Samotná kabina Mercury byla výmluvným dokladem amerického zpoždění za Sověty: kvůli malé nosnosti rakety Atlas vážila jen 1300 kg oproti 4700 kg lodi Vostok. Její plášť byl pro úsporu hmotnosti vyroben ze dvou vrstev titanové slitiny o tloušťce čtvrt milimetru. Přistání začínalo vypuštěním stabilizačního padáčku ve výšce 6400 metrů a následně hlavního padáku ve 2900 metrech. Poměrně tvrdé dosednutí při rychlosti 10 m/s bylo tlumeno vzduchovým airbagem, který pak držel kabinu nad hladinou.

Ať bylo jejich vybavení jakkoliv primitivní, aspoň už začali Američani konečně létat do vesmíru. Druhý po Glennovi byl na řadě Donald „Deke“ Slayton. Tomu po testu na centrifuze zjistili drobnou srdeční arytmii. Specialisté z NASA a vojenského letectva ho přesto prohlásili za schopného letu. Když se blížil termín startu, ředitel NASA James Webb nechal Slaytonův záznam překontrolovat. Tři skupiny specialistů ho potvrdily. Webb pak zadal posouzení třem týmům civilních kardiologů, které doporučily odebrat Slaytonovi letový status. Poučení? Když obtelefonujete dostatečně velký počet lidí, nakonec vždycky najdete někoho opatrného, který řekne, že to nejde. Slayton byl z týmu vyřazen, stal se zástupcem ředitele pro letové operace a dostal za úkol sestavování posádek. Pozice to byla prestižní, ale kolegové stejně měli pocit, že Slayton dostal cenu útěchy. Do vesmíru se nakonec podíval po třinácti letech během sovětsko-amerického letu Apollo-Sojuz v roce 1975.

Místo Slaytona opět po mnoha odkladech odstartoval 24. května 1962 – pouhé tři měsíce po Glennovi - Scott Carpenter v lodi „Aurora 7“ (sedmička za názvem každé lodě symbolizovala počet kosmonautů v týmu). Měl za úkol provést několik fyzikálních experimentů, pozorovat východy a západy slunce a létat v různých polohách i hlavou dolů, aby se prověřila jeho prostorová orientace. „My v řídicím středisku jsme byli jako béčkový fotbalový tým,“ vzpomínal Gene Kranz: „Celé týdny jsme dřeli a dostávali nakládačku, ale na zápas jsme nakonec neodjeli. Kdykoliv se raketa zvedla z rampy, cítili jsme hrdost, nadšení – a trochu závisti.“ To byli ti na Floridě. Technici zajišťující spojení s kosmickou lodí ze vzdálených stanic to měli těžší. Charles „Hubeňour“ Lewis byl se svým týmem poslán na Zanzibar. Poprvé v životě byl mimo území USA, a hned v zemi, kde se mu hodil jeho výcvik velitele tanku. Když se jednou v noci s kolegy vracel z rádiové základny na ubytovnu, narazil na zátaras z hořících barelů obsazený domorodci, kteří se právě zabývali „občanskou neposlušností“. Sešlápl plyn a projel mezerou v ohnivé barikádě. Nakonec přežil i jiná dobrodružství a stal se jedním z letových ředitelů programu Apollo.

