Lidé, kteří dosáhnou nejvyšších výšin, patří v okamžiku, kdy se jim to podaří, k nejšťastnějším obyvatelům planety. Ale když dojmy a sláva odezní, obvykle si uvědomí, že teď už nemají za co bojovat. Je třeba, aby se vzchopili a našli si nové životní cíle, byť menší než byl ten původní.

A to je i případ Neila Armstronga, prvního člověka, který stanul na Měsíci.

Na přelomu padesátých a šedesátých let kralovali ve vesmíru Sověti – vypustili první družici i prvního kosmonauta. Američané, kteří se považovali za technicky nejvyspělejší národ na světě, to těžce nesli. Mladý prezident John F. Kennedy se po poradě s odborníky rozhodl, že Americe vrátí její prestiž ve vesmíru, a proto v květnu 1961 vyhlásil, že do konce desetiletí musí stanout na Měsíci první Američan a zase se bezpečně vrátit zpátky. Začal souboj desetiletí.

Rekordman na X-15

Jednatřicetiletý zkušební pilot Neil Armstrong byl k dosavadní cestě do vesmíru skeptický. Na základně Edwards v Kalifornii létal s experimentálním letadlem X-15.

„Tenhle stroj nás zavede do vesmíru, ne kosmické lodě!“ tvrdil kamarádům. Sám v něm vytvořil dva rekordy: 20. dubna 1962 dosáhl výšky 63 kilometrů a 26. července rychlosti 6 418 kilometrů za hodinu. Pravda, v létě 1963 jeho výškový rekord překonal Joseph A. Walker, když dosáhl takřka 108 kilometrů.

Avšak v té době už Armstrong na Edwardsu nebyl. Změnil názor a přihlásil se mezi piloty, kteří chtěli létat do vesmíru na kosmických strojích – agentura NASA chystala po jednomístných lodích Mercury dvoumístné Gemini. Ze 253 vážných kandidátů vybrali lékaři, psychologové a instruktoři osm nejvhodnějších – mezi nimi i Armstronga. Veřejnosti je představila 17. září 1962 v houstonském kosmickém středisku.

Zamilován do letadel

Neil Alden Armstrong se narodil 15. srpna 1930 na farmě své babičky u městečka Wapakoneta v západním Ohiu. Stephena Armstronga, jeho otce, státního revizora účtů, zaměstnání nutilo, aby s celou rodinou kočoval od města k městu. Teprve v roce 1944 se Armstrongovi usadili v chlapcově rodišti. Neil měl ještě dva mladší sourozence – sestru a bratra.

Od šesti let, kdy ho vzal tatínek poprvé do letadla, ho tyhle stroje fascinovaly. O letectví přečetl všechno, co kde sehnal. Dokonce se seznámil s Charlesem Lindberghem, prvním člověkem, který přeletěl Atlantik. Jako žák střední školy pomáhal sousedům v obchodě i na zahradě. Za vydělané peníze si v patnácti letech zaplatil pilotní výcvik – na letiště vzdálené pět kilometrů od domova jezdil na kole, protože řidičský průkaz ještě neměl.

V sedmnácti letech se přihlásil na Purdueovu univerzitu ve městě West Lafayette ve státu Indiana ke studiu letectví. Po půldruhém roce odešel k námořnímu letectvu. Právě probíhala válka v Koreji. Po absolvování pilotního výcviku sloužil na letadlové lodi Essex. Osmasedmdesátkrát startoval k boji, byl zasažen, dvakrát se zachránil padákem, jednou přistál i s těžce poškozeným křídlem.

Zkušebním pilotem

Po skončení války v roce 1953 svlékl Neil uniformu a vrátil se na Purduovu univerzitu. Tam se zakoukal do Janice Sharonové, dívky o rok mladší, místní královny krásy. Trvalo však několik měsících, než se osmělil a pozval ji na schůzku. Potom se do sebe rychle zamilovali a v lednu 1956 se vzali.

