První Američan na oběžné dráze

Po přehledu nejznámějších havárií ilustrujících rizika, kterým čelí i nejnovější kosmický program, navážeme na vyprávění o prvních amerických výpravách v šedesátých letech. Přestože zatím mířily jen na oběžnou dráhu, jejich definitivním cílem byl Měsíc a prvenství v nevyhlášeném závodě se Sověty.

NASA chtěla uskutečnit pilotovaný oblet Země aspoň ve stejném roce, kdy vzlétl Jurij Gagarin, ale nekončící závady to neumožnily. John Glenn přečkal v kabině tolik odkladů, až psychologové zvažovali jeho výměnu za náhradníka; on však trval na svém letu. „Co musíš udělat, aby ses stal kosmonautem?“ vtipkoval populární komik Bill Dana: „Musíš mít odvahu, správný krevní tlak a čtyři nohy. Proč čtyři? Protože původně chtěli poslat psa, ale pak se rozhodli, že by to bylo příliš kruté!“ (Nakonec v lednu 1961 vzlétl šimpanz Ham jako vůbec první humanoid v kosmu. Během šestnáctiminutového skoku zažil přetížení 16 G při startu i návratu a úspěšně plnil nacvičené úkoly, čímž potvrdil, že inteligentní živočich může fungovat i ve stavu beztíže. Ze svého zážitku a několikahodinového čekání na vyzvednutí byl tak vyděšený, že v záchvatu paniky se ani násilím nenechal znovu posadit do kabiny pro novinářské foto. Asi to bylo kruté…) Kosmonauti se do těsné kabiny museli soukat s pomocí kolegů; říkali, že do ní nevstupují, ale „obouvají si ji“. Po celou dobu, kdy raketa Atlas stála na rampě, musela být udržována pod tlakem, protože její plášť byl tak tenký, že by se jinak zhroutila. „Podstupovali jsme rizika, jaká by dnes nebyla povolena,“ psal Gene Kranz ve svých pamětech.

John Glenn odstartoval 20. února 1962 a plně prokázal schopnost ovládat svoji loď. Během prvního obletu šlo všechno hladce a technici připravovali rozhovor presidenta s kosmonautem. Když George Metcalf, dispečer pro vnější komunikaci, zvedl sluchátko a uslyšel – „This is the White House; stand by for the president!“ - byl přesvědčen, že si někdo dělá legraci. Vzápětí systémový inženýr Don Arabian zavolal letového ředitele Krafta: „Chrisi, nevím, co to znamená, ale mám tady indikaci na segmentu 51! Moment… aktivace přistávacího airbagu.“ Byl-li signál správný, znamenalo to, že se zároveň uvolnil tepelný štít – po jehož odhození se měl nafouknout airbag udržující kabinu na mořské hladině. Kabina by vstoupila do atmosféry jako hořící meteor. Pro NASA právě začal první – a jak jsme viděli, zdaleka ne poslední – problém s tepelným štítem. V prvním kroku technici zjistili, že nemají „horkou linku“ na výrobce kabiny, firmu McDonnell. „Vyřešit do příštího letu – bude-li jaký…“ zapsal si Kranz do notesu se štítkem „Poučení z mise“. „Pane presidente, zrovna teď tady máme plné ruce práce,“ vyhrkl do telefonu Metcalf; „nemyslím, že bychom měli čas na rozhovor.“ „Dobrá; zavolejte mi, jestli bude možnost,“ odpověděl Kennedy. Kranz, který řídil síť spojovacích stanic rozmístěných kolem světa, teď sbíral data od dispečerů, s nimiž komunikoval dálnopisem. Každý dotaz a odpověď zabraly čtvrt hodiny - šestinu času, za který Glenn obletěl celou Zemi. Spojení bylo bolestně pomalé.