Carpenterův let zpočátku probíhal hladce; pak se objevily nesrovnalosti s orientací lodě. Poradili mu, aby během přeletu Kanárských ostrovů resetoval gyroskopy a porovnal je s Lewisem na Zanzibaru. Data nesouhlasila o desítky stupňů. Carpenter navíc během letu lehkovážně manévroval s kabinou, aby pořídil co nejlepší fotografie a teď byl pozadu s přípravou na sestup. Letový ředitel Chris Kraft se obával, že Carpenter spotřebuje všechno palivo, než se mu podaří loď správně orientovat pro sestup. Během přeletu Havaje se ukázalo, že se opožďuje s nastavením lodě do sestupné polohy, které bude muset provést ručním řízením, protože automatika kvůli rozhozeným gyroskopům nefungovala. Scott měl velký problém, a Kraftovi bylo jasné, že jestli nebude s palivem zacházet hodně opatrně, přistání nepřežije. Stiskl tlačítko pro spojení s Kalifornií: „CapCom, sleduješ to?“ „Jasně, Chrisi!“ odsekl Alan Shepard, a kontaktoval Scotta: „Sedmičko, jsi orientovaný pro sestup?“ „Ano, ale pohled z okna nesouhlasí s gyroskopem. Budu to muset nastavit ručně.“ Ted White v Kalifornii sledoval Scottovy údaje: „Sakra, Ale,“ varoval Sheparda, „jestli je v poloze pro návrat, pak má gyroskopy úplně mimo! Podle mě je vůbec neresetoval!“ Po odpočtu Scott spustil návratovou sekvenci, která se ihned zasekla. Shepard měl půl minuty, než mu Scott odletí z dosahu spojení: „Zkus automatický systém, rychle! Jestli ti nesouhlasí gyro, musíš přeskočit automatické nastavení.“ „Gyros off,“ potvrdil Scott; „Vynech automatiku a nastav se ručně!“ S třísekundovým zpožděním Scott zapálil retro-rakety. Dispečerům na mysu Canaveral dělalo starosti, že loď stále měnila orientaci; nebylo jasné, jestli dostatečně zbrzdila a zda vstoupí do atmosféry tepelným štítem napřed nebo shoří jako meteor. Pokud se už během brzdění vychýlila příliš, Carpenter by zůstal na velmi pomalu klesající oběžné dráze, kde by mu po několika hodinách došel kyslík. Zatímco pozemní tým se pokoušel vyřešit udržení jeho správné orientace pro vstup do atmosféry po dohoření retro-raket, Carpenter popisoval úchvatný výhled: „Vidím i nejmenší farmy, pole, řeky, jezera, silnice. Teď se vrátím k nastavení orientace.“ Shepard mu z Kalifornie chladně předával stručné instrukce: „Pokus se o co nejpřesnější nastavení a šetři palivem!“ Kraft, který na Floridě zažíval už druhý problematický vstup do atmosféry, předváděl „studijní ukázku pečlivě ovládané zuřivosti:„ „Krucinál, Gusi,“ křičel na Grissoma, „pokus se ho soustředit na práci! Připadá mi, že blouzní!“ John Lewellyn Krafta upozornil: „Letový, máme třicet sekund do výpadku signálu a na přistání budeme dlouzí. Přesná čísla dám za chvíli.“ Pak potvrdil: „Sledovací radary ukazují přistání 250 mil od plánovaného bodu.“ O několik minut později se ozval Carpenter: „Jsem na hlavním padáku v pěti tisících [stop], vypadá to dobře.“ Všem v řídicím středisku spadl kámen ze srdce; ještě před chvílí se obávali, že poprvé ztratí Američana ve vesmíru. Z Portorika vzlétl pátrací hydroplán a letadlová loď Intrepid mířila na sever od Panenských ostrovů. Když pro Carpentera přiletěla helikoptéra, na teplém moři si hověl v gumovém člunu a vypadal trochu nespokojeně, že ho vyrušili v meditaci; zrovna si pochutnával na čokoládové tyčince. Před novináři komentoval přistání: „Neměl jsem ponětí, kde jsem, a oni [v řídicím středisku] taky ne!“ To byl červený hadr pro Johna Lewellyna ve funkci RETRO (odpovědného za plánování brzdného manévru), který Carpentera sledoval na radaru: „Bullshit! Ten čubčí syn může být zatraceně rád, že je naživu!“

Po skončení mise Carpenter vysvětloval: „Opozdil jsem se s přípravou retro-zážehu, protože nad Havají jsem zjistil zdroj těch „ohnivých mušek“, které viděl už Glenn, a pokoušel jsem se je fotit. Měl jsem dojem, že nemusím pospíchat, ale čas pak prostě běžel příliš rychle…“ Později se ukázalo, že „ohnivé mušky“ byly jen sluncem ozářené kapky vody, která unikala z klimatizace. „Scottova mise byla o chlup – až příliš,“ komentoval Kranz. „Roztěkaný a nestíhající kosmonaut ohrožuje sám sebe i celý let. Pozemní řízení mělo pečlivěji sledovat časový rozpis i stav paliva, a také jsme neměli tolik spěchat se zaváděním vědeckých experimentů a fotografování. Zase jsme měli kliku – jenže na tu se v kosmu spoléhat nesmí.“ Vedení NASA dalo Carpenterovi najevo, že s jeho výkonem nebylo spokojeno; do vesmíru už se podruhé nepodíval. V roce 1967 odešel k vojenskému námořnictvu, kde dosáhl řady úspěchů v podmořském výzkumu.

Bilance americké kosmonautiky zatím nebyla úplně slavná: Grissom se po přistání málem utopil vedle potápějící se kabiny, Glenn měl podle chybných údajů přístrojů přistávat bez tepelného štítu a Carpenterův vstup do atmosféry byl sázkou do loterie. Sbírali zkušenosti.

Zdroje:

ChatGPT

Gene Kranz: Failure Is Not An Option