22.6.2021 | Svátek má Pavla


OSOBNOST: Chvála Erasma

27.10.2006

„Ale už mne zase překřikují někteří ti řečtináři, kteří by chtěli jako vránám vyklovat oči tolika dnešním theologům a oslepit je tím, že na ně vychrlí čpavý dým svých poznámek a výkladů. Do jejich tlupy náleží i můj Erasmus, kterého já z úcty k němu dost často cituji; zaujímá mezi nimi buď první místo, nebo v nejhorším případě druhé.“
Paní Bláznivost

Ona všetečná bytost si zachovala svoji ironii, ale jejího oblíbence přivedl ve středním věku k sepsání tohoto kacířského dílka, veleslavné Chvály Bláznivosti, trpkou vlastní zkušeností opodstatněný nadhled nejen nad teologií, ale i filosofií, užitnými vědami, vším tím v konečném důsledku marným lidským věděním, nad jeho prohnilými institucemi, samolibými idoly i pochybnými modlami; skví se tu poučený skepticismus z prázdnoty oněch tolik ctěných „konečných odpovědí“, z odhalení prostého lidského sobectví ve všem a za vším. Napsal je jinotajně jako zpověď osoby ženského pohlaví, jež sama sebekriticky podotýká: „Platón je, jak se zdá, na rozpacích, zda má ženu zařadit do třídy tvorů rozumem obdařených či nerozumných; tím chtěl jistě jen naznačit charakteristickou známku ženského pohlaví, totiž bláznivost.“ Dlužno asi dodat, že jinak byl Erasmus aktivním zastáncem ženské emancipace.

Paní Bláznivost dovede svojí řečnickou dovedností „rozveselit bohy i lidi,“ aniž by měla zapotřebí předvádět se nějakými duchaplnostmi (ty prosvítají mezi řádky o to cenněji), bez rozpaků boří staré modly moudrosti i náboženství, užívajíc přitom namísto mudrování raději sofistiku, a jako alternativu nabízí sama sebe: „Bláznivost je jediná věc, jež prodlužuje jinak tak prchavé mládí a oddaluje strastiplné stáří.“ Kde je lidské štěstí? Člověk je tak složitý, proniknut tolika rozpory, z nichž o mnohých ani sám neví, že opak bláznivosti – moudrost, se jeví nakonec být tou nejsměšnější věcí na světě. „Můj blázen je osvobozen od oněch žalostných útrap, jimiž je sužován mudrc.“ Smysl života není ve vědění, ale v jeho naplnění, aby sama smrt zůstala být důstojným a šťastným završením: „Štěstí člověka spočívá v mínění o věcech, v tom, co si kdo o nich myslí, a jak se na ně dívá. Neboť lidské věci jsou tak nejasné a rozmanité, že o ničem neexistuje jasné vědění (…); a i když se o něčem dá získat přesné vědění, pak to nezřídka lidskému štěstí spíše škodí.“ Bláznivost osvobozuje – zbavuje jedince ostýchavosti a strachu, co mu svazují nohy a dusí ducha, netrápí ho zbytečnostmi. „Znakem opravdu rozumného člověka jest, že pamětliv své lidské omezenosti se nesnaží rozumovat nad svůj pozemský los.“

Erasmus RotterdamskýTakové zdrcující kritiky se obecně ctěným vědám dostává povětšinou od těch, co sami jimi zůstali prakticky nedotčeni; toto je však opačný případ – holandský myslitel, kněz, filolog a svébytný filosof Erasmus Desiderius Rotterdamský (asi 1466-1536) vskutku patřil k nejučenějším mužům své doby. Nelehký život, vedoucí k ostražité bdělosti, byl mu dán už do vínku: byl nemanželským, už druhým synem kněze a dívky z dobré rodiny; rodiče prý se opravdově milovali. Osiřel ale, a byl svěřen na vychování lidem, na něž pak měl po celý život vzpomínky víc než rozporuplné, stejně jako na školní výuku. Dali ho nakonec do kláštera, byl augustiniánským mnichem, odtud pak nastoupil na dráhu kněze. Záhy se však schopný mladík stává sekretářem biskupa; čas na studia přitom škudlí, kde může.

Konečně je mu umožněno nastoupit na univerzitu, ale jeho neschopnost adaptovat se na kolejní režim ho zase odsuzuje do pozice černé ovce, a tak pokračuje v sebevzdělávání soukromě, vypomáhaje si přitom výukou latiny. Pobýval na různých místech, protloukal se drsnou bídou každodenní obživy, rozšiřoval síť podnětných přátelství i užitečných kontaktů a rychle dozrával v samostatného, ne vždy pro okolí pohodlného myslitele. Už před čtyřicítkou se literárně proslavil. Tehdy bylo jeho společenské postavení již natolik prestižní, že nejvyšší kruhy se o něj přetahovaly. Po italském pobytu ho nakonec zlákala Anglie, kde doufal najít nejlepší možnosti pro praktické politické uplatnění svých humanistických ideálů.

