OSOBNOST: Češi se za těch 113 let moc nezměnili

V poslední době jsme obklopeni samými maturitními testy a člověk občas podlehne touze vyzkoušet si, zda by po letech ještě uspěl. Napadlo mě, zda by dnešní maturant uměl odpovědět na tyto dvě jednoduché otázky: Jak se jmenuje český rodák, jeden z největších chirurgů 19. století, který právě před 120 lety představil svou čtyřdílnou antologií německým čtenářům poezii českých vlasteneckých básníků Vrchlickým počínaje, Máchou a Nerudou konče? Tento, mimochodem také autor životopisu Prokopa Diviše, má hrob vedle hrobu svého kolegy lékaře, českého cestovatele Emila Holuba. V jakém městě?

Co myslíte, našel by se mezi dnešními maturanty někdo, kdo by na tyto dvě otázky ihned odpověděl? Odpověď je nasnadě. Zkuste si to sami.

Eduard Albert

Nebudeme si hrát na schovávanou. Oním českým rodákem je lékař Eduard Albert (20. ledna 1841 – 26. září 1900). Jeho tatínek František Albert byl hodinářem v Žamberku. Maminka Kateřina vyrostla v rodině místního krejčího Antonína Zdobnického. Po středoškolských studiích v Hradci Králové a v Rychnově vystudoval medicínu na vídeňské univerzitě.

Bůh vyměřil Eduardu Albertovi pouhých 59 let života, avšak sudičky u jeho kolébky mu přisoudily nesmírné nadání medicínské i literární. Rok po habilitaci, v jeho dvaatřiceti letech byl dokonce profesorem chirurgie a přednostou chirurgické kliniky v Innsbrucku. Už tehdy přijížděli na jeho přednášky studenti a lékaři z mnoha zemí. Měli také proč. Jeho poznatky v léčení kloubů a kýly byly jedinečné. Jeho novátorské operační postupy vzbuzovaly úžas; jako první provedl i transplantaci nervu, zavedl moderní metody asepse (mytí rukou před operací roztokem chloridu vápna) jako první v Rakousku a jako druhý v Evropě po Listerovi. Byl zastáncem dalších, velice pokrokových léčebných postupů a věnoval se rovněž dějinám chirurgie. Vydal mimo jiné znovu dílo Petra France, chirurga z šestnáctého století, které se nacházel ve vídeňské univerzitní knihovně toliko v jediném exempláři. O příběhy z praxe, o nové metody a vědecké postupy medicínské se nezištně dělil s lékařskou veřejností díky své značné činnosti publicistické nejen ve Vídni, ale i v českých časopisech.

Osm let pracoval na čtyřsvazkové učebnici "Lehrbuch der Chirurgie und Operationslehre", která byla velice rychle přeložena do ruštiny a francouzštiny. Její doplněné, již vídeňské vydání (Diagnostika nemocí chirurgických) se stalo slabikářem evropských mediků, pochopitelně i lékařů českých, díky překladu dr. Preiningera, který vyšel také před 130 lety. Doktor Albert naprosto nezištně propagoval činnost českých lékařů a vědců, kteří se vlastně výhradně zasloužili o věhlas vídeňské lékařské fakulty. Jména profesorů a lékařů Rokytanského, Škody, Kuřátka, Piťhy, Bednáře, Chvostka, Duchka, Kuřátka a mnoha dalších, dnes nikomu bohužel již nic neříkají. Tedy mimo lékaře a jejich pedagogy, abych jim nekřivdil. Ale šlo o více než vynikající české lékaře; k jejich práci profesor Albert kdysi poznamenal, že byla období, kdy mohla vídeňská fakulta jednat při sezení profesorského sboru jazykem českým. A všichni rozuměli.

