Jak se bude dařit člověku ve stavu beztíže? Nezblázní se tam? Nevyměkne mu mozek? Dokáže myslet, jíst, pít a pracovat?
Tyhle otázky trápily sovětské a americké lékaře v padesátých letech 20. století. Před tím, než pošlou prvního člověka do vesmíru, musí tohle prostředí vyzkoušet na zvířatech. Američané zvolili makaky, což jsou opice vysoké 50–60 centimetrů, Sověti měli dobré zkušenosti se psy.
Opatrné krůčky skončily Lajkou
Odborníci obou velmocí postupovali velmi opatrně. Nejdřív si to vyzkoušeli pouze na skocích do velkých výšek pomocí německých raket V-2. Američané začali s octomilkami, které posadili do hlavice rakety 20. února 1947. Další krok udělali 14. června 1949, kdy vypustili makaka Alberta II do výšky 136 kilometrů – výšku přežil. Ale živý se nevrátil, selhal mu padák. Sověti poslali o dva roky později, 22. července 1951, psy Cygana a Dežika do 101 kilometrů – přežili a přistáli.
Následovala série dalších pokusů s nejrůznějšími výsledky. Nicméně nic neukazovalo na to, že ve velkých výškách, kde se stav beztíže počítá na desítky vteřin, by tato pokusná zvířata kolabovala.
Když družice Sputnik – první těleso vyrobené lidskou rukou – přineslo Sovětskému svazu v říjnu 1957 ovace celého světa, požadoval kremelský vůdce Nikita Chruščov na hlavním konstruktérovi raket Sergeji Koroljovovi další velké překvapení: „Čím chcete oslavit nadcházející výročí Velké říjnové revoluce?“
Zaskočený Koroljov si vzpomněl na výškové pokusy se psy: „Vyšleme do vesmíru pokusného psa.“ Osvědčenou kabinu přizpůsobí pro pobyt v kosmu.
Pracovníci jeho konstrukční kanceláře se pustili do závodu s časem. Sputnik 2 vynesl psa, jemuž dali jméno Lajka, na oběžnou dráhu 3. listopadu 1957.
Opět ohromná sláva. Nicméně Moskva začala lhát o svých kosmických úspěších – tvrdila, že pes přežíval ve vesmíru pět dnů. Až koncem osmdesátých let, za vlády Michaila Gorbačova, kdy směli odborníci promluvit, jsme se dověděli, že zahynul po 4–5 hodinách. K obrovskému stresu se přidalo přehřátí v kabině, které klimatizace nedokázala snížit.
Ovšem v zásadě lékaři potvrdili: Ano, člověk se může vypravit do vesmíru. Potrápí ho tam stav beztíže, radiace, izolace a stísněný prostor, ale přežije.
První havárie a první návraty
Když v roce 1960 dokončili sovětští a američtí specialisté kabiny pro kosmonauty – Vostok a Mercury –, museli je nejdřív vyzkoušet bez lidí. Opět sáhli po vyzkoušených pomocnících – psech a šimpanzích.
Poprvé vypustili Sověti prazáklad Vostoku 15. května 1960 jako Kosmickou loď 1, ale zatím bez pokusných zvířat. S jejím návratem se nepočítalo.
Následoval pokus se psy Lisičkou a Čajkou. Konstruktéři pozvali na kosmodrom, který později dostal název Bajkonur, šest nejvážnějších kandidátů na kosmonauty. Napoprvé selhaly motory, loď neodstartovala. Avšak 28. července se poškodil motor jednoho ze čtyř bočních urychlovacích stupňů. Kabina se oddělila a spadla. Když k ní přijeli záchranáři, viděli, že stěny koule praskly, a uvnitř našli obě zvířata mrtvá.
Pro piloty, kteří si do ní měli v budoucnosti sednout, to byl hrůzný zážitek, ale nikdo z nich se nevzdal. „Viděli jsme, jak raketa letí,“ konstatoval suše i později German Titov, kosmonaut číslo 2. „A hlavně jsme ji viděli vybuchnout.“
Další experiment se zdařil. Dne 19. srpna vypustili kosmickou loď se psíky Strelkou a Bělkou na palubě. Po sedmnácti obletech Země, za 24 hodin, přistála poblíž Orska v Kazachstánu. Pokusná zvířata byla v pořádku.
Sověti tedy zvládli tak obtížný úkol, jakým byl návrat z vesmíru. Američané je předběhli o pár dnů – 11. srpna zachytili pouzdro ze špionážní družice Discoverer 13.
Zato plavidlo, které vyneslo na oběžnou dráhu 1. prosince psy Pčolku a Mušku, plus různé druhy rostlin a hmyzu, se nevrátilo. Nefungoval orientační systém, přistávací kabina se dostala na dráhu pod ostrým úhlem a shořela i se svými pasažéry v atmosféře.
