2.6.2020 | Svátek má Jarmil


KORONAVIRUS: Pohled exota (4)

30.4.2020

aneb Jak to vidí naprostý „popírač“

Pravicově orientovaní lidé a koronavirus

Přiznávám, že jsem rozčarován i z lidí, kteří se předtím deklarovali jako pravicově orientovaní.

Ti se na začátku „koronavirové“ krize až na vzácné výjimky nápadně odmlčeli. Jako kdyby i pravicovost byla dobrá jen do dobrého počasí (jak to tito rádi psávali třeba o EU, kterou právě takto s gustem kritizovali). Ale v případě skutečného ohrožení, kdy jde o zdraví a o život, je nutno pravicovost (víru v individualitu oproti kolektivismu, v osobní iniciativu a zodpovědnost za vlastní jednání, včetně i chyb a omylů, v solidaritu dobrovolnou a nikoli zvenčí vnucenou atd., atd.) odložit a začít shora zavádět centrálně řízená, represivní opatření?

Posléze začali někteří kritizovat vládu za nedostatek těch a těch ochranných prostředků, anebo Čínu za prý falšování dat (ve smyslu podcenění situace).

A více se mnozí začali ozývat až tehdy, když se začalo diskutovat o otázkách ekonomických. Což samozřejmě je také potřeba.

Připomínat lidem, že vrtulníkové peníze všechny nespasí. A ani dodávky skoro všeho z Číny (za pomoci ochotných a vyvolených překupníků) a výroba toho zbylého podniky pod křídly Agrofertu. A že řešit všechny ekonomické problémy jen tištěním (ať ji skutečným, či jen virtuálním jakožto účetních položek) dalších a dalších peněz žádným skutečným řešením není. Jelikož peníze musejí být kryty nikoli jen tradičně v tom spolehlivým zlatem, a už vůbec ne jen a pouze vládními sliby, ale hlavně prací (a to jinou, nežli jen přehazováním čehokoli z jedné hromady na druhou). A že pití, jídlo a další k životu více i méně nezbytné produkty se neberou v nějakém centrálním bezedném skladu všeho, ale musí je jedno po druhém někdo někde vytvořit na své náklady a pak se ziskem (nechce-li jen živořit z ruky do huby) prodat.

Ale co i jiné nežli jen ekonomické svobody? Třeba zrovna ty týkající se zdraví.

V tom, kde jde o zdraví a život, tam to nelze nechat na jednotlivých lidech a dobrovolných smlouvách mezi nimi? Již nelze spoléhat na to, že každý (svéprávný dospělý jedinec) sám je zodpovědný za své zdraví a život? A že to, jak se o ně bude starat, je jen a pouze čistě na něm?

Smí se dnes senior (svéprávný dospělý člověk) vědomě vystavit riziku nákazy výměnou za způsob života, který ho těší? Např. pobyt s vnoučaty či jarní procházku u řeky bez roušky, v níž totiž se tak dobře a naplno dýchat a ani cítit všelijaké vůně nedá. Podobně, jako jsme dříve lidem (i těm starým) tolerovali kouření, pití alkoholu, pití kávy, jedení tučných jídel a další neřesti, i když si jimi statisticky významně zkracovali život.

Je spoléhání se na osobní zodpovědnost (v pyramidě odspodu: jedinec, rodina, obec, národ, stát, kontinent, zeměkoule, sluneční soustava, naše galaxie, vesmír) příliš riskantní? Hrozilo by, že lidé upřednostní své vlastní pomýlené potřeby nad správné zájmy celku? (Tohle u jiných témat dříve ti výslovně pravicově orientovaní vyčítali liberálním demokratům, ale u tohoto tématu až na vzácné výjimky již dlouho mlčí.) A vadilo by to tolik? Kdyby někteří podle svého pomýleného světonázoru a s pošahanými osobními zájmy nešli s proudem, ale třeba i plavali krátkodobě proti němu (dlouhodobě se proti proudu plavat nedá), mají-li na to dost sil a plaveckých schopností? Kupříkladu, kdyby svou nedbalostí (neudělali by to schválně, jen by jim to bylo jedno) nakazili (nemocí, které se sami nebojí a kterou nepovažují za nebezpečnou ani pro druhé) jiného při náhodném setkání na veřejném prostranství (přičemž kdo se skutečně bojí nákazy, nemusí tam s nikým cizím postávat). Či kdyby třeba porušovali karanténu, ale zdaleka by na to druhé upozorňovali (obdobně jako mlok, korálovec či třeba skupina skinů vypadají na první pohled nebezpečně a je lépe se jim vyhnout). Řídíce se při tom pouze zákony přijímanými zákonodárným sborem standardním způsobem, ale již nikoli ad hoc šitými vládními vyhláškami, resp. v podstatě dekrety (i když se jim tak v moderním ústavně-právním ptydepe asi neříká).

