Když teď NASA z dobrých důvodů (únik kapalného vodíku při zkoušce plnění paliva) odložila start nejméně o měsíc, máme čas na krátkou odbočku od historie k rizikům kosmických letů (což je téma, které začíná být nepříjemně aktuální) a k tomu, jak je v minulosti zvládala NASA i Sověti. V obou případech ne vždy dobře. Sem tam nějaká stovka miliónů dolarů za výbuch rakety se dá přičíst na konto ztrát, ale každý zmařený lidský život je tragédie. A těmi je cesta do kosmu lemovaná na obou stranách Atlantiku. Výmluvné je, že VŠECHNY fatální kosmické havárie byly „avoidable“: s trochou opatrnosti se jim dalo předejít.

První v řadě byl požár Apolla 1, 27. ledna 1967, způsobený kombinací dvou rizikových faktorů: kyslíkové atmosféry a plastových materiálů.

Stejně jako v předchozích kosmických lodích (Mercury a Gemini) byla v kabině Apollo použita atmosféra čistého kyslíku. To mělo několik výhod:

• menší tlak, díky čemuž mohla mít kabina tenčí a lehčí stěny, což ušetřilo palivo, jehož co nejmenší spotřeba byla kritickým předpokladem, aby raketa vůbec dokázala celé soulodí dopravit k Měsíci a zpět;
• jednodušší, a tím lehčí i spolehlivější konstrukce nádrží a celého rozvodu při použití jediného plynu místo dvou;
• neexistence „dekompresní nemoci“: při rychlém přechodu z kyslíko-dusíkové atmosféry pod plným tlakem do kosmického skafandru s čistě kyslíkovou atmosférou a nižším tlakem pro potřeby výstupu do kosmu by kosmonaut riskoval smrtelnou embolii (bubliny dusíku v krvi).

V kabinách Mercury a Gemini se používalo minimum plastů a v NASA převládl pocit, že čistý kyslík je vyzkoušený a bezpečný. Nová kabina Apollo však byla plná nejmodernějších materiálů jako Velcro (suché zipy), polyuretanová pěna (polstrování, izolace), PVC (izolace), polyetylen (kryty, obaly), Mylar (izolace) a nylon (popruhy, sítě). Ve spojení s kyslíkovou atmosférou byly tyto plasty smrtelně nebezpečné. Jejich nehořlavost byla testována pouze ve standardní atmosféře; v čistém kyslíku však hořely jako papír. Pak stačila drobná jiskra z vadné elektrické instalace a požár se šířil bleskově. Závěrečnou přísadou katastrofy byl poklop kabiny, jehož otevření pomocí komplikovaného systému klik a koleček trvalo minutu a půl, a navíc se otvíral DOVNITŘ. Jakmile potom v důsledku požáru vzrostl tlak, kabina se změnila v past.

NASA vyvodila z havárie zásadní poučení:

• poklop byl přestavěn, aby šel otevřít během několika sekund směrem ven;
• většina plastů byla nahrazena kovovými díly nebo skelnými vlákny s teflonem;
• nehořlavost byla testována v kyslíkové atmosféře;
• během pozemních zkoušek a při startu kosmonauti od té doby dýchají směs kyslíku a dusíku; čistý kyslík je používán až během letu.

Po důkladné rekonstrukci už byla kabina Apollo bezpečná; zkáza Apolla 1 však byla pro NASA těžkým šokem, který stál tři lidské životy a rok a půl zpoždění rozjetého programu.