V řídicím středisku se mezitím rozhořel prudký spor. Max Faget, konstruktér kabiny Mercury, navrhl využít ocelové pásky držící retrorakety: malé raketky po stranách a pod tepelným štítem, které se zažehnou v závěru mise, zpomalí loď k sestupu do atmosféry a pak se odhodí. Faget je chtěl nechat připevněné i po vyhoření, aby pásky pro každý případ přidržovaly tepelný štít. „Tohle je špatně,“ zavrčel nespokojeně Kraft. „Je zatraceně riskantní dělat něco takového kvůli něčemu, co je nejspíš chyba přístrojů. Zná někdo aerodynamický účinek návratu s připevněným retropackem? Až se retropack roztaví během návratu - může poškodit štít?“ Faget se drbal za uchem; tohle bylo za hranicemi jeho vědomostí. Zeptali se Glenna, jestli nepřepnul airbag do polohy „Zapnuto“ a jestli během manévrování slyšel zespodu nějaké rány. Odpověď byla „Negative“. Ve středisku pokračoval sběr dat i diskuse. Na začátku třetího obletu nastal pat. Technici tvrdili, že kabina bude při návratu ovladatelná i s připevněnými retroraketami. Kraft oponoval: „Je to jenom chybný signál. Štít je na místě. Jestli do toho zatracenýho štítu propálíme díru, zabijeme Glenna!“ Vedle stojící ředitel NASA Walt Williams opáčil: „Chrisi, jestli se mýlíš, zabijeme ho taky.“ Inženýři upozornili, že před sestupem bude třeba ověřit, že všechny tři retrorakety dohořely. Pokud některá zůstala nezapálená, může při vstupu do atmosféry vybuchnout. Tohle už Kraft ani nekomentoval. Chtěl počkat na výsledek posledního testu během přeletu nad Havají. Tam Glenn podle pokynu dispečera přepnul přistávací airbag do polohy „Auto“ a zpět na „Vypnuto“, ale kontrolka aktivace se nerozsvítila. „Walte, tohle jsou ta nejlepší zatracená data, jaká můžeme dostat,“ obrátil se Kraft k řediteli. „Použijeme normální návratovou sekvenci.“ Aniž by počkal na odpověď, předal pokyn na Havaj: „Řekni to Glennovi.“ Williams nebyl spokojený; po telefonu se dál vyptával techniků, naštvaně ukončil telekonferenci a obrátil se na Krafta: „Jestli je návrat s retropackem bezpečný, co můžeme ztratit, když si ho necháme?“ Glenn mezitím zapálil retrorakety; ty po třiceti sekundách dohořely a loď zahájila sestup.

Wally Schirra ve funkci CapComa (Capsule Communicator, spojař pro kosmickou loď) potvrdil: „Orientace je v pořádku, Johne. Nech si retro nasazené, dokud se nedostaneš nad Texas.“ Glenn se ho vyptával, kdy má retrorakety odhodit. „Definitivní pokyn dostaneš nad Texasem.“ Kraft zavolal z Floridy Schirru: „Kalifornie, můžete potvrdit, že všechny tři retro vyhořely?“ „Affirmative, Chris!“ Williams se naklonil nad Krafta a tiše, ale pevně řekl: „Tím je to vyřešené. Jdeme do toho s nasazeným retropackem.“ Kraft přikývl; Williams byl šéf. Zavolal do Texasu: „Vyřiď Johnovi, ať si nechá retros během návratu.“ John byl nespokojen: „Jaký je důvod?“ CapCom v Texasu, který nevěděl o diskusi v řídicím středisku, přehrál peška dál: „Letový [ředitel] na Floridě ti řekne podrobnosti.“ Během přeletu Floridy Alan Shepard Glennovi vysvětlil: „Johne, nejsme si jistí, jestli se ti neaktivoval přistávací airbag. Myslíme si, že můžeš vstoupit do atmosféry s nasazeným retropackem. Nevidíme v tom problém.“ „Rozumím,“ odpověděl Glenn. Podle svých vzpomínek zažil během sestupu nejnapjatější chvíle celého letu, když sledoval za oknem létající jiskry a drobné rozžhavené trosky, které vypadaly jako kusy rozpadajícího se tepelného štítu - ale byly to jen zbytky tavících se retroraket. Přistál bezpečně v Atlantiku pět mil od torpédoborce Noa.