To by společnost neustála? Až takhle je ta současná situace nebezpečná? Vždy míra strachu (plus další osobní, i ekonomické zájmy těch, kdo rozhodují) implikuje druh a míru přijímaných opatření. Ale musí se chovat všichni jako stádo, abychom se zachránili? Nelze risknout, že ti, co se oddělí od stáda, přežijí anebo zahynou po svém způsobu, ale stádo tím neohrozí? Leda příkladem, byť třeba jen tím špatným? Anebo že by mohlo jít i o strach z toho, že třeba nezahynou, ale dají příklad ostatním k opuštění stáda? Toho bych se nebál – lidé jsou evolučně tlupní živočichové, a tak možná vždy, a rozhodně ještě dlouho budou ve své většině kolektivističtí, a individuálně se odliší (osvobodí? spasí?) vždy jen jednotlivci.

Jenže kapénková nákaza (obecně každá s takovýmito parametry), jíž se většina populace bojí jakože smrtonosné a o níž se věří, že se může přenášet i na kilometry daleko a zůstat ve vzduchu i mnoho dní, je ranou přímo na solar takovémuto osobnímu a individualistickému pojetí zdraví. To je dar z nebes pro všechny totalitáře. A zlatý důl pro všechny obchodníky se strachem (kterýžto vždy byl výtečnou komoditou k obchodování). Takto již nikdo nemůže obhajovat, že se chce o sebe starat sám po svém, protože se proti tomu dá namítnout, že ale tím smrtelně ohrožuje druhé. Třeba tím, že kašle na svém balkoně anebo že dýchá bez roušky na své zahradě. Co s tím?

Nabízím hned tři řešení:

1) Nevěřím (je to ale bez záruky), že reálně může existovat nemoc, která by byla zároveň snadno a vysoce nakažlivá, v celé populaci rozšířená a vysoce smrtelná. Platit zároveň mohou vždy jen nejvýše dva z těch 3 atributů.
Nemoc splňující všechny tři atributy by byla katastroficky na úrovni jaderné války nebo pádu asteroidu. Takové nemoci (a koneckonců, i ty jaderné války a pády asteroidů) bývají jen v dystopických románech a filmech. Ale reálně se nevyskytují. Třeba i proto, že lidé jsou anatomicky a fyziologicky příliš komplexní a složití živočichové na to, aby je mohl ve velkém zahubit nějaký nano(ani-ne)organismus dříve, nežli sám zmutuje v něco jiného, méně škodlivého.
Námitky, že ale evropské nemoci zahubily skoro všechny obyvatele Ameriky při příjezdu Španělů či že středověká černá smrt vybila až třetinu evropského obyvatelstva, jsou ošidné. Srovnáváme srovnatelné? Nemáme k dispozici úmrtní listy těch raně novověkých amerických a středověkých evropských mrtvých, kde bychom si u všech přečetli jednotnou diagnózu nemoci tak, jak by ji stanovili dnešní lékaři. A to odhlížím od hygienických podmínek a dalších faktorů, které z těch středověkých kronik a dalších písemných záznamů přeživších (a umějících psát, a píšících z nějakého osobního důvodu) jsme schopni jen velmi omezeně po těch staletích dešifrovat.