Jeho lékařská proslulost ho přivedla jako odborníka do předních rodin té doby. Pečoval o rodinu předsedy vlády Taaffa, o rodinu knížete Windischgrätze, byl osobním lékařem císaře Františka Josefa I., mezi jeho pacienty patřili i čeští vlastenci a politikové, například F. L. Rieger, Gustav Eim, Antonín Rezek či Karel Kramář. Doktora Riegera například uzdravil z velmi vážné nemoci.

Profesor Albert byl výrazným stoupencem budoucí samostatností české, od čehož ho neodradilo ani to, že v roce 1881 neuspěl v žádosti o místo přednosty chirurgické kliniky na české univerzitě v Praze. V témže roce ho ovšem císař jmenoval přednostou 1. chirurgické kliniky ve Vídni. Ale dr. Albert na Prahu nezanevřel. Později jí velice pomohl tím, že prosadil profesuru dr. Karla Maydla na české lékařské fakultě. A vynikajícímu chirurgovi doktoru Maydlovi vděčíme za mnohé. Například také za to, že lékaři nosí bílé pláště. To zavedl jako první on.

Sám byl ovšem také snílkem a poetou. Psal básně, literární monografie, ctil a obdivoval české básníky a spisovatele. V roce 1893 vydal ve Vídni první svazek německy psané čtyřdílné antologie o české poezii, kultuře a literatuře. Představil zde Evropě Gebauera, Havlíčka, Erbena, Kollára, Nerudu, Vrchlického a desítky dalších. S mnoha básníky, literáty a politiky se stýkal osobně. V jeho žamberské vile byli častými hosty nejen T. G. Masaryk či Alois Jirásek, přijížděl ovšem také Karel Klostermann, Adolf Heyduk, Jaroslav Vrchlický, J. S. Machar a mnozí jiní.

Jeho německé překlady českých básníků byly díky jeho básnickým schopnostem velice zdařilé. Profesor Albert se sám vyjádřil několikrát v tom smyslu, že jeho přáním je, aby si v jiných zemích všímali krásných děl českých básníků tak, jako si již osvojili krásu české hudby.

Studenti českých středních škol měli ve své učebnici různé příklady slovesných textů. V kapitole o umění řečnickém si mohli přečíst jako příkladný projev dr. Alberta, který autor pronesl v roce 1895 u příležitosti pohřbu žamberského rodáka, univerzitního profesora astronomie dr. Augusta Seydlera.

Dvorní rada profesor Eduard Albert byl vášnivým stoupencem vzestupu českého národa, byl horoucím křesťanem, mecenášem a filantropem. Podpořil výrazně vydání Palackého dějin, díky jeho finanční podpoře mohla v devadesátých letech předminulého století vyjít Gebauerova "Historická mluvnice jazyka českého".

Miloval své rodné město. Našel si čas, aby pátral v místních archivech po stopách činnosti Jednoty českých bratří, sepsal také monografii o žamberském rodákovi knězi Prokopu Divišovi a napsal řadu dalších drobných historických studií z historie Žamberka. Přispíval na opravy místních památek, kostelíku sv. Vojtěcha na místním hřbitově věnoval zvon k uctění památky Cyrila a Metoděje. Jeho obsáhlé statě, v nichž vyjadřoval zcela jednoznačně své velice silné sociální cítění, jsou aktuální dodnes.

Mezi zajímavými osobnostmi z rodiny profesora Alberta můžeme jmenovat jeho bratra Františka Alberta (1856-1923), také lékaře, básníka a spisovatele. Působil v Kostelci nad Orlicí. Je dlužno zaznamenat, že jeho syn dr. Bohuslav Albert (také chirurg) byl od roku 1927 do roku 1942 prvním ředitelem proslulé Baťovy nemocnice. Zemřel v roce 1952.

Sestry dr. Eduarda Alberta - Tereza (Svatová 1858 – 1940) a Kateřina (Thomová 1851 – 1952) byly známými spisovatelkami, organizátorkami ochotnického divadelnictví či archivnictví. Nevlastní bratr dr. Alberta V. F. Kumpošt (1846 – 1874), který s nimi vyrůstal v rodině, byl zakladatelem časopisu Vesmír.

