Opravdu je nutné utratit miliardy dolarů jen proto, aby se několik lidí mohlo projít po Měsíci? Část odpovědi je obsažena v samotné otázce: ta, kdyby byla položena před sto lety, by zněla úplně absurdně a vedla by k rychlému závěru, že člověk, který se ptá na něco tak nemožného, je nejspíš cvok. Měsíc byl odjakživa tak nedosažitelný a pro většinu lidí jen nehmatatelný kroužek na obloze, že mluvit o „chození po Měsíci“ bylo donedávna synonymem pomateného blábolení o neuskutečnitelných snech. Dostatečným důvodem pro cestu na Měsíc je samotná skutečnost, že už je to možné.

Bez obalu to vyjádřil přemožitel Everestu Edmund Hillary: „Nikdo nešplhá na vysoké hory z vědeckých důvodů. O vědě mluvíte, když sháníte peníze na výpravu, ale tam nahoru lezete prostě pro tu zábavu.“ Když v roce 1961 president Kennedy v nejslavnějším projevu století vyhlásil svůj plán, uváděl důvody stejně iracionální jako pravdivé: „Rozhodli jsme se doletět na Měsíc ještě v tomto desetiletí, a dělat i ty ostatní věci. Not because they are easy, but because they are hard! Protože je to cíl, který umožní zorganizovat a změřit ty nejlepší síly a schopnosti, které v sobě máme!“ Stejně jako Hillary, ani Kennedy nezdůvodňoval výpravu vědou, jakkoliv důležitou úlohu tam pak hrála. Nebyl ani důvod, proč se muselo na Měsíc doletět do konce desetiletí. Přistání mohlo klidně počkat na sedmdesátá léta; mohlo se to připravit beze spěchu, bez tragédie Apolla 1 i dalších kiksů, které neskončily neštěstím jen těsně. Jenže konec desetiletí byl prostě symbol. Když už se měl stanovit nějaký termín, mohl být rovnou kulatý. A tak Kennedy nařídil, že se to musí stihnout do konce dekády. V roce 1968 už byl mrtvým mučedníkem, ale NASA zůstala věrná úkolu, který jí kdysi zadal. Slib je slib.

A přestože to oficiálně nikdo neřekl, samozřejmě celou dobu Američani pokukovali po Rusech, kteří je ve vesmíru dlouho předbíhali úplně ve všem: první družicí (Sputnik 1, 1957), prvním zásahem Měsíce (Luna 2, 1959), prvním člověkem ve vesmíru (Jurij Gagarin, 1961), první tříčlennou kosmickou posádkou (Voschod 1, 1964), prvním výstupem do kosmického prostoru (Alexej Leonov, 1965) a prvním měkkým přistáním na Měsíci (Luna 9, 1966). Hned po Sputniku si američtí generálové uvědomili, že na vršek rakety je možné místo kosmické kabiny stejně dobře přišroubovat atomovou bombu. Od té chvíle bylo jasné, že Amerika je v průšvihu a musí Rusy předhonit: nejen v doletu raket, ale také v prestiži a propagandě. Udělat konečně něco, co tady ještě nebylo. Pamatuje si někdo, kdo doplul do Ameriky jako druhý? (Ferdinand Magellan, který se nakonec také proslavil, ale z úplně jiných důvodů.) Nakonec z toho vznikl obyčejný chlapský závod, hospodská sázka pro 400 000 lidí, kteří pracovali na projektu Apollo: „O co, že tam budeme dřív!“ Ameriku to nezruinovalo, lidi to nadchlo a všichni byli ještě víc pyšní na svoji vlast, jejíž výkon obdivoval celý svět. Ovšemže to přineslo multiplikativní efekt pro ekonomiku, nová pracovní místa a rychlý pokrok v elektronice, materiálech (teflonovou pánev máme doma všichni) a dalších odvětvích. Celou Ameriku to postrčilo o pořádný kus dál (George W. Bush: „Nejlepší investice od doby, co si Leonardo da Vinci koupil skicák!“), ale to všechno byl už jen bonus navíc. Kdyby byl Kennedy řekl, že za všechny ty miliardy se nepořídí nic víc než vlajka zapíchnutá do Měsíce a pár pytlů kamení – letěli by stejně.

Kolumbus ani Magellan taky nepluli přes oceán pro bohatství a slávu říše – i když ji museli králi slíbit. Byli zvědaví a neposední, a dělali to, jak řekl Hillary – „For the hell of it!“ Pro tu srandu. Když v roce 1969 novináři přitlačili Neila Armstronga ke zdi – „Proč, opravdu PROČ je tak důležité letět na Měsíc?“ chvíli to zkoušel okecávat správnými manažerskými frázemi o zářné budoucnosti, ale když mu nedali pokoj, pomyslel si – K čertu s vámi, vy bando, tak vám teda řeknu, jak je to doopravdy: „Jsme nuceni dělat tyhle věci stejně, jako musí losos plout proti proudu.“ To je ta odpověď za 26 miliard dolarů.

O půl století později se mnoho nezměnilo. Ač není třeba závodit s Rusy, kteří už nedokážou vymyslet nic složitějšího než zkusit ukrást nějakou další zemi, vážnějším soupeřem se stala Čína, jež mezitím pokročila od rozvojového národa k totalitní velmoci schopné uspět na každém poli, které si vybere. Má Amerika připustit, aby se první základna na Měsíci místo „Tranquility Base“ jmenovala „Hóng Lóng Ji-Di“? Bude-li NASA otálet ještě pár let, klidně se to může stát. Ale Sean Duffy, loňský prozatímní ředitel NASA, řekl – „Ať mě vezme čert, jestli nás Číňani předběhnou na Měsíci! Tohle vyhrajeme.“

Otázka, proč je nutné letět na Měsíc, má i hlubší význam. Sama skutečnost, že Země jako jediná z terestrických planet má velký měsíc, vůbec není samozřejmá. Náš souputník vznikl po náhodné srážce a jeho utvoření bylo nepravděpodobnou výhrou v kosmické loterii. Máme veliké štěstí, že tak blízko nás, v zanedbatelné vzdálenosti tří dnů cesty a jednosekundového rádiového zpoždění, se nachází těleso, které můžeme osídlit. Je-li i Měsíc dílem Stvořitele, pak ignorovat ho by bylo nevděkem hraničícím s rouháním. Nebýt Měsíce, naším nejbližším sousedem by byl Mars, dosažitelný za 6-9 měsíců, s výpravou tam a zpět trvající tři roky a rádiovou prodlevou od 3 do 24 minut. To jsou nesrovnatelná čísla, která ve věku umělé inteligence znamenají, že první kroky po Marsu neučiní člověk, ale v lepším případě humanoidní robot – když ne nějaká šestinohá autonomní potvora. „A small step for a … robot; but a great leap for – whom, actually??“

Měsíc je tak blízko, že jeho začlenění do lidské noosféry je už na dohled. Čeká nás úžasné kosmické dobrodružství – které bude o to poutavější, že naposledy budou hlavními aktéry objevitelských výprav lidští kosmonauti.