2) Zdravý (duševně i tělesně) je vždy jen ten život o něco více svobodný nežli bezpečný. Kdybychom snížili rychlost na silnicích na 10 km/h, jistě bychom snížili na statisticky nulu riziko smrtelných nehod (narušily by to jen vzácně tu a tam opravdu smolné příhody). Ale jaký by mělo smysl takto jezdit? Život (aby byl vůbec k žití a hodný svého jména) je třeba žít s jistou ne úplně malou dávkou přijatelného rizika, a nikoli dle zásad předběžné opatrnosti.
Mimochodem, svoboda je vždy opakem bezpečí. Čím více máme jednoho, tím méně máme druhého, a naopak. Buď jsme svobodní, anebo něčím či někým ovládaní výměnou za poslušnost a zároveň ochranu. Lidé, kterým se líbí oboje a rádi by měli maximum obého (což ale logicky nejde), sice žonglováním se slovy vymýšlejí triky, jak to prý lze. Ale nelze. Většina z nás ale se snadno či se skřípáním zubů spokojí s něčím blízko středu cca půl na půl. Ale aby to skutečně fungovalo, musí vždy být svobody více nežli bezpečí.
A i kdyby skutečně šlo o mnoho více nežli dnes zvýšit bezpečnost každého života - skutečně bychom to chtěli? Chtěli by lékaři, aby nebyli žádní či skoro žádní nemocní? A chtěli by hasiči, aby nikdy nehořelo? A policisté, aby nikdo neporušoval zákony? Atd., atd. Chtěli by sedět ve svých ordinacích a služebnách, kopat se do zadku a hrát vrhcáby?
A chtěli bychom opravdu mít zaručeno, že na ty a ty nemoci určitě nezemřeme (jako se o to nyní snaží naše vláda u této jediné diagnózy), zatímco u jiných bychom to zaručené neměli? Protože na něco nakonec umřít musíme. Přičemž lidé, kteří nechtějí umřít nikdy, když si sebe sama v budoucnosti představují jen zdravé a šťastné (bez ohledu na to, nakolik se jim to vůbec daří v životě současném), se ještě nenaučili žít.
Jsme evolučně i instinktivně nastaveni tak, abychom jako nedokonalé bytosti v nedokonalém světě překonávali překážky a řešili problémy a navzájem si při tom pomáhali. Byť někdy ani to nestačí a překážka nás zdolá, problém nevyřešíme. Nevyvinuli jsme se k tomu, abychom se plošnými opatřeními překážkám zdaleka vyhýbali a všem problémům včas předcházeli.
Normální je, když lezou děti po stromech, jak se to samy či my je odmalička naučili, a když některé spadne, tak mu pomůžeme. A ano, výjimečně některé spadne tak nešťastně, že se zabije. A navzdory řečem, že prý v tom není rozdíl, takovéto rodinné neštěstí lépe zvládnou rodiče, kterým zůstanou ještě tři živé děti, nežli rodiče, kteří takto přijdou o jedináčka (ale pozor: lépe v průměru, či statisticky významně, či v drtivé většině, či jak to ještě říct, ne nutně v úplně každém jednotlivém případě – je dost lidí, kteří si toto stále pletou a domnívají se, že jednotlivé případy automaticky vyvracejí, ruší či přebíjejí příslušnou statistiku, a to v diskusích nejen těch o COVID-19). Normální není, když všem dětem (i těm šikovným jako Tarzan) zakážeme lézt na stromy, aby se ani sebevzácnější a sebenepravděpodobnější náhodou nikomu nic nestalo.
Normální je, když se lidé nejdříve naučí plavat, než půjdou na hloubku. A ano, i takoví se mohou utopit, když třeba dostanou ve vodě infarkt anebo křeč do nohy a zpanikaří (bez paniky zvládne i průměrný plavec křeč v obou nohách současně – vím to podle sebe). Nenormální je, když rozdáme všem plovací kruhy, aby mohli na hloubku i úplní neplavci, anebo když pro jistotu raději zakážeme všem chodit do vody, aby se vůbec nikdo neutopil. Pak lidé budou spolehlivě umírat jen na souši. A to se vyplatí.