Smrt Pčolky a Mušky zpozdila start prvního člověka možná o čtvrt roku. Nicméně závěry, které z vyšetřování havárie vyplynuly, zvýšily bezpečnost prvních pilotovaných lodí, možná dokonce zachránily život některým kosmonautům. „Třebaže čtyři ze sedmi experimentálních letů měly havarijní charakter a pouze tři se více či méně podařily (úspěšnost celého komplexu 40 %), bylo rozhodnuto o vypuštění člověka,“ komentoval tento úkol o čtyři desetiletí později náměstek hlavního konstruktéra Boris Čertok. „První skupina kosmonautů včetně Gagarina výsledky všech experimentů znala.“
Dvakrát „Ivan Ivanovič“
Akademik Koroljov rozhodl, že než do Vostoku usedne první člověk, musí jeho dráhu úspěšně absolvovat aspoň dvě výpravy.
Ve čtvrtek 9. března 1961 psík Černuška a manekýn „Ivan Ivanovič“, jak mu žertem říkali na kosmodromu, odstartovali do vesmíru. Po letu, který trval půldruhé hodiny, šťastně přistáli.
„Telemetrické záznamy letu a prohlídka lodi na místě přistání potvrdily, že všechno probíhalo podle plánu,“ zapsal si šéfkonstruktér Oleg Ivanovskij. „Mohli jsme začít připravovat další stroj.“
Na další start, generální zkoušku, pozval Koroljov první šestici kandidátů znovu. Ať se sami přesvědčí, že jsme naučili raketu s lodí létat!
V sobotu 25. března sledovali z vyhlídkové terasy vypuštění kosmické lodi Vostok se psem Zvězdočkou a manekýnem „Ivanem Ivanovičem II“, oblečeným do skafandru. Sověti zkoušeli i rádiové vysílání – na palubě byl magnetofon, který dával rady k přípravě dvou typicky ruských jídel, šči a boršče. Tyhle depeše zachycovaly rovněž západní sledovací stanice a přiváděly jejich odborníky do rozpaků: Co to má znamenat? Už někoho vypustili, anebo nás chtějí zmást? Po půldruhé hodině loď přistála. A „Ivan Ivanovič II“ se snesl na padáku vedle kabiny. Generální zkouška tedy proběhla bez závad.
O tři týdny později, 12. dubna 1961, se do kosmu vypravil Jurij Gagarin. Později žertoval: „Nevím, jestli jsem první člověk ve vesmíru, anebo poslední pes ve vesmíru.“
Prvního Američana nemůžeme uspěchat!
Americká agentura NASA měla s výpravou prvního člověka do kosmu – stejně jako s první družicí – menší poždění. Nejdřív naplánovali sérii dvaceti bezpilotních letů. Většina probíhala po suborbitální dráze, byly to tedy výskoky do kosmu, až nakonec přišly oblety Země.
Dne 4. prosince 1959 vypustili makaka, jemuž dali jméno Sam, v kabině Mercury do výšky 85 kilometrů. O šest týdnů později poslali slečnu Samovou (Miss Sam) do výšky pouhých 15 kilometrů a na vzdálenost 19 kilometrů.
Šimpanz Ham nahlédl do vesmíru 31. ledna 1961. Následkem selhání některých přístrojů nevyletěl do výšky 185 kilometrů, jak bylo plánováno, nýbrž do 253 kilometrů. V beztíži si tedy hověl skoro sedm minut. Rovněž návrat probíhal dramaticky – šimpanz absolvoval přetížení 14,7 g, vážil tedy skoro patnáct víc. To lékařům, kteří dělali s abnormálním přetížením zkoušky na Zemi, znovu potvrdilo, že živý organismus je bez obtíží přežije. Ham zemřel ve věku 26 let.
Po Gagarinovi poslali Sověti nahoru v srpnu Germana Titova, aby tam prožil celý den. NASA zatím uskutečnila dva suborbitální lety v kabinách Mercury: v květnu 1961 s Alanem Shepardem a v červenci s Virgilem Grisomem. Někteří washingtonští politici naléhali na vedení NASA, aby si s výpravou okolo země pospíšili.
Odborníci však nesouhlasili: Riskovat nebudeme! Ještě aspoň jedna mise s pokusným zvířetem!
Dne 29. listopadu 1961 vypustili v kabině Mercury šimpanze Enose ke dvěma obletům Země. Teprve potom mohl odstartovat John Glenn, byť se zpožděním, 20. února 1962. Naši planetu obkroužil třikrát, jeho průlet hustou atmosférou nebyl do poslední chvíle jistý, nicméně nakonec přistál ve zdraví.
Pokusná zvířata mnohokrát dláždila lidem cestu do neznáma na Zemi. Neobejde se bez nich ani kosmonautika.
Otištěno ve zkrácení ve Víkendu MfD 3. 9. 2016
Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz