Start japonské kosmické sondy Kaguya udělal jednu malou vlnku na hladině mediálního rybníka; vlnku, která možná ani nepřežila víkend a pondělní čtenář se možná podiví, proč se k takové malichernosti vracím. Hned vysvětlím, proč se vracím. Nejeden člen mé generace sledoval s obrovským napětím a zájmem příběh zvaný „člověk na Měsíci“ a pro nejednoho z nás znamenal jeho neslavný konec obrovské zklamání. Velkolepé dobrodružství skončilo pro nedostatek veřejného zájmu, tak se to dá shrnout do jedné věty. Na Cap Canaveralu můžete navštívit muzeum, kde uvidíte originál raketu Saturn a originál měsíční modul. Ve vstupní hale vám promítnou krátký film o měsíčním příběhu. John Fitzgerald Kennedy pronesl v květnu 1961 v Kongresu projev oznamující, že do konce desetiletí stanou Američané na Měsíci a vrátí se domů. Uvidíte i Richarda Milhouse Nixona, který se o rozjezd projektu Apollo velmi zasloužil. Asi na vteřinku zahlédnete postavičku Wernhera von Brauna, o jeho zásluhách žádná zmínka, ani jeho jméno nepadne. To abyste si mohli pomyslet, jak jsou si všechny režimy stejné.

Takže teď se mluví především o Číňanech a Japoncích jako o aspirantech na měsíční reprízu. Sonda Kaguya má rok létat kolem Měsíce a fotografovat a zkoumat a mapovat, zkrátka – chystat přistání. Všimněte si malého detailu. Původně se jmenovala Selene. To je jméno antické bohyně Měsíce, a navíc je to zkratka anglického označení Lunárního a inženýrského průzkumníka. Proč takovou anglo-řeckou nálepku, uvažovali Japonci, když máme naši pohádkovou měsíční princeznu Kaguyu! A přejmenování bylo hotovo coby malá, avšak nikoli nepatrná, úlitba japonské národní hrdosti.

Já a jistě i nejeden můj vrstevník zavzpomíná při zprávách tohoto typu na šedesátá léta i na první přímý přenos z měsíčního povrchu, technicky nedokonalý, samozřejmě černobílý, na vztyčování vlajky a na pitvorné poskoky kosmonautů, kteří zkoušeli, jak se lze po měsíčním povrchu pohybovat. To vše se bude opakovat, teď už je to zřejmě nevyhnutelné, někdy kolem roku 2020. Bude se to opakovat s výjimkou jednoho – bude chybět nadšení, dojetí, úžas, ta podivná směsice v mnohém až protichůdných pocitů.

Ze zpráv o čínském a japonském kosmickém úsilí netřeba usuzovat, že se naplňují hrozby „žlutého nebezpečí“. Také Američané chystají návrat na Měsíc a uvažují o počátku dvacátých let jako o pravděpodobném cílovém datu. Postupují rozvážně, až vlažně. Jejich NASA nemá za zády nějakého nového Nixona, který by tlačil její finanční požadavky schvalovacím procesem. Ale je to tak mohutná organizace, že pohyb její setrvačné hmoty se dá jen těžko zastavit.

Čínské a japonské kosmické angažmá ale vracejí na scénu cosi, co se tak trochu podobá kosmickému soupeření USA s Ruskem v době studené války. Bude vzbuzovat nadšení, potlesk, dojetí a hrdost? V těchto dnech by se měli rodit chlapečkové a holčičky, jimž je souzeno hltat očima obrazovky, až bude první Číňan nebo Japonec instalovat tuhou vlajku své země v lunárním prachu. Šikmé oči asi budou zářit nadšením. Ty naše vodorovné asi sotva. Proto tak vzrušeně sleduju, co se na kosmodromech a v blízkém kosmu děje. Když se první kosmonauti dostali na Měsíc, mluvilo se o „skoku pro lidstvo“. Třeba v tom roce 2020 padnou podobná slova o lidstvu.

Jenže to slovo „lidstvo“ bude označovat něco jiného. Třeba je to dobře.

LN, 17.9.2007