3) Měl bych návrh: Sice jasně že reálně neuskutečnitelný, ale ten nápad mne samotného pobavil, a tak se o něj podělím.
Co kdybychom si tu naši zemi rozdělili?
Asi tedy na mnohem větší části by žila většina podle těch dnešních pravidel. Vše by bylo řízeno shora centrálně, na vše by dohlížely příslušné nejvyšší autority a obyvatelé by se jim podřizovali v zájmu té absolutní zdravotní bezpečnosti.
Jak by to konkrétně vypadalo, nevím, a ani to nechci moc konkrétně domýšlet. Hádám jen, že by to byl značně sterilizovaný, dezinfikovaný a zarouškovaný svět (protože neustále odněkud hrozí nějaká nákaza), se střídavě utahováním (aby obyvatelstvo zůstalo zdravé) a povolováním (aby nepomřelo hlady a zimou) šroubů svobodných lidských aktivit. A asi by se to dost blížilo komunismu, když by každý dostával vše podle svých potřeb (které by mu ale stanovila centrálně vláda), (skoro) nic by nebylo k dostání a (skoro) nic by se nesmělo.
No a v té asi tedy mnohem menší části by lidé směli žít, jak by sami chtěli, a i v dobách epidemií by směli ven a do restaurací, na koncerty, do divadel a na sport atd. Kdy by tak sami přijímali riziko, že se mohou nakazit a třeba i zemřít. A někteří by se tak chovali i podle svého osvědčeného hesla, že čistota je půl zdraví, ale špína celé (koneckonců, i mnozí divocí živočichové se dožijí vysokého věku, a s hygienou to zrovna nepřehánějí), a i tak se chovají nezřídka zdravěji nežli mnozí apoštolové hygieny (co na záchodě jen použijí deodorant, namísto aby po sobě i vyvětrali, apod.). Lidé by tady možná umírali o něco dříve (anebo taky třeba ani ne, jelikož by byli odolnější?), ale zase by byli spokojenější a šťastnější. A nakolik nemocnější či naopak zdravější, ponechám na víře každého z nás.
A ti, co by se zrovna té či jiné nákazy báli, by zůstali doma, včetně i hospodských, kteří by neotevřeli, atd. Lidé by si sami rozhodovali, kdy se radši budou bát a kdy budou radši vydělávat. Bylo by to případ od případu jednou tak a jednou tak. Ale nebylo by to řízeno žádnými centrálními příkazy a zákazy. Vše by se nechalo na individuálním rozhodování a vzájemném domlouvání se lidí.
A kdo by zjistil, že takový život je pro něj moc nebezpečný, protože by mnohem častěji byl opatrně zavřený doma nežli rizikově venku mezi lidmi, tak by mohl (snad by ta možnost byla) požádat o vystěhování do té první, asi tedy mnohem větší země. Kde by, po asi tedy několikatýdenní karanténě, snad mohl zůstat. Naopak obráceně při přistěhování se ze země první do druhé by žádná karanténa potřeba nebyla (leda možná s výjimkou nemocí skutečně nebezpečných, což ale i to by bylo řešeno řádným zákonodárstvím, a nikoli vládními dekrety).
Detaily toho, jak by vypadalo vnitřní politické uspořádání té druhé země, či jak by vypadal vzájemný obchod a přeshraniční styk s první zemí, atd., atd., tu na tomto prostoru vymýšlet nebudu, abych se do takových fantazií příliš nezamotal. Koneckonců, vláda si také může dovolit ten luxus nedomýšlet mnohé důsledky těch svých nápadů.

Závěr

Přiznávám, že už mám z těch roušek něco jako deprese, či jak se dříve říkalo, trudnomyslnost. Zvlášť když vidím i malé děti s rouškami (byť to některé z nich možná berou jako fajn hru?). Navíc, jakožto brejlovec, s rouškou bez brýlí toho dost nevidím. A tak i proto, a i kvůli rouškám na obličejích svých bližních, nevidím, jestli se lidi usmívají, jestli se mračí, jestli jsou hezké holky hezké, atd. Tento způsob jara tak rozhodně není právě šťastným. A vyhovuje leda tak autistům a různým introvertním podivínům. Anebo dálněvýchodním Asiatům, kde jsou na roušky zvyklí a spousta z nich je i bez epidemií prý i dobrovolně zavřená doma a komunikuje jen on-line od domácího počítače.

A jak jsem dříve rád a se zájmem potkával lidi, tak nyní jsem radši, když nikoho nepotkám. Abych kvůli nim nemusel poctivě nasazovat roušku. Sundávám ji totiž, resp. nosívám jen takříkajíc „na půl žerdi“, s nosem volným, kdykoli to jde. A kdo zkusil dýchat jarní vzduch bez roušky či naopak s ní, tak ví, o čem mluvím. Navíc věřím, možná tedy laicky pomýleně, že když v roušce musím zpátky vdechovat škodliviny, kterých se normálně tělo výdechem zbavuje, tak že to mému zdraví nijak neprospívá.

