Výprava dosáhla všech vytčených cílů. Posádka dokázala, že čtyři lidé mohou přečkat deset dnů v malém prostoru. Ve srovnání s pobyty na ISS to není nijak ohromující výkon; je však třeba ocenit rozdíl mezi 900 m³ tlakového prostoru na ISS a devatenácti (devíti obyvatelnými) krychlovými metry v Orionu. Museli se uskrovnit. Jeden z účelů expedice vystihl už před mnoha lety Dave Barry ve své „Rukověti správného chlapa“ (volně citováno; mimochodem „Rukověť“ je fundamentální dílo, které by nemělo chybět v knihovničce žádné manželky ani přítelkyně): „Zjistit, jak fungují lidské bytosti v kosmu. Ale samozřejmě dávno víme, jak tam fungují. Létají dokola a říkají věci jako – Kluci, přál bych vám vidět, jak krásná je Země z vesmíru!“ Za miliardu dolarů se potvrdilo, že to naštěstí platí pořád.

První žena u Měsíce – Christina Kochová – nebyla v posádce jen pro ozdobu. Strávila tři a půl roku v Antarktidě, s 328 dny na ISS se v roce 2019 stala ženou s nejdelším pobytem ve vesmíru a provedla šest výstupů do prostoru v celkové délce 42 hodin včetně prvního samostatného výstupu dvou kosmonautek.

NASA si po půl století vyzkoušela, jak se létá po dráze volného návratu (snadno) a že dokáže bezpečně dopravit kosmonauty k Měsíci a nechat je sestoupit do atmosféry pod ochranou ne zcela dokonalého tepelného štítu. Jak to s tím štítem bylo doopravdy, se dozvíme později, až vědátoři z jakéhosi výzkumného ústavu odborně ověří, jak moc se jim připekl; možná bude NASA muset připustit, že měli trochu kliku. A na tu, jak říkal Gene Kranz, se ve vesmíru spoléhat nesmí. Ať už bude lekce z tohoto letu jakákoliv, je dobře, že tentokrát nepřišla draho. Na její uplatnění mají rok; raketa SLS pro měsíční misi, která k Měsíci nepoletí, už se na Floridě začíná připravovat.

Christina Kochová popisovala vzrušující pocity při návratu: nejdříve přetížení téměř 4 G (snad celkem snesitelné, oproti 7 G v lodích Apollo), pak téměř normální gravitace na stabilizačních padácích, po jejich odhození následovaná krátkým volným pádem (“jako když padáte z mrakodrapu po zádech!“) a nakonec sestup na hlavních padácích. Po dosednutí nastala legrační závada – posádce nefungoval satelitní telefon, přes který se potřebovali dohodnout se záchranným týmem…. Závěr mise zpestřil velitel Reid Wiseman, když v rozporu s předepsaným postupem nezanechal v kabině lodního maskota, plyšáka Rise (který měl v sobě SD-kartu s pěti milióny jmen fanoušků NASA), schoval ho do nepromokavého vaku a propašoval na palubu transportní lodě. K úmyslnému přestupku se vzápětí přiznal, ouřadové z NASA přimhouřili oko a kosmická agentura získala další kladné body zejména u nejmenších příznivců. Vládní agentura ukázala vlídnou tvář a udělala si reklamu zdarma.

Zážitek sledování modravé Země plující v černé prázdnotě nekonečného vesmíru je silný pro všechny kosmonauty; zejména pro ty, kteří jej zakusí z takové dálky, v jaké se krouží kolem Měsíce, jehož šedivá pustota vytváří dramatický kontrast k úrodné planetě. Velitele Wisemana tato zkušenost poznamenala natolik, že po přistání se o ni musel podělit s lodním pastorem; ač sám bez vyznání, při pohledu na kříž na jeho hrudi se prý rozplakal. Dráhu lodě popisuje soustava diferenciálních rovnic; ke zpracování některých kosmických zážitků je však zjevně třeba jiných nástrojů.

Od náboženství ke statistice: do blízkosti Měsíce nebo na jeho povrch se zatím dostalo 28 kosmonautů: 27 mužů a jedna žena. Dvanáct z nich se po Měsíci prošlo; první Neil Armstrong v červenci 1969, poslední Eugene Cernan v prosinci 1972. Čtyři kosmonauti vyčnívají i v této výjimečné společnosti: Ken Mattingly, který kvůli absenci protilátek vůči zarděnkám přišel o let v Apollu 13, ale vynahradil si to jako pilot velitelského modulu Apolla 16; Jim Lovell, jenž obletěl Měsíc v Apollu 8 a 13, ale procházka po Měsíci mu dopřána nebyla; a nakonec „starý mazák“ John Young, který jako jediný se účastnil programů Gemini, Apollo i Space Shuttle: proháněl se nad Měsícem v Apollu 10, přistál na něm během dramatické mise Apolla 16 a poté jako zkušební pilot řídil raketoplán Columbia při jeho prvním startu, aby s ním vzlétl znovu o dva roky později.

Hodně se mluvilo o tom, že kosmonauti v lodi Orion překonali 56 let starý rekord vzdálenosti od Země (400 171 km), který nechtěně ustavila posádka Apolla 13; v nejzazším bodě byli teď 406 771 kilometrů daleko a prodloužili tak dosaženou vzdálenost o 6600 km, o polovinu průměru Země. Posunout rekord o jedno a půl procenta opravdu není mnoho; tohle byl „malý krůček pro lidstvo, ale velký krok pro projekt Artemis.“ Protože tentokrát opravdu nešlo o rekordy; expedice dokázala, že přinejmenším okolí Měsíce máme konečně opět na dosah a práce na smělých plánech mohou pokračovat. Lidmi obývaná sféra, po půl století omezená na nejbližší okolí Země, se na několik desítek hodin protáhla o stovky tisíc kilometrů; především však s příslibem, že je to jen první krok na trvalé cestě. Budeme doufat.

My, kteří si zde povídáme o cestách do vesmíru, bychom neměli zapomínat, že mimo naši mentální bublinu je mnoho takových, jejichž pohled je doslova přízemní, protože považují všechny výpravy za hranice atmosféry za pusté vyhazování peněz. Jako tahle dáma: Let’s stop going into space. There’s nothing to see and no one to talk to | Zoe Williams | The Guardian. „Přestaňme létat do vesmíru. Není se tam na co koukat ani s kým povídat.“ Nejdřív jsem podezíral sám sebe, že jsem opět natvrdlý a nechápu vtip; ale asi je to myšleno vážně. „Jestli je tam nahoře inteligentní život, proč se s námi ještě nespojil? Protože tam nic není. Jen planety, nekonečně méně krásné než ta, na které žijeme.“ Ach jo... Kdyby se její prapra…pradědeček nebyl vydal na zbytečnou cestu na sever, mohla dnes spokojeně žít někde v Kongu a nelámat si hlavu psaním do novin. Anglický profesor přitakává: „Světový potravinový fond OSN, kterému Donald Trump zrušil příspěvky, za deset miliard ročně živí 150 miliónů lidí. Místo programu Artemis mohli krmit hladovějící dalších deset let.“ A kdyby si domorodci přestali podřezávat krky a začali dělat něco užitečného, uživili by se sami – v zemích, kde jsou dvě úrody ročně…

Na závěr trocha historie. Ohledně rozšiřování obzorů v ní lze nalézt několik významných předělů:

• 21.11.1783: první let horkovzdušného balónu s posádkou. Během půlhodiny, kterou Pilatre de Rozier a Francois d’Arlandes strávili ve vzduchu, poprvé od úsvitu věků nebyli všichni lidé pevně svázáni se Zemí.
• pravděpodobně od konce padesátých let 20. století, a s jistotou od sedmdesátých let nepřetržitě cestuje velké množství lidí vzduchem; od té doby v žádném okamžiku už nikdy nepřebývalo celé lidstvo na zemském povrchu. V šedesátých letech létaly současně stovky komerčních letadel; dnes je v každém okamžiku ve vzduchu přes 9000 letadel, ve kterých cestuje v dané chvíli víc než milión lidí.
• 12.4.1961 Jurij Gagarin během letu trvajícího 108 minut obletěl Zemi ve výšce 327 km: člověk vstoupil do vesmíru.
• prosinec 1968: během výpravy Apolla 8 se tři muži – Frank Borman, Jim Lovell and Bill Anders – dostali nejdál od Země, kam lidé pronikli: na oběžnou dráhu kolem Měsíce, do vzdálenosti až 377 349 kilometrů. Během jeho obletů se desetkrát dostali do situace, kterou ještě nikdo nezažil: za odvrácenou stranou Měsíce na několik desítek minut ztratili jakýkoliv kontakt se Zemí.
• 20.7.1969: první dva lidé (Neil Armstrong a Buzz Aldrin) přistáli na Měsíci. Člověk poprvé stanul na jiném kosmickém tělese. V téže době třetí člen posádky, pilot velitelského modulu Mike Collins čekal na oběžné dráze a během přeletů odvrácené strany se stal nejosamělejším člověkem v historii. Mezi ním a zbytkem lidstva stála celá masa Měsíce. V některých chvílích neviděl Zemi ani Slunce; jen povrch Měsíce pod sebou a černou prázdnotu vesmíru nad hlavou.
• duben 1970: během nouzového návratu po výbuchu palivového článku posádka Apolla 13 neplánovaně překonala předchozí rekordy, když se nacházela až 400 171 kilometrů od Země.
• 30.10.2000: od dubna 1961 až do tohoto dne byli lidé odvážnými, ale přesto vždy jen dočasnými návštěvníky kosmu. Nakonec se pokaždé všichni vrátili zpátky na Zem a vesmír zůstal opět neobydlený.
• 31.10.2000: od startu první stálé posádky stanice ISS je neustále několik lidí ve vesmíru; od té doby už nikdy celé lidstvo nepřebývalo na Zemi. Člověk se stal kosmickým druhem.
• 6.4.2026: členové posádky Artemis II (Reid Wiseman, Victor Glover, Christina Kochová a Jeremy Hansen) dosáhli zatím největší vzdálenosti od Země (406 771 km).