Ještě před startem Artemis II nastal dosti kontroverzní obrat v plánování následujících misí. 26. března 2026 NASA vyhlásila změnu kursu novým programem Ignition (Zážeh). Nejvýznamnější změnou bylo odvolání výstavby měsíční orbitální stanice Lunar Gateway a místo toho využití už rozpracovaných modulů ke konstrukci obytných prostor na povrchu Měsíce. Jakkoliv NASA výslovně neřekla, že orbitální stanice je zrušena, je zřejmé, že přinejmenším v dohledné budoucnosti vybudována nebude. Pro fanoušky kosmických výprav to znamenalo ztrátu technicky vzrušujícího projektu a budoucí výpravy k Měsíci přišly o prvek, který mohl poskytnout významnou bezpečnostní a logistickou podporu. NASA argumentovala, že případné cesty z měsíčního povrchu na vysokou oběžnou dráhu k Lunar Gateway by byly energeticky náročné. Bude-li však Měsíc jednou trvale osídlen, nějaká forma orbitální základny tam nakonec bude potřebná. Lze se proto domnívat, že tento krok znamená spíš odklad dlouhodobě beztak nezbytné investice v zájmu urychlení momentálního postupu. Taková taktika může být na škodu bezpečnosti a robustnosti celého programu; někteří odborníci to také nazvali „přepřaháním koní uprostřed brodu“. Jak moc a jestli vůbec bude Lunar Gateway kosmonautům chybět, musí se teprve ukázat.

Program Ignition přinesl i další závažné změny spočívající zejména v odkladu přistání na Měsíci až na misi Artemis IV na jaře 2028 (podle dosavadních zkušeností si můžeme vsadit v nejlepším případě na léto). Časová reorganizace celého programu má přinést metodičtější postup s důkladnějším testováním, postupné dosažení půlroční frekvence letů, technickou návaznost na budoucí program letů na Mars a v krátkodobém pohledu zejména soustředění na co nejdřívější vybudování základny na povrchu Měsíce spíš než na oběžné dráze. Posledně zmíněný cíl je klíčovým aspektem celé strategie. Fungující povrchová základna má přistávajícím posádkám v případě nehody, nouzové situace nebo jiných potíží nastalých na povrchu poskytnout větší bezpečí než stanice na oběžné dráze. Existují však pádnější důvody. Ředitel NASA už otevřeně zmínil soupeření s Čínou. Tentokrát nepůjde o to, kdo první zapíchne vlajku do Měsíce nebo otiskne botu do regolitu, ale kdo dřív začne kolíkovat parcelu měsíční základny.

Toto je samo o sobě poměrně spletitý problém. Především je dávno jasné, že první měsíční základna bude vybudována na pólu. Důvodem je skutečnost, že do hlubokých kráterů na pólech nikdy nesvítí Slunce a pod povrchem tam byla zjištěna přítomnost vodního ledu (zatím však není jasné, kolik ho je a bude-li prakticky možné ho těžit). Další výhodou polární oblasti je možnost postavit části základny tak, aby byly buď z některé strany stále ozářené Sluncem (při umístění na hraně kráteru) nebo naopak trvale ve stínu (pod hranou kráteru). To přinese úspory energie a omezí teplotní namáhání konstrukce díky menšímu kolísání teplot: zatímco na rovníku se během měsíčního dne trvajícího 29,5 pozemského dne teploty pohybují od -180 do +127 stupňů Celsia, na trvale osvětlených vrcholcích polárních kráterů teplota zůstává v rozumném rozmezí od -50 po 0 stupňů. Na dně trvale zastíněných kráterů teplota zůstává kolem -240 stupňů (33 stupňů nad absolutní nulou). To velmi usnadňuje přetrvání vodního ledu; na druhé straně za takových teplot nemohou fungovat běžné mechanismy, mazadla ani elektronika, což přinese extrémní problémy při případné těžbě ledu.

