Na Boží hod velikonoční se kosmická loď přiblížila k Měsíci, v symbolickém opakování cesty Apolla 8, které vstoupilo na oběžnou dráhu kolem Měsíce na Štědrý den. Velikonoční přílet Orionu vyplynul ze souběhu nevítaných odkladů i narychlo vyřešených závad a načasování Apolla 8 bylo dáno zákony nebeské mechaniky. Snad bude dobrým znamením, že obě výpravy dosáhly svého cíle ve svátečních časech.

Mise Artemis II po čtyřech dnech stále probíhá hladce, bez ohledu na úsměvy budící – ač jistě nezbytnou – opravu toalety a málo zmiňovaný, ale vážnější únik hélia v tlakovacím potrubí, s nímž byly potíže už v únoru a který teď byl promptně vyřešen během letu uzavřením jedné větve a aktivací záložního potrubí. Ilustruje to rizika kosmických letů i důležitost zálohování kritických systémů.

Předpokladem úspěchu výpravy bylo rozevření a správná funkce slunečních panelů. Orion nemá kyslíkovodíkové palivové články (odjakživa byly trochu svéhlavé, a pamatujeme si, jakou patálii způsobily v Apollu 13) a spoléhá na baterie dobíjené solárními panely. Na konci jednoho panelu je umístěna kamera, pořizující záběry kosmické lodě, o nichž zazněla podezření, že jsou generované umělou inteligencí nebo nějakým záhadným dronem. Letový ředitel si pochvaloval, že NASA tam má „nejdelší selfie-tyč na světě.“ Jednu nevýhodu však panely přece jen mají: na rozdíl od palivových článků nefungují – ve stínu. Orion je tedy lodí určenou převážně pro „slunečné počasí“. Mezi požadavky určující termíny startovních oken proto patřilo nejen načasování pro přistání u pobřeží Kalifornie, kde má námořnictvo největší základu v San Diegu, a přílet k Měsíci po úplňku pro nasvícení části odvrácené strany, ale také nutnost pohybovat se většinu času v záři Slunce. Aby se baterie nevybily, loď nesmí zůstat ve stínu Země nebo Měsíce déle než 90 minut.

Na parkovací dráze před odletem k Měsíci se posádka pokoušela svoji loď „rozbít“ – přepínali, vypínali a zapínali různé systémy, manévrovali s lodí, vystavovali ji mírnému zrychlení v různých osách a vektorech a pokoušeli se zjistit, co povolí nebo přestane těsnit. Když loď přežila všechny zkoušky ve zdraví, mohla být po prvním obletu Země vypuštěna na dráhu k Měsíci. Během následujících hodin probíhaly další testy. Zjišťovala se optimální teplota v kabině, kterou původně nastavili na 21 st.C, pak zkusili snížit na 18 stupňů, což kosmonautům nebylo pohodlné, takže se prozatím shodli na 22 stupních. Pečlivě sledován je systém na pohlcování CO₂. Zachycený CO₂ je vypouštěn do kosmu, od čehož se očekával drobný reakční moment a výsledné odchylky dráhy. To se kupodivu nepotvrdilo a přesnost trajektorie neovlivnily ani jiné faktory, takže první plánovaná korekce mohla být zrušena.

Na páteční tiskové konferenci zazněla otázka, zda bude k dispozici televizní diskuse s posádkou ve vysokém rozlišení. To je zatím neproveditelné, protože v době, kdy je loď v dosahu nejvýkonnějšího radioteleskopu v Goldstone, kosmonauti spí, takže většina videozáznamů se přenáší dodatečně. Když se na obrazovce objevil skupinový snímek posádky s velitelem úsporně nataženým nad zavazadlovým prostorem, letový ředitel poznamenal, že „asi budu muset Reida Wisemana něčím zaměstnat; vypadá to, že už se tam jen tak povaluje!“ Po odletu ze Země měla posádka práce nad hlavu a byli rádi, že si mohli čtyři hodiny zdřímnout.