Tepelný štít pracoval bezchybně a celý problém byl způsoben chybou přístrojů. Kraft se zařekl, že už nikdy nedovolí svému nadřízenému, aby za něj během letu rozhodoval. John Glenn se stal hrdinou a Kranz byl hrdý na posádky svých monitorovacích stanic, které s primitivní dálnopisnou technikou dokázaly držet krok s lodí pohybující se rychlostí sedmi kilometrů za sekundu.

Glennův let měl později slavné pokračování. Když v devadesátých letech úspěšně kandidoval do Senátu, John prosazoval výzkum reakce stárnoucího organismu na pobyt v kosmickém prostoru; tvrdil, že stárnutí je podobné změnám, které astronauti zažívají v mikrogravitaci.

Obrátil se na ředitele NASA Daniela Goldina a nabídl sám sebe jako pokusného králíka. NASA měla dvě podmínky: let musí mít vědecký účel a Glenn musí splnit standardní zdravotní test. V lednu 1998 mu Goldin zavolal: „Jste nejvytrvalejší člověk, jakého jsem kdy potkal. Testy jste prošel a vědecký program je v pořádku. Zítra oznámíme, že poletíte do vesmíru!“ Předtím ale musel John překonat obtížnější překážku: manželku. Když se Annie Glennová dozvěděla, co má v plánu, její reakce vešla do dějin kosmonautiky: „Over my dead body! Přes moji mrtvolu!“ John ji tak dlouho přesvědčoval o vědeckém významu své mise (“… musím na ni zapůsobit ušlechtilými důvody; přece jí nebudu vykládat, že se prostě chci znova proletět!“), až se smířila s nevyhnutelným a jeho misi podpořila. Mnozí kritizovali Glennovu nominaci jako snahu NASA zavděčit se Kongresu před schvalováním rozpočtu; John byl členem senátního výboru pro kosmický program. Nadace „Space Frontier Foundation“ mluvila o „nejdražším volebním guláši v historii Kongresu“ a někteří kosmonauti namítali, že v raketoplánu John zabere místo mladšímu kolegovi nebo vědci. NASA byla obviňována ze snahy o publicitu, kterou skutečně získala: návrat hrdiny po 36 letech vzbudil celonárodní nadšení. Historikové se později shodli, že politika sehrála svoji roli, ale Glennův let splnil vědecký účel.

Start raketoplánu Discovery 29. října 1998 proběhl s dvojím zdržením (netěsnost vstupního průlezu a narušení vzdušného prostoru civilní Cessnou) a drobným incidentem: 4 sekundy před startem odpadl pětikilogramový kryt brzdicího padáku, který vzápětí narazil do hlavního motoru, ale nezpůsobil žádnou škodu. Pak už šlo všechno hladce. Na oběžné dráze John zopakoval svá slova z roku 1962: „Zero-G and I feel fine!“

Během letu podstupoval monitoring kvality spánku pomocí EEG, technici sledovali jeho prostorovou orientaci a imunitní a metabolický systém a porovnávali je s údaji z roku 1962. Současně John pomáhal s vědeckými experimenty. Když Discovery přelétala nad noční Austrálií, obyvatelé Perthu zopakovali svůj kousek z roku 1962 a na pozdrav prvnímu americkému kosmonautovi rozsvítili všechna světla ve městě.

Ve svých 77 letech se John Glenn stal nejstarším orbitálním kosmonautem. Následuje ho Story Musgrave, který vzlétl na palubě Columbie v listopadu 1996 ve věku 61 let. Vůbec nejstarším kosmonautem se stal Ed Dwight, jenž byl v roce 1961 přijat do týmu, ale do vesmíru nakonec vzlétl až v roce 2024 na palubě Bezosovy „Blue Origin“ ve věku 90 let. Jelikož ale absolvoval jen suborbitální skok – jako v roce 1961 Shepard a Grissom – Glennův rekord nepřekonal.

Zdroje:

Gene Kranz: Failure Is Not An Option

Odkaz

Odkaz