Blíží se jaro roku dvoutisícího dvacátého šestého, což znamená, že se na obloze začnou dít velké věci. NASA se chystá vrátit se na Měsíc. To je zpráva, nad kterou se rychleji rozbušilo srdce každého příznivce kosmonautiky; zejména těch, kteří ještě pamatují Armstrongův „malý krok pro člověka.“ Když se 14. prosince 1972 Eugene Cernan připravoval naposledy nastoupit do lunárního modulu, řekl: „Učiním teď poslední kroky po Měsíci, abychom se vrátili domů; věřím však, že to nebude na dlouho.“ Věděl, že po zrušení posledních tří výprav Apollo bude muset následovat delší přestávka; nemohl však tušit, jak bude dlouhá, a že on sám už návrat na Měsíc neuvidí. V roce 2004 se ještě dožil vyhlášení plánu presidenta George W. Bushe o plánu zřídit základnu na Měsíci a návratu na Měsíc do roku 2020; Bushův nástupce Barack Obama však o pět let později dospěl k názoru, že pro americký rozpočet je to příliš velké sousto. Muselo uplynout dalších patnáct let, než se v Houstonu a na Floridě věci znovu začaly hýbat.

Co jsme dosud zažili, nemá v historii obdoby. Ještě nikdy se nestalo, aby byl objeven nový kontinent a déle než půl století se k němu nikdo nevrátil. „Co s nějakou Amerikou? Je to daleko, cesta je nebezpečná, lodě stojí hrůzu peněz a v královské kase běhají myši. Už jste se narajzovali dost!“ Kryštof Kolumbus ani Amerigo Vespucci by tomu nemohli uvěřit.

Jestliže teď na začátku roku 2026 je vám méně než 53 let, znamená to, že za vašeho života žádný člověk nekráčel po Měsíci. Většina z nás, kteří zažili onu nezapomenutelnou noc v červenci 1969, je dnes v důchodovém věku. Jak pravila královna Galadriel - z příběhu se stala legenda a z legendy mýtus. Mezitím vyrostlo několik generací, pro které byl donedávna Měsíc ještě nedosažitelnější, než býval pro nás v šedesátých letech. Mnozí už ani nevěří, že se to celé vůbec odehrálo a jsou přesvědčeni, že kosmonauti hopsali před kamerami na hromadě bílého písku v hollywoodském studiu.

Minulost tenkrát předběhla budoucnost. Pak Amerika odložila Měsíc jako okoukanou hračku a náš odvěký souputník zůstal stejně opuštěný jako po předchozí miliardy let. Místo aby se kosmonauti opět vydávali na daleké cesty, už padesát let létají čtyři sta kilometrů nad Zemí jako na nějakém obludném kolotoči a fanouškům kosmických výprav po celá desetiletí nezbývalo, než žít v tom podivném mezidobí, kdy první výpravy k Měsíci byly už jen hrdinskými bájemi ze zapomenutých časů a ty příští zůstávaly nejistým snem v mlhavé budoucnosti.

Léta váhání však dospěla ke konci a nadešel čas činů. Zatímco tady na Zemi panuje poslední dobou čím dál větší nepořádek, máme aspoň naději, že mnohem lepší zprávy budou brzy přicházet z vesmíru. Ve chvíli, kdy píši tyto řádky, obludný pásový transportér obtížen dvěma a půl tisíci tunami kosmické lodě se opatrně plazí k odpalovací rampě LC-39B. Což neznamená nic menšího, než že jsme konečně na cestě – zpátky do roku 1968. Jak před šestapadesáti lety řekl jeden komentátor – .“The lunar age is about to begin!“ Tentokrát už snad definitivně. Těšme se!