Leden 1986: Michail Gorbačov ještě nebyl ani rok ve funkci, internet neexistoval, DNS byla dva roky stará a programovali jsme v DOSu nebo na prehistorických terminálech sálových počítačů v systému George 3 - protože Windows 1.0 byly vydány teprve před dvěma měsíci. Středověk.

Na obloze se však opět děly věci nebývalé. Od dubna 1981 startovala z mysu Canaveral rychle rostoucí flotila nových raketoplánů: jako první Columbia, o dva roky později Challenger, v srpnu 1984 Discovery a v březnu 1985 Atlantis. Po šestileté pauze, kdy poprvé od roku 1962 neměli čím létat, byli američtí kosmonauti opět na koni a v čele pokroku. Raketoplán byl symbolem nejmodernější americké techniky. Začala éra levných, spolehlivých, opakovaně použitelných kosmických letadel; oběžná dráha se stala cílovou destinací rutinní dopravy a drahým jednorázovým raketám definitivně odzvonilo. Tak si to aspoň všichni představovali. Jako už tolikrát, dopadlo to trochu jinak.

Česká zima byla v roce 1986 nezvykle mírná. Ta floridská právě naopak. Tak studené počasí na subtropickém poloostrově nepamatovali ani aligátoři, o technicích NASA nemluvě. A v tom byl zárodek problému.

Americký raketoplán se skládal ze tří částí:

1. orbitální sekce (Orbiter) v podobě letadla, vybavená třemi motory SSME (Space Shuttle Main Engines) na tekutý vodík a kyslík, chráněná tepelným štítem na spodní ploše letadla;
2. vnější nádrž ET (External Tank) se zásobou paliva pro SSME, tj. nádrží na kapalný kyslík v horní, menší části ET a nádrží na kapalný vodík ve spodní části;
3. dvě pomocné rakety na pevné palivo SRB (Solid Rocket Booster), každá pod jedním křídlem.

STS-51-L byl desátým startem Challengeru a pětadvacátým letem amerického raketoplánu. Ta čísla sama o sobě navozovala pocit rutiny, podobně jako před Apollem 1: „Máme to vyzkoušené, funguje to a je to bezpečné.“ Po několika týdnech odkladů byl start naplánován na 23. ledna, postupně však byl ještě čtyřikrát odložen: opožděné uvolnění rampy po předchozí misi; nadlimitní vítr a oblačnost na záložní přistávací dráze ve španělské Zaragoze a nachlazení člena posádky; silný vítr na mysu Canaveral znemožňující práci na rampě; zamrzlá rukojeť vstupních dveří raketoplánu a silný boční vítr. Definitivní rozhodnutí bylo přijato po diskusi o stavu SRB.

Pomocná raketa (SRB) vyráběná firmou Morton Thiokol má tvar válce; dole má jednu trysku, nahoře je zakončena kuželovitou špicí obsahující jeden stabilizační a tři záložní padáky. Skládala se ze čtyř segmentů; nemohla být vyrobena v jednom kuse (válec 3,7 x 45 m), protože tak velký objekt by nebylo možné dopravit od výrobce na mys Canaveral ani správně naplnit kašovitou, pomalu tuhnoucí hmotou výbušné směsi, vyžadující přesný technologický postup. Rozdělení na jednotlivé díly umožňovalo kontrolu mezi starty a výměnu opotřebených částí. SRB po použití přistávala na padácích do moře; pak byla vyzdvižena, vyčištěna a znovu naplněna tuhým palivem.

Spoje mezi jednotlivými segmenty byly utěsněny dvojicí gumových kroužků (O-Rings). Oba kroužky měly kuželovitý průřez: horní svým užším průměrem zapadal do širšího spodního. V klidovém stavu spojení obou kroužků nebylo hermetické; po zapálení paliva uvnitř válce prudce stoupl tlak, přitiskl (vnitřní) stěnu horního kroužku na (vnější) stěnu spodního kroužku a spoj se utěsnil. Kroužky musely udržet tlak 6 Mpa, odolat hořícímu plynu o teplotě 3000 st. C a kompenzovat ohyby pružné SRB během letu.

