V úterý skončila dvoutýdenní kosmická mise raketoplánu Discovery. Stroj přistál na Floridě a svoje služební léta zakončí za půl roku, v září se do kosmu vypraví naposled. V tu dobu už budou mít za sebou poslední misi raketoplány Atlantis a Endeavour. Tím provoz raketoplánů po třiceti letech skončí.

Třicet let, to je celá jedna velká epocha v dějinách kosmonautiky. Za tu dobu se její podstata změnila ve všech ohledech. Stalo se z ní něco mezi průmyslem, výzkumem, humbukem a dopravou. Jména nových kosmonautů si už dávno nikdo nepamatuje. Dobrodružství se proměnilo v rutinu, třebaže, jak ukázala tragedie raketoplánu Columbia v únoru 2003, lety raketoplánu nemají nic společného s pohodovou bezstarostnou jízdou. Kosmonautika šla podobnou cestou jako letectví. Zmohutněla a ztratila lesk romantiky.

Je to spíš dobře než špatně a hlavně to bylo nevyhnutelné. Nicméně není to jenom dobře. Vesmírný výzkum zbavený romantiky ztratil mnoho z veřejné podpory. Pilotovaný let na Měsíc se znovu ocitl v nedohlednu a o cestě kosmonautů na Mars snad už ani nemá smysl mluvit. Uplynulo padesát let, kdy lidé vnímali blízký vesmír jako výzvu. Dnes vnímají kosmonautiku, pokud vůbec, spíš jako zátěž, jako něco nadbytečného, jako planetární luxus a vyhazování peněz.

Tahle perspektiva byla zřejmá prozíravým hlavám ještě v době, kdy kosmonauti po splněné misi kráčívali po rudém koberci k polštářku s medailemi. Aby se to oddálilo, vznikl projekt raketoplánu.

U toho pojmu je dlužno se zastavit. Čistě technicky vzato je raketoplán létající stroj poháněný raketami. Může se dostat na oběžnou dráhu, pokud je na to stavěný, ale také nemusí. Lotyš Fridrich Zander publikoval projekt kosmického raketoplánu už v roce 1911, náš rodák Eugen Sänger se pokusil postavit raketový bombardér pro Göringovu Luftwaffe, podobných projektů lze vyjmenovat mnoho.

Ovšem na rozdíl od jiných raketoplánů Discovery patří k projektu Space Transportation System jako jeho „space shuttle“. To slovo „shuttle“ se špatně překládá. Je to především tkalcovský člunek a přeneseně je to všechno, co jezdí tam a zase zpátky. Je to prostě pendl.

To byla původní idea projektu STS. Američané se tou myšlenkou zabývali od padesátých let a jasnějších rozměrů začal nabývat v sedmdesátých letech. Technicky vzato byly totiž pilotované kosmické lety poněkud komické: na rampě stojí roura velikosti mrakodrapu plná výbušniny a na špičce je krabička s nasardinkovanými kosmonauty. Jen ta krabička, dokonce jen její část, se vrátí s kosmonauty na Zem, celé to monstrum je určeno k spálení, k likvidaci. Jak by to bylo krásné, kdyby se postavil kosmický dopravní prostředek, který by vzlétl, vykonal svoji práci a zase by se na Zem vrátil. Odpadlo by to šílené mrhání materiálem, a tudíž penězi, kosmické cesty by se zlevnily a zjednodušily, zkrátka k dispozici by bylo kosmické letadlo, nenáročné a operativní. Idea to byla lákavá a podlehli jí i Rusové. V roce 1976 zahájili vývoj raketoplánu, který dostal název Buran, „sněhová bouře“. Postupně bylo vyrobeno osm kusů a jeden skutečně vzlétl v listopadu 1988 a dvakrát oblétl Zemi. Na jeho palubě však nikdo nebyl, let byl plně automatický. Nikdy se už neopakoval a po pěti letech byl celý projekt zrušen. Rusové nestrčili ruce do mandlu tak hluboko jako Američané a také politická situace na začátku devadesátých let jim umožnila tento jejich nejdražší kosmický projekt odpískat.

Američané na tom byli v tomto smyslu hůř. Složitým technickým a také byrokratickým procesem vzniklo něco, co nebylo ani nenáročné, ani operativní, a navíc, co bylo provozně dražší než dosavadní raketové nosiče. Už brzy se ukázalo, že samostatné kosmické letadlo je iluze. Stroj bude potřebovat „booster“, tedy raketu, která ho vynese do prostoru a udělí mu nezbytnou rychlost. Takže místo mrakodrapu se sardinkovou krabičkou na špici vznikl mrakodrap s letadélkem přilepeným jak ploštice, a jelikož letadélka jsou dražší než krabičky sardinek, ekonomicky to byl propadák. Ukázalo se, jak nešťastné bylo rozhodnutí vynášet v jednom nosiči jak mrtvý náklad, tak posádku. Jenže projekt dospěl do stadia bez možnosti návratu. Z prostinkého pendlu se stal složitý systém vyžadující nesmírné úsilí a náklady. Jeden start raketoplánu stojí skoro půl miliardy dolarů...

Zklamané prvotní naděje se do bilance projektu zaznamenají, ovšem těch kladů je mnohem víc. Je s ním spojena stavba a provoz mezinárodní kosmické stanice ISS, na jejíž palubě se vystřídali a dosud pracují lidé z patnácti zemí. Možná až budoucnost plně ocení, jak tento mezinárodní vědecký projekt příznivě ovlivnil mezinárodní atmosféru. Určitě nebude zapomenut jeho přínos pro instalaci a provoz Hubbleova teleskopu. Raketoplánů bylo postaveno celkem šest, dva z nich, Challenger a Columbia, skončily katastrofou, jeden z nich, Enterprise, nikdy nevzlétl a byl určen k testům. Už z tohoto strohého výčtu je patrné, jak náročný a řekněme rovnou riskantní byl každý vzlet a jak daleko se projekt vzdálil od ideálu bezproblémového kosmického pendlu.

Přejme raketoplánům, aby šťastně splnily i poslední mise a staly se z nich výstavní exponáty, jakým už nyní je Enterprise. Dokud bude nutné používat chemické palivo, budou zřejmě pokládány za slepou uličku vývoje. Kosmické lety automatické i pilotované budou i nadále pokračovat, jenže Američané i Rusové i Evropané i Číňané a Japonci nadále počítají s klasickými raketami. Mohou se lišit v použitém palivu, počítá se s vývojem nových lehkých materiálů, ovšem není v dohledu řešení, které by cestu na oběžnou dráhu zbavilo té nepříjemné monstrozity.

Američané nahradí raketoplán systémem Orion. NASA už podepsala smlouvu s firmou Lockheed Martin, takže je velmi pravděpodobné, že první let pětimetrového dvaadvacetitunového modulu vyneseného raketou Ares I by se mohl bez posádky konat za dva roky, s posádkou v roce 2014. O mezinárodní stanici se budou zatím starat ruské Sojuzy. V tomto smyslu vlastně ruský, potažmo sovětský koncept kosmonautiky zvítězil. Sojuzy létají, zatímco raketoplány se chystají na odchod do muzea.

LN, 22.4.2010