Než budu pokračovat, jsem dlužen krátkou opravu. Na těchto stránkách cituji řadu technických údajů, které často čerpám od ChatGPT. AI, jak známo, je omylná, a kdo se slepě spolehne na její tvrzení, občas narazí. Jakož se přihodilo i mně. V minulém čísle jsem tvrdil, že posádka Sojuzu 11 se svými 23 dny ve vesmíru překonala rekord desetidenního letu Apolla 9. Ve skutečnosti Apollo 9 nedosáhlo tehdy platného třináctidenního rekordu Franka Bormana a Jimma Lovella z Gemini 7 v prosinci 1965; ten byl překonán až v červnu 1970 sedmnáctidenním letem Andrijana Nikolajeva a Vitalije Sevastjanova v Sojuzu 9. Účelem mise bylo zjistit, jak lidský organismus reaguje na dlouhý pobyt ve vesmíru. Stručná odpověď zněla, že špatně: kosmonauti se po přistání nedokázali postavit na nohy a z kabiny museli být vyneseni. Od té doby je na každé orbitální stanici instalován rotoped a já po drobné blamáži přijímám informace od ChatGPT ještě opatrněji než dřív…

V této předběžné sekci měsíčního seriálu si povídáme o kosmických haváriích a jejich příčinách, které jistě důkladně studovali i ti, kteří teď návrat na Měsíc připravují. Legendární Apollo 13 ponecháme na samostatné číslo někdy později; dnes se krátce zmíním o třech dramatických událostech, které neměly fatální následky.

5. dubna 1975 odstartovala loď Sojuz 18 (později přejmenovaná na Sojuz 18-1, aby se odlišila od následující, už úspěšné mise Sojuz 18) s posádkou Oleg Makarov a Vasilij Lazarev. Pět minut po úspěšném startu se ve výšce 145 km neoddělil druhý stupeň, ale motory nad ním umístěného třetího stupně se přesto zažehly. To způsobilo prudké vibrace a rotaci. Jelikož nestandardní chování rakety nepřesáhlo kritické hodnoty, automatický systém neaktivoval přerušení letu. Kosmonauti žádali nouzové oddělení kabiny, které řídicí středisko zpočátku odmítalo, protože nemělo přesné údaje. Než se situace vyjasnila, loď dosáhla výšky 192 km. V okamžiku oddělení kabina nebyla schopna dosáhnout rychlosti potřebné pro setrvání na oběžné dráze a byla proto navedena na prudký balistický sestup, během něhož byla vystavena přetížení až 20 G – největšího, jaké kdy kosmonauti přežili. Kabina nakonec dosedla v altajských horách na prudkém svahu a zastavila se až o křoviska na okraji útesu. Teprve setkání s rusky mluvícími domorodci ubezpečilo kosmonauty, že nepřistáli v Číně – což by v době napjatých sovětsko-čínských vztahů způsobilo mezinárodní blamáž a diplomatické komplikace. Vasilij Lazarev během sestupu utrpěl vnitřní zranění a do vesmíru už neletěl.

26. září 1983 se na Bajkonuru připravoval start lodě Sojuz T-10-1, jejíž posádka Vladimir Titov a Gennadij Strekalov měla vystřídat dva kosmonauty na orbitální stanici Saljut 7. Minutu a půl před startem nastal v dolní části rakety únik paliva následovaný rozsáhlým požárem. Po deseti sekundách řídicí středisko vydalo na dálku povel k aktivaci záchranného systému; datové kabely však už byly v té chvíli přehořelé a signál se do kabiny nedostal. Dispečer proto nařídil kosmonautům zažehnutí záchranné věžičky rádiem; ti bez váhání svoji kabinu odpálili a vystoupali do výšky 650 metrů. O dvě sekundy později raketa explodovala. Silný vítr odnesl kabinu na padáku do vzdálenosti 4 kilometrů. Startovní rampa byla požárem zničena, ale kosmonauti přežili nezraněni, přestože při odpálení byli vystaveni přetížení přesahujícímu 15 G. Záchranné raketky jsou určeny pro řešení mezní situace, nabíhají proto na plný tah během zlomku sekundy v podstatě formou výbuchu, takže neumožňují plynulé zrychlení; z pohledu posádky to vypadá, jako by do kabiny zespodu udeřilo ohromné kladivo. Počítá se s lehkým zraněním v důsledku extrémního přetížení; v situaci bezprostředně hrozícího výbuchu je to přijatelná cena za přežití.

Incident z roku 1983 se cituje jako příklad spolehlivosti ruského záchranného systému i v situaci, kdy je použit skutečně v posledním okamžiku.

Ke třetí nouzové události došlo 11. října 2018, 118 sekund po startu lodi Sojuz MS-10, jejíž posádka, Alexej Ovčinik a Nick Hague, měla doplnit osazenstvo orbitální stanice ISS. V okamžiku, kdy se měly současně oddělit čtyři boční bloky 1. stupně, se jeden z nich správně neodpojil a narazil do střední sekce. To způsobilo ztrátu tahu a boční vychýlení celé rakety, což řídicí systém vyhodnotil jako neřešitelnou závadu a aktivoval oddělení kabiny. Naštěstí pro posádku byla záchranná věžička automaticky odhozena několik sekund předtím, takže odsun kabiny do bezpečné vzdálenosti od rakety obstaraly motory servisní sekce, díky čemuž přetížení nečinilo drtivých až 18 G, ale „pouze“ 7 G, na což jsou kosmonauti trénovaní. Když se kabina už v poklidu snášela na padáku, Alexej Ovčinik suše komentoval - „Dvě minuty čtyřicet pět sekund. Havárie nosiče. To jsme doletěli rychle.“ Po přistání do kazašské stepi oba kosmonauti vystoupili z kabiny vlastní silou, nezraněni.

Všechny tři incidenty výmluvně dokumentují důležitost robustního systému schopného zachránit posádku ve všech fázích stoupavého letu – od přípravy startu až po úsek předcházející přechodu na oběžnou dráhu. To je kategorický požadavek, jenž je dnes kladen na všechny pilotované kosmické systémy – a který bohužel nebyl splněn u amerických raketoplánů, o nichž bude řeč příště.

Zdroje:

ChatGPT

www.astro.cz