Tehdy už rok sloužil jako letecký inženýr na Edwardsově letecké základně, kde zkoušel nový letadla, a současně dálkově studoval na Univerzitě jižní Kalifornie. Mladí manželé žili na chatě poblíže letiště romantickým zálesáckým životem. Narodil se jim Eric a po něm Karen, ale děvčátko po dvou letech podlehlo zhoubnému nádoru na mozku. Potom přišel ještě Mark.

Dvě zvládnuté havárie

Armstrongovi se přestěhovali z Kalifornie do texaského Houstonu. Nedaleko kosmického střediska si pořídili rozlehlou vilku ve španělském slohu.

Spolu s ostatními zahájil Neil tvrdý výcvik. Po dvou letech ho šéfkosmonaut Donald Slayton jmenoval velitelem záložní posádky Gemini 5 – to znamená, že musel absolvovat celý nácvik letu jako základní posádka a v případě potřeby ji vystřídat.

V září 1965, měsíc po přistání Gemini 5, se stal velitelem Gemini 8, David Scott druhým pilotem. Oba byli dokonale připravení, takže mohli odstartovat už 16. března 1966. Dostali nelehký úkol – aby se jako první kosmická loď spojili ve vesmíru s druhým tělesem – raketou Agena.

Spojili se bez obtíží. Ale vzápětí se toto soulodí rozrotovalo. Pomocné manévrovací motorky neposlouchaly. Jedna otáčka za sekundu. Řídící středisko v Houstonu nemohlo kosmonautům pomoci – takovou situaci nepředvídalo.

Nakonec se jim podařilo oddělit kabinu od rakety. Gemini 8 však rotovala dál. Zřejmě se zasekl ventil jednoho orientačního motorku. Teprve pomocí motorků návratové kabiny získali kontrolu nad plavidlem. Naštěstí nemusel být tento systém zapnut příliš dlouhou dobu, takže v nádržích zbylo ještě dost paliva k přistání. „Ještě několik minut, a kosmonauti by ztratili schopnost orientace a tím i vládu nad lodí,“ komentoval vážnost situace šéflékař Charles A. Berry.

Pozdě v noci dosedla Gemini 8 šťastně do Pacifiku.

Všichni kosmonauti se připravovali k vysazení na Měsíci. Součástí výcviku byly lety na trenažéru lunárního modulu (LLTV), podivném čtyřnohém pavouku, jehož trubková konstrukce se nepodobá ani vrtulníku, ani letadlu. Trénovali na letecké základně Ellington, nedaleko Střediska pilotovaných letů.

Dne 6. května 1968 se v LLTV usadil Armstrong. Jako dvakrát předtím vylétl do výšky asi 150 metrů. A odtud pomalu klesal k zemi, přičemž sestup řídil pákami, které byly přesnými napodobeninami zařízení skutečného modulu.

Najednou se stroj prudce naklonil, na žádné příkazy nereagoval a padal. Ve výšce 75 metrů se pilot katapultoval, vylétl do velké výšky, tam se nad ním otevřela kopule padáku a snesla se s ním k zemi. Opodál hořel jeho trenažér.

„Vstal jsem jakoby nic,“ přiznal. „Jediné mé zranění spočívalo v tom, že jsem se kousl do jazyka.“

Chladnokrevnost, rozvážnost a dokonale zažitý výcvik mu opět zachránily život.

Pochyby o přistání

V říjnu 1968 poprvé odstartovala kosmická loď určená pro Měsíc s lidmi, zatím jenom okolo Země. Po jedenácti dnech Apollo 7 přistálo.

O Vánocích se vydala k Měsíci trojice kosmonautů v Apollo 8. Měli náš věčný souputník několikrát obletět. Armstrong zůstal na Zemi jako velitel záložní posádky.

