Rané začátky

Než to velké dobrodružství doopravdy začne, připomeňme si, co všechno tomu předcházelo.

Jako první musí být zmíněn Konstantin Eduardovič Ciolkovskij, ruský vědec, vizionář a praotec kosmonautiky: předvídal vícestupňové rakety, kapalné palivo i stanici na oběžné dráze. Především však sestavil slavnou rovnici, kterou musí znát každý rakeťák. Přírůstek rychlosti rakety je dán součinem výtokové rychlosti plynu a logaritmu podílu počáteční a koncové hmotnosti rakety: Delta_v = v_e . ln (M0 / Mf). Z těchto pár písmenek vyrostl miliardový průmysl.

Ciolkovského následoval ve třicátých letech Američan Robert Goddard, který sestrojil první raketu na kapalné palivo: bez nich bychom nedoletěli ani na oběžnou dráhu. Němec Hermann Oberth rozvinul teoretické základy a zavedl pojmy jako kruhová a úniková rychlost. Jeho žák Wernher von Braun uzavřel faustovskou smlouvu s nacistickým režimem, pro který sestrojil raketu schopnou bombardovat Londýn. A4 poprvé doletěla až k hranicím vesmíru ve výšce 90 km; s jejími kopiemi po válce experimentovali Sověti i Američané.

Zatímco americká administrativa se v padesátých letech ke kosmickému výzkumu stavěla vlažně, Sověti pochopili jeho vojenskou i propagandistickou hodnotu a se Sputnikem získali rychlý náskok. Šokovaná Amerika ve zmatku mobilizovala své zdroje, aby dohnala zpoždění, ale chaotický program postrádal jednotné řízení. Armáda s pomocí von Brauna vyvinula z ukořistěné A4 raketu Redstone – tehdy nejsilnější americký nosič. Vojenské námořnictvo zkonstruovalo menší raketu Vanguard. Ta se při prvním startu v prosinci 1957 – dva měsíce po Sputniku – vznesla metr nad odpalovací rampu, zastavila se, sesula se k zemi a vybuchla v ohnivé kouli. Jeden a půl kilogramový satelit Chruščovem posměšně nazvaný „Grapefruit“ (Sputnik 1 vážil 86 kg) byl výbuchem vymrštěn do nedalekého lesa, odkud nešťastně pípal. Američtí novináři mu dali přezdívku Kaputnik.

Vojenské letectvo a armáda se v roce 1958 a 1959 několikrát pokusily zasáhnout Měsíc družicemi Pioneer. První tři shořely hned po startu; čtvrtá doletěla do vzdálenosti 102 tisíc kilometrů od Země, než se zřítila do atmosféry. Čtvrtá minula Měsíc o 60 000 km a přešla na dráhu kolem Slunce. Potom Američany opět předběhli Sověti: 4. dubna 1959 Luna 2 Měsíc zasáhla. Zatímco Američané zaznamenávali skromné úspěchy i spektakulární výbuchy, o půl roku později Luna 3 obletěla Měsíc a poslala první snímky odvrácené strany. President Eisenhower se pak rozhodl učinit přítrž byrokratickému propletenci v ozbrojených silách, které produkovaly rakety létající v pravých úhlech při zemi. V červenci 1958 byla založena civilní NASA.

Jejím prvním úkolem bylo dohonit sovětský pilotovaný program. V listopadu 1960 NASA zažila operetní havárii při bezpilotní zkoušce lodi Mercury a rakety Redstone (“stará herka“, jak jí přezdívali kosmonauti). Členem pozemního týmu už byl Gene Kranz, pozdější letový ředitel výprav Apollo. Po letech vzpomínal, jak po zážehu všechno zmizelo v oblaku dýmu; když se obraz vyjasnil, letový ředitel Chris Kraft nevěřícně zíral na raketu kymácející se na rampě! Inženýr zodpovědný za motory - původem z von Braunova personálu - začal v šoku brebentit ke svému týmu německy. Naštvaný Kraft k němu dokráčel, strhl mu sluchátka a zavrčel – „Co se k čertu stalo? Mluv sakra SE MNOU! Ti zatracení skopčáci se pořád ještě nenaučili, pro koho tady vlastně pracujou!“ Ukázalo se, že ve výšce deseti centimetrů se motor vypnul. Řídicí systém to vyhodnotil jako dosažení oběžné dráhy a odpálil záchrannou věžičku, která vystoupala do výšky 1200 metrů a řítila se k zemi, zatímco raketa ztěžka dosedla zpátky na rampu. Poháněni poplachovými tlampači technici prchali do krytů; věžička nakonec dopadla pár set metrů od rampy. Další z popletených palubních systémů aktivoval přistávací padáky, které teď visely z vrcholu kabiny a nadouvaly se mírným větrem, hrozícím raketu převrhnout. Technici vymýšleli, jak zneškodnit odpojenou a neovladatelnou, ale plně natlakovanou raketu plnou výbušného paliva. Jeden z návrhů zněl – kulovnicí vystřílet do rakety několik děr, aby tlak v nádržích klesl. Kraft byl rudý vzteky: „Krucinál, takhle se to přece nedá dělat!“ Nakonec někdo navrhl počkat, až se vybijí baterie a tlak sám poklesne. „Four-inch flight“ vešel do dějin.

NASA budovala pozemní datovou síť mezi sledovacími stanicemi; při jednom testu technik hlásil: „Měli jsme 270 chyb z 11250 přenosů.“ Kraft se zmateným výrazem na tváři se zeptal: „Sakra, můžeš mi teda říct, jestli je to v pořádku?“ To právě technik nevěděl… Učili se od začátku.

25. dubna 1961 se NASA pokusila o bezpilotní let kabiny Mercury: řídicí systém selhal, místo odklonění na orbitální dráhu raketa stoupala kolmo vzhůru a 43 sekund po startu musela být na dálku zničena.

První americký pilotovaný let uskutečnil Alan Shepard necelý měsíc po Gagarinovi. 5. května 1961 během patnáctiminutového kosmického skoku (bez obletu celé Země) vystoupal do výšky 187 km a užil si pěti minut stavu beztíže následovaného přetížením 11 G.

O dva měsíce později let po parabole zopakoval Gus Grissom. Ten se po přistání neutopil jen proto, že stihl včas vylézt z potápějící se kabiny, které se předčasně otevřely dveře; na vlnách pak bojoval o život ve skafandru pomalu se plnícím vodou. Posádka záchranné helikoptéry zachytila závěsné lano a pokoušela se kabinu vyzvednout, zatímco proud vzduchu od rotoru pěnil vodu kolem topícího se Grissoma. Nadarmo neměli kosmonauti potápěčský výcvik.

Když už helikoptéra svůj boj s kabinou plnou vody začala vyhrávat, přehřál se jí motor a musela to vzdát. Mezitím zděšený Kranz, sledující dění na obrazovce, hulákal do mikrofonu: „Dammit, get Gus, forget the damn spacecraft! Vyzvedněte Guse a vykašlete se na kabinu!“ Grissoma vylovili po chvíli, kabinu po osmatřiceti letech – z hloubky 4875 metrů.

Zdroje:

Karel Pacner: Tajný závod o Měsíc

Gene Kranz: Failure Is Not an Option