Ve zralém věku sedmadvaceti let se dr. Albert tajně oženil s Marií, dcerou dr. Pietsche, který měl lékařskou praxi v Králíkách. Z jejich manželství vzešla dcera Olga, která ovšem před nedožitými třetími narozeninami zemřela na zánět mozkových blan, a syn Jiří. Z něj se otec marně snažil vychovat zaníceného českého vlastence. Přece jen Jiří více tíhnul k městu svého mládí – k Vídni. Když profesor Albert 26. září 1900 zemřel, byl pohřben ve svém rodišti. Jeho pohřeb byl významnou událostí, které se zúčastnily stovky Albertových přátel, ctitelů, ale také všichni, kdož v tehdejším kulturním a politickém životě na přelomu devatenáctého a dvacátého století v tehdejším Rakousku-Uhersku něco znamenali.

Jaroslav Vrchlický napsat k této příležitosti jakýsi veršovaný slib.

Kol hrobu tvého poslední,

nežli se lidstvu rozumí,

vždy česká píseň bloudit bude.

Po roce musela česká píseň jinam. V roce 1901 věnovala vynikajícímu českému lékaři a literátu místo pro čestný hrob obec vídeňská na Ústředním hřbitově. Syn Jiří chtěl mít tatínka blíže sobě, takže byl tento velký syn českého národa ve Vídni pohřben znovu. Jeho hrob číslo 5 ve skupině 14 A je v blízkosti hrobu lékaře profesora Christiána Alberta Theodora Billrotha, zakladatele vídeňské chirurgie, který byl Albertovým starším kolegou. Vedle těchto dvou hrobů je pak hrob dalšího českého lékaře, vlastence a cestovatele MUDr. Emila Holuba (1847 -1902), Albertova vrstevníka.

Na sklonku léta roku 1900 trpěl pak profesor Albert krvácením do žaludku. Rekonvalescenční pobyt absolvoval pochopitelně v Žamberku. Sem za ním přijel počátkem září jeho dlouholetý přítel, vynikající historik a ministr rakouské vlády pro české záležitosti Antonín Rezek (1853-1909). Antonín Rezek je dnes bohužel málo znám, ale mezi jeho žáky patřili například Josef Pekař, Kamil Krofta či Josef Šusta.

S ministrem Rezkem podnikli 25. září výlet kočárem a večer spolu hráli taroky a debatovali o politice. Mluvili také o smrti. Když se loučili, zažertoval profesor Albert: "Koho Bůh miluje, ten zemře náhle, nikoli jako penzista, nýbrž v zenitu své činnosti."

Ráno 26. září 1900 našli pana profesora mrtvého. Jednou z příčin byla mozková mrtvice, dlouhodobou příčinou pak chronická otrava sublimátem, používaným tehdy jako dezinfekční činidlo při operacích.

Z jeho žamberské vily bylo vybudováno Albertinum, léčebna tuberkolózních dětí. Profesor Albert považoval tuberkolózu za důsledek sociálních nerovností. Je znám jeho výrok "Skrofulosní (tuberkolózní - pozn. aut.) uzliny nejsou více než slzy chudých, prolité dovnitř duše." Pražský areál budov Univerzity Karlovy se také po něm zove Albertov.

Ještě předtím, než se v Žamberku sešel dr. Albert s ministrem Rezkem, navštívil Německo a Francii. Dne 17. srpna 1900 svému příteli Antonínovi píše z Luzernu:

"V Paříži jsem hleděl na věci také trochu ze strany české. Nemohu Vám umlčeti ten smutný dojem, který povstává, když Čech vidí, jaké nepatrné aliquantulum jsme my, když se někde sejde svět, a jaké jsme hrozné huby a jaké nadýmání se jeví, když jsme doma."

Nebude zřejmě nadsázkou, když si poctivě přiznáme, že jsme se za oněch 113 let bohužel moc nezměnili.