Schématický průřez styku kroužků; vnitřek rakety je vpravo, plyny unikaly štěrbinou doleva:

Během telekonference v noci z 27. na 28. ledna inženýři z Thiokolu žádali odložení startu: teplota na rampě je na bodu mrazu, ráno se očekávají 1-3 stupně pod nulou a žádný raketoplán ještě nestartoval při teplotě pod 12 st. C. Varovali, že těsnicí kroužky v mrazu ztuhnou a nebudou schopny dostatečně rychle utěsnit prostor mezi sebou. NASA však byla po předchozích odkladech pod silným časovým tlakem:

• v zájmu snižování jednotkových nákladů se nerealisticky zavázala létat až 15 misí ročně;
• každý další den raketoplánu stojícího na rampě stál statisíce dolarů;
• odklad by ohrozil harmonogram následujících misí (důležitá telekomunikační družice, vojenský program, neopakovatelné pozorování Halleyovy komety);
• pozornost médií byla upřena na první učitelku na orbitu, Christu McAuliffovou; školy měly naplánované výukové televizní přenosy z jejích experimentů v kosmu;
• hrozilo, že NASA získá pověst nespolehlivého dodavatele drahých federálních programů.

Vedení NASA proto naléhalo na schválení startu; manažeři argumentovali, že ve formálních pravidlech není pro SRB stanoven žádný teplotní limit. Navíc bylo už při předchozích misích po vyzvednutí SRB z moře několikrát zjištěno zčernání vnější izolace naznačující dočasné selhání vnitřního těsnění; dokonce bylo během startů pozorováno dvousekundové vyšlehnutí černého kouře z prostoru kroužků. K těmto událostem docházelo opakovaně; jelikož však nikdy nenarušily bezpečný průběh letu, v rámci metodiky „normalizace odchylek“ (= pokud se to stalo několikrát a proběhlo to bez následků, je to odteď přípustné), byly tyto jevy přijaty jako standardní. NASA požadovala od Thiokolu důkaz, že těsnicí kroužky ve stávajících teplotách selžou; ten samozřejmě nebylo možné poskytnout, protože kroužky za takových podmínek nebyly nikdy provozovány a jejich materiál k tomu nebyl určen. Inženýři z Thiokolu vysvětlovali, že „nemožnost důkazu selhání není důkazem bezpečnosti“. NASA přesto požádala Thiokol, aby přehodnotil své stanovisko.

Ve 22:00 si Thiokol vyžádal přestávku na rozmyšlenou a odpojil telefonní linku, aby uspořádal interní poradu. Na ní dva techničtí inženýři trvali na odkladu startu, dokud se počasí neoteplí, zatímco oba manažeři zdůrazňovali nedostatek průkazných údajů a obchodní a politickou potřebu vyhovět požadavkům NASA. Do diskuse nakonec zasáhlo vedení firmy a techniky přehlasovalo. Jeden z manažerů nařídil: „Musíme vůči NASA vystupovat jako tým, a tým musí říct ANO.“ Inženýři byli podle svědků „zlomení a bezmocní“. Po dvaceti minutách se Thiokol vrátil do konference a sdělil, že nemá dostatek důvodů pro nařízení odkladu startu. Provozní manažeři kosmické agentury přijali změnu názoru Thiokolu a nepožadovali eskalaci rozhodnutí na vyšší úroveň vedení NASA; to bylo později vyhodnoceno jako procesní selhání. Ve 23:15 byla telekonference ukončena s oficiálním závěrem: „We have a GO for launch.“

Ráno byl zjištěn zamrzlý vypouštěč paliva a vrstva ledu na vnější nádrži (ET); nutné odmrazení způsobilo další několikahodinové zpoždění, ale rozhodnutí o startu už zůstalo beze změny. V 16:37:53 byly zažehnuty motory SSME orbitální sekce na kapalné palivo; v 16:38:00 byla zapálena směs v obou SRB a o čtvrt sekundy později se raketoplán dal do pohybu.

(pokračování)

Zdroje:

Copilot

www.history.com

Wikipedia

Odkaz