Tři měsíce po Apollu 1, 23. dubna 1967, utrpěli svoji první kosmickou katastrofu i Sověti; opět šlo o zcela novou kabinu. Podle plánu měly odstartovat dvě lodě: Sojuz 1 pilotovaný Vladimírem Komarovem (v roce 1964 byl členem tříčlenné posádky Voschodu 1) a za ním Sojuz 2 s posádkou Valerij Bykovskij (v červnu 1963 ve Vostoku 5 létal pět dní sám a ustavil dodnes nepřekonaný rekord v sólo letu), Jevgenij Chrunov a Aleksej Jelisejev. Plán byl ambiciózní: obě lodě se měly na oběžné dráze setkat a spojit (to Američani o dva roky předtím vyzkoušeli v projektu Gemini) a dva kosmonauti ze Sojuzu 2 měli vystoupit do kosmu (což vyzkoušel Alexej Leonov v březnu 1965). Pak ale měli ve zcela novém a dosti krkolomném manévru přelézt po bocích obou lodí, přestoupit do Sojuzu 1 a přistát v něm spolu s Komarovem, zatímco v Sojuzu 2 měl Bykovskij doletět sám. Kdyby se to bylo povedlo, znamenalo by to další skvělé prvenství pro sovětskou kosmonautiku. Zasvěcenci však věděli o závažných nedostatcích nové lodi a kolegové přemlouvali Komarova, aby let odmítl. Ten namítal, že místo něj by musel letět Gagarin, který byl jmenován náhradníkem: „Tohle svému příteli nemůžu udělat! Jestli má někdo zahynout, ať jsem to já!“ Po uvedení na oběžnou dráhu se Komarovovi rozvinul jenom jeden ze dvou slunečních panelů a v důsledku kritického nedostatku energie nefungoval systém prostorové orientace. Zkušený Komarov přesto po 18 obletech Země dokázal uvést loď do správné polohy a provedl sestupový zážeh. Po vstupu do atmosféry se mu však neotevřel hlavní padák a záložní se do něj zamotal. Kabina se zřítila volným pádem a Komarov při dopadu zahynul. Plánovaný start Sojuzu 2 byl následně zrušen a kontrola ukázala, že padákový systém obou kabin měl stejnou konstrukční vadu, takže zrušení druhého startu zřejmě zabránilo smrti dalších tří kosmonautů. Gagarin, kterému svou odvahou Komarov zachránil život, z propagandistických důvodů už nesměl znovu letět do kosmu; o necelý rok později však zahynul při cvičném letu v MiGu-15. (Prosím čtenáře, aby zanechali spekulací o tom, jak byl Gagarin zavražděn, případně že dodnes létá kolem Země ve ztroskotané kabině. Teorií spiknutí kolovala celá řada, ale ani po půl století se žádná nepotvrdila a lze mít za jisté, že Gagarin zahynul následkem běžné havárie při výkonu svého nebezpečného povolání.)

Po Komarovově smrti byla i kabina Sojuz zgruntu přepracována; přesto ji o čtyři roky později postihla další fatální závada. V červnu 1971 strávila posádka Sojuzu 11 (Dobrovolskij, Volkov, Pacajev) 22 dnů na první orbitální stanici Saljut (americký Skylab byl vypuštěn až o dva roky později). Mise, která zahrnovala řadu experimentů a zdárné řešení drobných závad na nové stanici, ustanovila rekord pobytu ve vesmíru, víc než dvojnásobně překonávající 10 dnů posádky Apolla 9 z března 1969. Mimořádně úspěšný let však po 23 dnech skončil tragédií: po oddělení Sojuzu od stanice Saljut se předčasně otevřel ventil vyrovnávající tlak uvnitř a vně kabiny. Vzduch rychle unikl do kosmu, a jelikož kvůli úspoře místa letěla tříčlenná posádka bez skafandrů, jen v teplákových soupravách (stejně jako při letu Voschodu 1 v roce 1964), kosmonauti během 20 sekund ztratili vědomí a po několika minutách zahynuli. Loď v automatickém režimu sama přistála, ale po otevření kabiny technici našli už jen bezvládná těla. Všichni tři byli pohřbeni u kremelské zdi, vedle Komarova…

Kosmonauti ze Sojuzu 11 byli zatím jediní, kteří zahynuli v otevřeném vesmíru nad hranicí zemské atmosféry. Vyšetřování ukázalo, že ventil byl mechanicky propojený se systémem oddělení modulů, nebyl zajištěn proti aktivaci a kosmonauti neměli možnost ho včas zavřít.

Lekce byla jasná. Po Sojuzu 11 Sověti už nikdy nestartovali ani nepřistávali bez skafandrů, do zvětšení kapacity lodi létali jen ve dvojicích a Sojuz se stal nejbezpečnějším kosmickým plavidlem. Američané se této zásady (během startu i přistání vždy ve skafandru) drželi po celý program Apollo; v raketoplánech však už létali bez nich, až do havárie Challengeru v lednu 1986. Při dalších letech během startů a přistání nosili přilby s kyslíkem. Po zkáze Columbie v únoru 2003 byl konečně zaveden režim plnohodnotných přetlakových skafandrů - bez ohledu na to, že při obou haváriích raketoplánů absence skafandrů nehrála roli. Od té doby už při startu a přistání bez skafandru nelétá nikdo.