Den před Štědrým dnem si zavolal Slayton Armstronga: „Chceš letět jako velitel Apolla 11, které bude zřejmě jako první přistávat na Měsíci? S tebou by tam byl Edwin Buzz Aldrin, se kterým trénuješ, a jako pilot mateřské lodi Michael Collins. Ale kdybys chtěl, mohl bych ti dát místo Buzze Jima Lovella.“

Armstrong si nechal den na rozmyšlenou a potom zavolal Slaytona: „Nechám si Buzze. Lovell by měl velet vlastní posádce.“

Ve čtvrtek 9. ledna 1969 představil ředitel NASA Thomas Paine první tři muže pro Měsíc. „Když z nás v lednu sestavili posádku pro Apollo 11, zdál se určený cíl nedosažitelný,“ vzpomínal později Armstrong. „Ještě mnoho otázek zůstalo nezodpovězených. Existovaly jenom nepotvrzené teorie. Lunární modul čekal teprve na svou první praktickou zkoušku a vědci museli řešit řadu záhad měsíčního povrchu. A zatím nebylo ani prokázáno, jestli bude možné ze Země udržovat rádiové spojení se dvěma kosmickými stroji současně. Byl jsem si téměř úplně jistý, že nebudeme moci na Měsíci přistát.“

Spor o první krok

V březnu excelovalo u Měsíce Apollo 9, v květnu Apollo 10. Start Apolla 11 byl naplánován na středu 16. července.

Kdo první vstoupí na Měsíc? Vedení NASA rozhodlo, že velitel Armstrong. Bílý dům souhlasil. Byl civilista – na rozdíl od plukovníka Aldrina. Hlavně byl skromný a málomluvný, nehrozilo, že si na tom pokusí vybudovat slávu.

Plukovník Aldrin a jeho otec generál se však pokoušeli toto rozhodnutí zvrátit. „Buzz se o své pravdě dokonce pokouší přesvědčovat v houstonském středisku, „ale na každém kroku se setkával s nasupenými pohledy a bručivými posměšky svých kolegů,“ vzpomínal později kosmonaut Eugene Cernan, velitel Apolla 17. Tyhle pokusy neměly smysl, Aldrin se jenom zbytečně ztrapňoval.

Orel rozepjal křídla

V sobotu ráno se Apollo 11 přiblížilo k Měsíci. Cesta probíhala bez obtíží, takřka předpisově. Loď se dostala na dráhu okolo Měsíce.

„Poprvé se blížíme k místu přistání,“ hlásil Armstrong. „Právě přelétáváme Taruntius. Snímky a mapy z Apolla 8 a Apolla 10 nám hodně pomáhají při orientaci. Skutečně se to těm obrázkům dost podobá. Je to však stejný rozdíl, jako když se díváte na fotbal přímo anebo v televizi. Prostě být skutečně při tom, to se nedá ničím nahradit!“

V neděli časně ráno se modul Eagle (Orel) oddělil od mateřské lodi Columbia. Když rozvinul čtyři přistávací nohy, velitel oznámil: „Orel rozepjal křídla!“

Na základně Tranquillity

Přistání lunárního modulu řídil Armstrong. Aldrin sledovat okénkem situaci. Ve výšce 13 kilometrů nad Měsícem najednou číslice ohlásily poplach – přetížení palubního počítače. Řídící středisko doporučilo, aby vypnuli jeden program. A když se varování opakovalo, už si věděli rady.

„Až asi ve výšce 1 000 metrů nad povrchem jsme se poprvé dostali k tomu, abychom se podívali oknem ven,“ vzpomínal Armstrong. „Ale i v této chvíli byl větší rozhled znemožněn blízkostí obzoru, což je charakteristické pro poměry na Měsíci. Objevili jsme jeden výrazný bod. Později jsme zjistili, že to byl Západní kráter. Vypadal jako stadion Astrodrome v Houstonu, jenže nohama vzhůru. Nejdříve jsme chtěli přistát poblíže něho...“

Všude viděli velké balvany. Tam přistát nemohli. Navíc nespatřili žádné orientační body, které znali z výcviku.

„Nakonec jsme si vybrali místečko velké jako průměrná zahrádka,“ konstatoval Armstrong. „Na jedné straně byly krátery, na druhé straně rozdrolená skaliska. Prý se mně při přistávání citelně zrychlil tep. To bylo v pořádku, protože kdyby se to nestalo, musel by to být pro mě důvod ke znepokojení...“

Přistáli necelých 30 sekund před vyčerpáním paliva.

Armstrong znovu pronesl větu, která se zapsala do historie: „Houstone! Zde základna Tranquillity! Orel přistál!“ Poameričtělý latinský název Moře klidu se stal místem prvního výsadku lidí mimo Zemi.

Byla neděle 20. července 1969, 15.17:39 centrálního letního času čili 21.17:39 středoevropského času.

První den na Měsíci

Po kontrole přístrojů se pustili do přípravy k výstupu. „Z okénka kabiny vypadá Měsíc docela přívětivě,“ tvrdil později Armstrong. „Nebe bylo černé, ale na měsíčním povrchu to vypadalo jako v denním světle. Povrch sám se zdál žlutohnědý, ale nějaký zvláštní světelný efekt působil, že se barvy neustále měnily.“

Pozdě večer houstonského času se začal Armstrong soukat ze svého místa na verandičku modulu. Po čtyřech a nohama dopředu, jinak by to ani nešlo. Aldrin mu při tom radil.

Po žebříku sestupoval kosmonaut opatrně. „Teď se pustím lunárního modulu.... Je to malý krok pro člověka – a velký skok pro lidstvo!“ Třetí slavná věta.

Po více než 109 hodinách letu stanul první člověk na půdě jiného nebeského tělesa: 20. července 1969 přesně 21.56:21 centrálního amerického letního času – 21. července 2.56:21 času světového čili 3.56:21 středoevropského.

„Povrch je velmi jemný a prašný,“ líčil. „Snadno mi víří pod nohama. Ulpívá v jemných vrstvách jako práškové dřevěné uhlí na podrážkách a na povrchu mých přezůvek. Bořím se jenom zlomek centimetru. Může to být necelého půl centimetru, ale stopy a šlépěje jsou vidět v jemných prachových částicích.“

Pořídil několik snímků a sebral vzorky.

„To je hrozně zajímavé! Je tady velmi měkký povrch. Jenže když jsem tu a tam zajel lopatkou, narazila na něco tvrdého, ale zdá se mi, že je to velmi soudržný materiál stejného druhu. Pokusím se nějaký kámen vydolovat. Tady je!“ Ukázal do televizní kamery kus Měsíce.

„Má to svou zvláštní krásu. Podobá se to vysokohorským pouštím ve Spojených státech. Trochu je to odlišné, ale skutečně hezké. Vemte na vědomí, že mám i vzorky kamenů, pořádných, pevných kamenů, které vypadají jako bublinaté vyvřeliny. Teď si prohlížím vzorek, nějaký druh horniny s jakýmsi druhem krystalů.“

Za chvilku vystoupil Aldrin. „Myslím, že tady nemůžeme spolu moc skákat. A je těžké říct, jestli to jsou mračna prachu anebo horniny... Jak jsem tak rychle seskočil, umazal jsem si skafandr.“

Zkoušeli různé druhy chůze. Sbírali vzorky a Armstrong fotografoval. Aldrin vybavil přístroje pro výzkum Měsíce. Vztyčili americkou vlajku a promluvili s prezidentem Nixonem, který je zavolal.

„Pracovat v gravitačním poli Měsíce je hotové potěšení,“ tvrdil Armstrong. „Vůbec se při tom neunavíte. Já jsem měl po celou dobu jediný problém – rád bych viděl kousek dál. Hrozně rád bych si vyšel na nejbližší kopeček.“

Vrátili se do kabiny. Aldrin po 102 minutách, Armstrong po 133 minutách. Trochu se najedli, zdřímli si a po více než 21 hodinách pobytu odstartovali.

Na oběžné dráze okolo Měsíce se spojili s mateřskou lodí Columbia a zamířili domů. V Tichém oceánu přistáli ve čtvrtek 24. července, po 195 hodinách letu.

Ve hvězdném závětří

Všichni tři se stali nejznámějšími pozemšťany. Jako vyslanci dobré vůle objeli polovinu světa.