Sklon rotační osy Měsíce vůči rovině jeho oběžné dráhy kolem Země je 6,7 stupně. Díky tomu vidíme někdy větší rozsah oblasti kolem severního a jindy zas jižního měsíčního pólu. Jelikož se tyto změny periodicky opakují, z hlediska viditelnosti ze Země neupřednostňují žádný z pólů. Přestože se většina kosmonautické i astronomické infrastruktury nachází na pozemské severní polokouli, vzhledem k poměru mezi velikostí Země (něco přes 12 700 km) a průměrné vzdálenosti Měsíce od Země (384 000 km) to také nehraje praktickou roli.

Z morfologického hlediska je oblast jižního pólu více zvrásněná, nabízí vyšší převýšení jednotlivých útvarů a přinejmenším o čtvrtinu větší plochu trvalého zastínění. Ohledně přítomnosti ledu je situace nejednoznačná: největší část ledového objemu se předpokládá v silné vrstvě hluboko pod povrchem, která by měla být rozsáhlejší pod rovinatým severem; na druhou stranu skutečný důkaz přítomnosti ledu byl zaznamenán v povrchových vrstvách na jihu. Hlavním důvodem pro volbu jižního pólu je nakonec prostá skutečnost, že jeho oblast už byla různými družicemi mnohem lépe prozkoumána a existují pro ni přesnější data pro umístění budoucí stanice, jakož i předpoklady pro hojnější výskyt vodního ledu blízko pod povrchem na dnech hlubokých kráterů.

Při soutěži o zabrání nejvhodnějšího místa pro polární základnu bude hrát roli skutečnost, že Měsíc je malé těleso: jeho povrch činí 7,4% povrchu Země, tedy např. jen o čtvrtinu víc než plocha Afriky. Odpovídajícím způsobem je menší i polární oblast. Pro ilustraci - člověk stojící na zemském povrchu u hladiny moře se z výšky 170 cm dívá na horizont vzdálený 4,65 km; na Měsíci tato vzdálenost činí jen 2,43 km. To bude důvodem paradoxního jevu, kdy pozorovatel stojící uprostřed některého z největších měsíčních kráterů, jako třeba Clavius o průměru 230 km a hloubce 4,8 km, vůbec neuvidí jeho pět kilometrů vysoký okrajový val, protože bude skryt pod obzorem.

Odhaduje se, že kráterů vhodných k využití trvalého osvětlení a trvalého stínu je v jižní polární oblasti asi tucet a ty nejlepší se nacházejí na ploše několika čtverečních kilometrů. NASA i Čína už si tam vybraly přistávací oblasti, které se vzájemně překrývají. Situaci komplikuje skutečnost, že kosmické mocnosti nebudou zabírat jen plochu pro samotnou základnu, ale také pro vhodné surovinové lokality a pro infrastrukturu zajišťující spojení mezi ledovým dolem a základnou, ať už půjde o cesty pro vozítka nebo potrubí, případně energetická a datová vedení. Kdo tam bude první, začne budovat obytné a těžební uzly propojené sítí cest, do které už pak nebude možné proniknout. Jelikož mezinárodní smlouvy zakazují zabírání kosmických prostor a území v právním smyslu, mocnosti nebudou moci vytyčovat formální hranice, ale kdo vybuduje na místě fyzickou přítomnost, bude mít zásadní výhodu.

Problémy s prostorem budou zahrnovat nezbytný odstup od přilehlých kosmodromů, jejichž provoz bude přinášet nejen tryskající plyny, prach a prudce létající štěrk na dlouhých parabolických drahách v šestkrát slabší gravitaci nebrzděný odporem vzduchu, ale také riziko poškození okolních objektů v případě havárie. Finanční i bezpečnostní logika bude upřednostňovat výstavbu jediného kosmodromu pro všechny národní projekty v oblasti. Lze jen doufat, že v prostředí, kde všechna rizika jsou extrémní a náklady astronomické, převáží zdravý rozum a duch spolupráce nad politickými rozdíly.

Všechny tyto aspekty pohánějí NASA k brzké výstavbě povrchové základny. Závod o Měsíc byl odstartován. I v tomto ohledu jsme zpátky v šedesátých letech.

(pokračování)