A jak je teď možné stále více lidí potkávat i bez roušky (v lesích a na polích legálně, po vsích ilegálně), tak to na mě působí úplně jako balzám. A když potkám někoho bez roušky či s rouškou jen nedbale nasazenou, tak s ním v duchu sympatizuji jako s nějakým bratrem či sestrou ve zbrani. Ač možná v hospodě bychom si neměli o čem pokecat (kdyby bylo kam do hospod chodit).

A na druhou stranu, když vídám i osamělé běžce či cyklisty uprostřed lesů či na liduprázdné silnici s rouškou řádně na celém obličeji, ťukal jsem si v duchu na čelo i v době, kdy se takto běhat a jezdit nesmělo (ta varianta na silnici se možná nesmí ještě i teď?), natož nyní. A vypadá to (i z osobních rozhovorů s dotyčnými), že mnozí z mých spoluobčanů fungují tak, že v době, kdy byly zakázány akce nad 100 lidí, se jako ti přišedší devětadevadesátí v pořadí cítili zcela bezpečně, ale při příchodu stoprvého začali křičet, že jsou ohroženi. A pár dní na to si totéž zopakovali při snížení počtu na 20 (či kolik to bylo), pak 5, atd. A sami chodili bez roušky a nebáli se nikoho bez roušky v době, kdy se tak chodit ještě smělo. Ale přesně v okamžiku, kdy se to zakázalo, se začali bát kohokoli bez roušky. A přesně v okamžiku, kdy se to zase povolí, se bát přestanou.

Já sám ale chci nejpozději v létě zase chodit i legálně bez roušky - chodit na plovárny, dávat si zmrzlinu, posedět na restaurační zahrádce či i uvnitř hospody bez všudypřítomné dezinfekce. A bude mi jedno, jestli se při tom od někoho nakazím koronavirem. A jestli pak přes několik prostředníků se ode mne nakazí někdo v důchoďáku anebo v LDNce. A nejen proto, že nevěřím na to, že někoho nakazit je skoro totéž jako ohrozit ho smrtí. A že dle mne naopak pravděpodobněji jsou ty dvě věci na hony vzdálené. Takový jsem nelida, sobec a primitivní darwinista.

A ano, přiznávám, přál bych si těmito texty přispět aspoň trochu k tomu, aby se lidé u nás rozpomněli, že nejsou jen stádo souhlasně bečících ovcí, nebo hejno kejhajících hus, anebo hmyzí společenství mravenců či včel (anebo Číňanů). Ale že jsou i svobodní, samostatní jedinci, shlukující se do tlup na bázi dobrovolnosti, vyplatí-li se jim to tak v dané chvíli více, ale i schopní postarat se sami o sebe. A to bez nějakého centrálního mozku lidstva, který ví lépe než my sami, co je pro nás dobré.

Umím si představit námitky (již jsem se s nimi setkal), že mně se to mluví, když jsem ještě relativně mladý (něco málo přes 50) a s nákazou jsem se ještě nesetkal (což ale nemohu vědět – jelikož jsem ještě nebyl testován, a jinak tuto nákazu, nezřídka zcela bezpříznakovou, zjistit nelze). Ale že kdybych onemocněl, tak to bych prý hned mluvil jinak. Takoví lidé předpokládají, že když se sami něčeho bojí, tak že je to nebezpečné i pro všechny ostatní. Pro mne je ale takové strašení na stejné úrovni, jako by bylo strašení od lidí, co třeba mají fobii z motýlů nebo z knoflíků (ano, i takoví mezi námi jsou, nebo to aspoň o sobě tvrdí): Teď se ti to mluví, ale co bys dělal, kdyby na tebe zaútočilo celé hejno motýlů anebo by ses najednou ocitl v místnosti plné knoflíků? Nu, co bych asi tak dělal? Podělal bych se strachy?

Umím si představit světonázor, v němž by nejlogičtější bylo pohybovat se po městě švihlou chůzí (a la Monty Python). Ale já nechci chodit švihle, když mi to připadá švihlé, a muset to dělat (pod hrozbou mastné pokuty) mi připadá tuplem švihlé.

Radek Benýšek


Slavíme Mezinárodní den dětí s Canpol babies: Hrajte o dárečky po celý týden
Slavíme Mezinárodní den dětí s Canpol babies: Hrajte o dárečky po celý týden

Připomeňte si s námi den, který oslavuje to nejdůležitější – naše děti. Rozmazlete ty svoje s krásnými a originálními dárky od značky Canpol babies. Sledujte náš týdenní kalendář a vyhrávejte každý den.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.