Jak v úvodu své Chvály Bláznivosti přiznává, dlouhá cesta koňmo přes kontinent nebyla marná, neboť při ní „dostal jsem nápad, abych složil žertovnou chvalořeč na Bláznivost.“ K osobě oné ženy, jejíž řecké jméno zní Mória, ho přitom inspiroval přítel, co mu je tento úvod adresován, Thomas More, autor pověstné Utopie. Nejde tu však jenom o obecné zlehčování lidského vědění, jehož relativitu a pomíjivost tak hluboce nahlédl – paní Bláznivost je sice svému jména věrná, ne však hloupá nebo lehkomyslná, a má odvážný ženský jazýček; kněz Erasmus se nebál takto (ne)přímo napadnout takříkajíc předmět vlastní obživy, tvárné stádo zbožného lidu: „Dále si myslí, že způsobují veliké potěšení božímu sluchu, když svými oslími hlasy hýkají v kostelích žalmy, jichž počet sice znají, ale obsah nikoli.“ Ve snaze ukázat, jak je chvály bláznivosti plná i sama bible, široce z ní cituje a nemohl tu jistě pominout Kazatele s jeho „marnem nad marnem“ - kupříkladu 7.4: „Srdce moudrých v domě zármutku, ale srdce bláznů v domě veselí.“

Zaútočil ale i na mocné - v době, kdy se za odvážné názory upalovalo, se nerozpakoval provokovat: „A co papežové, kteří zastupují na zemí Krista? Kdyby ti se snažili jít ve stopách jeho života a napodobovat jeho chudobu, strasti, učení, kříž, opovrhování životem, kdyby přemýšleli o slově papež, jež znamená otec, nebo o jeho přívlastku nejsvětější, kdo by pak byl na světě větší ubožák?“ Sám kněz Erasmus byl člověkem hluboce věřícím, k osobě Krista měl respekt; i on byl totiž prý – blázen: paní Bláznivost hovoří - „Jaký jiný závěr plyne z toho všeho, co jsem řekla, nežli že všichni lidé, i zbožní, jsou blázni? Že i sám Kristus – ačkoli je „moudrostí Otce“ – chtěl pomoci lidské hlouposti, a proto se jaksi stal bláznem tím, že na sebe vzal lidskou přirozenost i podobu; právě tak se stal i hříchem, aby vyléčil hříchy světa.“

Bláznivost ovšem určitě nezastávali filosofové, a tak – snad jen s výjimkou staré stoické školy – nezůstali před ostrostí Erasmova pera ušetřeni ani Řekové: Sokrates se tak „zapomněl naučit tomu, co je potřebné v obyčejném životě;“ jeho žák Platón se prý velmi mýlil, myslel-li si, „že státy budou šťastné teprve tehdy, až buď filosofové budou vládci anebo vládcové filosofy! Stačí se však zeptat historiků – a dovíš se pravý opak: největší zhoubou pro stát znamenalo panování takových vládců, kdy se moc dostala do rukou nějakého mudrlanta anebo milovníka věd.“ A i v osobním životě je filosofie téměř jistou zárukou neštěstí: „Ostatně kteří lidé si ponejvíce vzali život proto, že se ho nabažili? Zdaž to nebyli právě ti, kteří měli hodně blízko k filosofii?“ A tak, „rychleji by ses vymotal z labyrintu než z filosofických zákrutů realistů, nominalistů, thomistů, albertistů, occamistů, scotistů – a to ani zdaleka ještě nejsou všechny sekty, nýbrž jen ty nejdůležitější.“

Ač nejznámější, není Chvála Bláznivosti zdaleka jediným dílem tolik plodného autora Erasma Rotterdamského – byl znamenitým filologem a jeho překlad Nového zákona z řečtiny do latiny nejenže vynikal precizností, ale zasloužil se i o jeho výrazné rozšíření mezi veřejností. Vydával i klasické řecké autory a spisy církevních myslitelů. Mladému anglickému králi ve své Výchově křesťanského knížete citlivě radil, jak moudře vládnout; o pár let později vzniknuvší Machiavelliho Vladař, s nímž bývá dílo srovnáváno, už si takové servítky se vztahem k prostému lidu nebral. Ty si zase nebral Erasmus, když si ve spisku Julius vyhnán z nebe (pro jistotu vydaném anonymně) satiricky utahoval ze zemřelého papeže Julia II.. Jak by to mělo správně v církvi být, to vyložil v Rukověti křesťanského bojovníka. Na druhé straně však nesouhlasil se svým ještě radikálnějším německým současníkem Martinem Lutherem a tento názor vyjádřil v knize O svobodné vůli – marně; historie usoudila, že Luther vyseděl vejce, které snesl Erasmus. Po šedesátce cítil potřebu vyslovit vlastní životní krédo v Přípravě na smrt; tehdy završil i své Hovory, kritické dialogy o všem proti všem, již dlouho průběžně vydávané, které se spolu s Chválou staly jeho nejznámějším dílem. Pak se ještě jednou vrátil k tématu biblické knihy Ecclesiastes, když se v – tentokrát vlastním - Kazateli zaobíral praktickou problematikou kázání. Krátce před smrtí napsal konečnou, usmiřující Čistotu křesťanské církve.

Erasmus Rotterdamský byl člověkem širokého srdce a silného, vzletného ducha, bytostným obhájcem jadrného lidství, hledajícím pravdu ve víře přes přirozenost. Taková byla vždycky k vidění jen málo. Lidskými institucemi nemohl přitom neopovrhovat; dokázal však ve zdraví ustát svůj životní boj s čistým a uznáními vyzdobeným štítem. Byl předchůdcem osvícenství a liberalismu, opatrným strůjcem reformace, citlivým apologetem pokroku, nonkonformistou – hlasatelem prosté, čisté lidské radosti: „Žijte a pijte, vysoce vážení vyznavači Bláznivosti!“ Nuže, učiňme tak na počest tohoto určitě následováníhodného muže – narozeniny by měl pravděpodobně právě dnes.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.