Veselí v publiku vyvolalo poděkování novinářů za to, že NASA pro pohodlí tisku udává vzdálenosti ve statutárních mílích (1602 m), používaných v občanském životě fyzikálně zaostalých zemí, které ještě nedospěly k SI soustavě, namísto námořních mil (1852 m) běžných v námořní, letecké i kosmické praxi. Na adresu vedle sedícího ředitele programu Artemis poznamenal letový ředitel Judd Frieling, že „Howard na to má aplikaci.“ To byl doufejme vtip; pokud by manažeři NASA potřebovali aplikaci na vynásobení koeficientem 1852/1602, s kosmickými výpravami by to vypadalo bledě… V roce 1969 dispečeři v Mission Control vystačili s logaritmickým pravítkem; podezírám Howarda, že už by nevěděl, co s ním.

Pro nás Evropany – a zejména amatérské vzduchoplavce a jachtaře zvyklé na námořní míle - jsou statutární míle spíš pro zlost. Nehledě na podivný zvyk NASA uvádět rychlosti ve fyzikálně matoucích MPH místo astronomicky zavedených km/s. Viz například poněkud nešikovný firemní web Odkaz ukazující polohu lodě. Naštěstí je k dispozici například Odkaz s grafikou ve správném měřítku a standardními jednotkami, umožňující zpětné přehrání a názornou ukázku, co Měsíc provede s prolétající lodí. Mezi nejlepší prezentace, které jsem na webu viděl, patří

předvádějící vrtošivé chování Měsíce, málo známé aspekty kosmické mechaniky i připomínku, že navzdory školnímu zvyku kreslit kružnice a elipsy na placatý papír ve skutečnosti všechno opravdu probíhá ve třech rozměrech. Některým zatvrzelým Středoevropanům může přijít nevhod moderátorova rychlá angličtina, ale i samotná grafika je fascinující a samovysvětlující.

Pro ilustraci, jak dalekých je těch 384 000 kilometrů k Měsíci, přidávám několik přirovnání:

Skupina Pink Floyd před 53 lety (tahle mise je opravdu jedna velká výprava do minulosti) vypustila pozoruhodný mentální virus se svým albem „The Dark Side of the Moon“. Psychologicko-poetický výraz se ujal i v kontextu, kde nedává smysl, a to do té míry, až dokonce i Christina Kochová včera poznamenala, že „z našeho nového pohledu bylo vidět, že tmavé skvrny najednou nejsou na správných místech. A v tu chvíli nám došlo, že – jo, to už je ta Dark Side.“ Christina jakožto kosmonautka samozřejmě dobře ví, že Měsíc žádnou „temnou stranu“ nemá, protože odvrácená strana je ozařována Sluncem stejně pravidelně jako ta přivrácená. Ale floydovská poezie se ozvala i na prahu Měsíce... v souladu s kosmickým řádem.

Po vzrušených diskusích o tom, proč se vůbec má létat na Měsíc, se teď vedou debaty, jaký má smysl Měsíc prostě obletět, a ke všemu jen jednou – když to Apollo 8 před 58 lety zvládlo desetkrát. Jared Isaacman – sympatický ježatý chlapík, bývalý kosmonaut a asi nejušatější ředitel v historii NASA – se může přetrhnout, jak na každé konferenci opakuje, že tohle je ZKUŠEBNÍ let. Ve skutečnosti NASA sloučila dvě testovací mise do jedné: desetidenní Apollo 7 na oběžné dráze kolem Země, reprezentované zde jediným eliptickým obletem, a bezprostředně navazující obdoba Apolla 8, ale v lodi, která poprvé veze lidskou posádku, a hned na translunární dráhu. Nejde o nic menšího, než ověřit, jestli NASA má k dispozici plavidlo, které je schopno spolehlivě dopravit čtyři kosmonauty k Měsíci a poskytnout jim bezpečný útulek na osm set tisíc kilometrů dlouhé cestě, na které v případě fatální poruchy není žádná možnost záchrany. Novináři se Isaacmana ptali, co bude považovat za zdar mise; odpověděl jim: „Výprava dosáhne naprostého úspěchu ve chvíli, kdy Orion na padáku bezpečně dosedne do Pacifiku.“ To je základní podmínka, abychom mohli doufat v přistání na Měsíci v roce 2028.

Když jsem se včera v noci podíval na oblohu, byl to zvláštní pocit vědět, že tam nahoře, kousek vlevo od našeho nebeského souputníka, teď opět cestují čtyři odvážlivci. Měsíc vykoukl mezi mraky a vypadal, jako by se trochu usmál: „Nuž pojďte blíže, hrdobci! Že vám to ale trvalo…!“