Už před startem Apolla 11 si povzdechl šéflékař Berry, že by nechtěl být na jejich místě: „Když před vámi celý svět prostírá červené koberečky, je velmi těžké si zachovat zdravý rozum a skromnost. Obávám se, že to nevydrží. Vždyť už teď se považují za významné osobnosti a věří, že nikdy nechybují. Všechno, co vysloví, i kdyby to byla ta nejobyčejnější věc na světě, pokládají za historicky důležitý výrok. Neštěstí spočívá v tom, že i druzí si myslí, že říkají nesmrtelné věci.“

Při těchto cestách doprovázela Armstronga jedna hollywoodská filmová hvězdička. Už se zdálo, že jeho manželství ztroskotá. Naštěstí brzy vystřízlivěl a vrátil se k rodnému krbu. Od července 1970 do srpna 1971 pracoval ve Washingtonu jako náměstek ředitele NASA pro letectví. Nabídky na politickou kariéru odmítl. Hvězdnou kariéru, která ho čekala, opustil. Odstěhoval se do rodné Wapakonety a začal vyučovat letecké inženýrství na univerzitě v nedalekém Cincinnati. Stal se z něj samotář, přestal chodit do společnosti a mezi přátele, měl tajné telefonní číslo a všem oslavám se vyhýbal. Nicméně v Hollywoodu má hvězdu na Chodníku slávy. Jeden z malých kráterů poblíž místa jejich přistání nazvali astronomové jeho jménem. A s kamarády z Apolla 11 přece jenom oslavuje každé pětileté výročí výpravy.

Účastnil se vyšetřování havárie Apolla 13, ale po jeho skončení se vrátil do Ohia. V roce 1979 opustil techniku a vrhl se do byznysu – stal se viceprezidentem různých firem, jednou řídil i továrnu. V roce 1986 ho vytáhl do Washingtonu prezident Ronald Reagan, když ho jmenoval místopředsedou komise pro zjišťování příčin tragédie raketoplánu Challenger. V letech 1985–1986 byl členem prezidentské Národní komise pro vesmír, která stanovovala cíle americké kosmonautiky pro 21. století.

Třebaže nebyl v záři reflektorů, jeho manželství krachovalo. Jane si stěžovala, že je pořád opuštěná. V létě 1992 od něho odešla a pak se rozvedli. Po dvou letech se znovu oženil, vzal si Carol Held Knightovou, vdovu a podnikatelku ze Cincinnati.

Teprve v roce 2001 – po ročním přemlouvání – se odhodlal k tomu, aby někomu poskytl informace k napsání své autobiografie. Přemluvil ho k tomu popularizátor techniky a kosmických letů, profesor moderní historie James R. Hansen z Auburnské univerzity. Jejich kniha vyšla koncem roku 2005 pod názvem First Man – The Life of Neil A. Armstrong (První člověk – Život Neila A. Armstronga). Ale veřejnosti a oslavám se stále vyhýbá.

První muž na Měsíci tedy svůj život po návratu z ohně reflektorů zvládl na výbornou. Tak, jak si to šéfkosmonaut Dake Slayton představoval. Zato Buzz Aldrin v téhle roli zklamal.

Život
* 15. srpna 1930 v městečku Wapakoneta v západním Ohiu
1947 studium letectví na Parduově univerzitě ve West Laffayete, stát Indiana
1949-1952 jako pilot stíhačky námořního letectva se účastnil války v Koreji
1955 dokončil studium na Univerzitě jižní Kalifornie a nastoupil jako zkušební pilot k organizaci NACA (Pozor! Tehdy se to opravdu jmenovalo NACA!!)
V lednu 1956 se oženil
1962 zahájil kosmonautický výcvik v Houstonu
1966 pilotoval kosmickou loď Gemini 8, s níž musel pro závadu havarijně přistát
Červenec 1969 velel lodi Apollo 11 a jako první pozemšťan vstoupil na půdu Měsíce
Od července 1970 do srpna 1971 byl náměstkem ředitele NASA
Potom působil jako profesor leteckého inženýrství univerzitě v Cincinnati v rodném státu Ohio
Od roku 1979 přijal různé nabídky na podnikání
V roce 1989 ho opustila manželka
V roce 1994 se znovu oženil

(Množství obrázků si můžete prohlédnout na stránkách NASA k 30. výročí Apolla 11 - pozn. red.)

Vyšlo v týdeníku Instinkt, číslo 1, 2008

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz