29.3.2024 | Svátek má Taťána


KORONAVIRUS: Zářijové rouškobraní

20.8.2020

Zdá se, že naše společnost začíná být zase ostře polarizována, tentokrát nikoli z důvodů nějakého kandidáta, ale faktem krytí/nekrytí úst, jež bude povinné od 1. září, a to plošně v některých prostorách. Oba tábory sahají k stále silnějším výrazům proti druhé straně.

Obě strany snášejí řadu argumentů pro svou pravdu. Jsou schopni na sociálních sítích nazývat ty druhé poměrně nelichotivými názvy, i když stále není zcela jasné, co je pro současnou situaci to nejlepší. Na obou stranách jsou zastoupeny i významné lékařské kapacity, jež snášejí řadu dokladů, proč jsou roušky nezbytné/užitečné/nevhodné/zbytečné. Jejich příznivci na doložená data přísahají a jakýkoli argument druhé strany považují za zhovadilost či bezohlednost.

S koronavirem žijeme již více jak půl roku. Po prvotním šoku z možné pandemie (tedy situace, kdy nemoc zasáhne velké geografické území) a onemocnění – nikoli přítomnost protilátek samotných bez příznaků –, jež postihne vysoký počet osob, se situace ve světě stabilizovala. Počáteční obezřetnost byla zcela na místě a nošení ochranných pomůcek bylo nepochybně oprávněné. V uvedené době nikdo až na sporadické výjimky nezpochybňoval uvedená opatření.

Ukázalo se, že drtivou většinu zemřelých tvořili starší spoluobčané, u nichž byla přítomna řada dalších chorob, které organismus oslabují. Totéž se týkalo jedinců s autoimunitními nemocemi, nemocných v onkologické léčbě atd. U zdravých jedinců proběhl kontakt s virem zcela bezpříznakově, či jen s malými potížemi, podobnými běžné respirační nemoci, které trvaly několik málo dní.

K tomu, aby jedinec onemocněl závažným průběhem, byl tedy nutný předpoklad preexistující vážné nemoci nebo stavu její léčby, případně masivní expozice virové nákazy nebo její dlouhodobá expozice. To vysvětluje vysoký počet úmrtí mezi zdravotníky, kteří byli vystaveni této nákaze (zejména Itálie a Španělsko).

Snahou epidemiologů bylo redukovat počet těžkých průběhů choroby, u nichž bylo vyžadováno podpůrné dýchání na jednotkách intensivní péče. Právě v nejvíce zasažených státech byla tato péče pro vysoký počet jedinců nedostupná, takže docházelo dokonce k jakési selekci těch, u nichž byl věk a stav vyhodnocen jako beznadějný a kteří tuto péči z kapacitních důvodů nedostali, což byl nepochybně klíčový faktor vyššího počtu zemřelých. U nás k tomuto „třídění“ naštěstí nedošlo.

Je zjevné, že virus covid-19 již mezi námi zůstane, stejně jako další respirační viry, jinými slovy, budeme se muset naučit s ním žít, stejně jako je tomu u klasické sezónní chřipky, která v našich podmínkách každoročně usmrtí 1000 až 1500 lidí, a to bez zřetelné paniky či zájmu veřejnosti. Základní otázka tedy zní, jestli kvůli covid-19 budeme nosit roušky trvale (respektive přinejmenším celé období zvýšeného výskytu respiračních infektů), nebo jestli dojde k nějakému racionálnímu rozboru.

Je totiž nepopiratelným faktem, že je doložena řada úmrtí, jež byla dána strachem z návštěvy nemocnice, odložením nutného výkonu či jen prostou imobilizací staršího jedince, u něhož kvůli náhlé nečinnosti došlo k infarktu myokardu či k plicní embolisaci. Psychické strádání a následná úmrtí starších jedinců v domovech důchodců, kteří nemohli mít kontakt se svými dětmi a vnuky, nikdo do obětí této infekce neřadí a přesto tam logicky patří.

Osobně mám za to, že plošné nošení roušek je za současné epidemiologické situace spíše kontraproduktivní. Mnoho jedinců si nasadí látkovou roušku, do níž dýchá celou pracovní směnu. Je jisté, že ve vlhkém prostředí vydechovaného vzduchu se virus množí mnohem rychleji, než by tomu bylo bez této pomůcky. Plíce jsou mimo jiné i orgán, kterým se zbavujeme infekčního agens v těle. I klasické chirurgické roušky chrání jen několik hodin a nejsem si jist, jestli skutečně každý občan mění svou roušku několikrát denně. U respirátorů vzhledem k jejich ceně to bude nejspíše jen výjimečné a z praxe vím, že je používán i řadu dní.

Je však nutné dodržovat základní hygienická pravidla. Mytí rukou mýdlem (detergenty ničí viry) několikrát denně by mělo být zcela samozřejmé, stejně jako omezení kontaktu nemytých rukou s vlastní nosní, oční či ústní sliznicí. Vyhýbat se rizikovým místům a chování (u nás známý případ baru Techtle Mechtle). Pakliže kdokoli na sobě zpozoruje možný výskyt respirační infekce, je nutné, aby byl zvýšeně ohleduplný vůči svému okolí (tedy určitě s teplotou nechodit do práce, nejezdit MHD a nevysedávat v čekárně u lékaře). Pakliže už bezpodmínečně musí ven, je jeho rouška základním prostředkem, bez které by se neměl nikam vydávat.

Nápad s tzv. chytrou karanténou byl výborný, bohužel je v našich podmínkách, jak se ukazuje v praxi, nefunkční. Místo racionální aplikace uvedené metody budeme tedy muset všichni od 1. září nosit roušky bez ohledu na náš zdravotní stav, epidemiologickou situaci v místě bydliště i na výskyt těžkých stavů, které lze přičíst podílu covid-19, kterých jsou tč. spíše jednotky. Chaotická vyhlašování politiků, kteří jen málo naslouchají skutečným odborníkům, přispívají k určité hysterii části obyvatel, kteří považují lidi bez roušek za bezmála vrahy, naopak zase oni každého s rouškou za bázlivého hlupáka.

Jak zvykle, pravda a řešení je kdesi mezi uvedenými póly, nicméně obávám se, že nalezení celospolečenské shody bude asi nemožné.

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora