělat tlusté čáry za minulostí. Islám vnímá bitvy a události staré stovky let, jako kdyby se odehrály včera. Islám nerozděluje světskou a náboženskou moc, což se na Západě stalo již ve středověku.

Velmi zásadní rozdíl mezi těmito civilizacemi také vždy panoval v otázce svobody jednotlivce. Konkrétně otrokářství. „Polyteisté a pohané byli považováni za primární zdroj otroků, kteří byli importováni do islámského světa a přetvářeni k jeho obrazu, neboť neměli (z hlediska islámského práva) žádné náboženství, které by stálo za zmínku. Byli tedy považováni za přirozené kandidáty pro konverzi,“ píše Bernard Lewis. Arabští a berberští otrokáři ovšem nepohrdali ani křesťanskými otroky. Během let 1530 až 1780 byl nejméně jeden milion bílých Evropanů zajat do otroctví piráty ze severní Afriky.

Dědictví, které žije

Pipesovo dědictví do značné míry žije, neboť dnešní Amerika již opustila smířlivý postoj vůči Rusku. Na druhé straně Západ stále podléhá politicky „korektním“ představám o arabském a islámském světě a usmiřovacímu přístupu vůči této části světa.

Snad by pomohlo, kdyby si politici a širší veřejnost přečetli Lewisovu knihu Race and Slavery in the Middle East (Rasa a otroctví na Blízkém východě). Západ, který se neustále omlouvá za své skutečné i domnělé hříchy, by mohl vyžadovat omluvu od arabských zemí. Požadovat hmotnou náhradu za křivdy a škody způsobené patrně není realistické.

LN, 24.5.2018