aneb Jak to vidí naprostý „popírač“
Nutná a chvályhodná karanténní opatření?
Od doby, kdy tehdejší nejvyšší velekněz Prymula prohlásil, že karanténní opatření se začnou uvolňovat, jen pokud v čase X bude tolik a tolik nakažených, a už za dva dny to maximální číslo nakažených zvedl (to již na úroveň nepravděpodobně vysokou), bylo jasné, že ta opatření se uvolňovat budou, a to primárně z důvodů ekonomických. Protože již tehdy začalo stále více a více lidí počítat, že bude lepší být nakažený bez příznaků jakékoli nemoci a najedený, nežli být spolehlivě nenakažený, ale vyhladovělý. A že hlediska medicínská budou těm ekonomickým podřízena.
Nicméně nadále si hrajeme na boj s nákazou, jakoby šlo o nějaké jedovaté miasma ve vzduchu, jehož jediné vdechnutí může všechny zabít. Kde veškerá karanténní opatření jsou jen nedokonalou napodobeninou ideálu: nedýchat, s nikým se nestýkat, na nic (a na nikoho) nesahat. A co na tom, že v tomto nezřídka, co je dovoleno Jovům, není dovoleno volům. Lid obecný to leckdy ani nezaznamená, a i když ano, tak to svým vládcům rychle odpustí, když ti to s ním myslí dobře a když lepší nemáme (to druhé je, bohužel, pravda?).
Tak by mnozí nejraději ponechali aspoň roušky ještě mnoho měsíců. A i poté je zase okamžitě zavedli při jakékoli příští sebemenší kapénkové nákaze. Roušky kdovíjak účinné a s žádnými stanovenými minimálními parametry. Kde si pravidla zacházení s nimi stanovuje každý stát svá vlastní a průběžně je mění (každý jinak – asi všude různě platí různé fyzikální zákony a lidská fyziologie). A o nichž WHO vydávala jeden čas zmatečně obden zcela protichůdná doporučení (co způsobilo, že sám náčelník vydával tak zmatené rozkazy?). Ač snad se za ta desetiletí o nich leccos ví, když je používají chirurgové jakožto zcela dostatečný ochranný prostředek při operacích (mimochodem, jak to, že ti se dosud obešli bez respirátorů? - které nyní kvůli koronaviru jsou vyžadovány i u praktických lékařů). Anebo že by roušky fungovaly jen proti bakteriím, pokud vůbec proti něčemu?
Tak či tak, roušky mají minimálně u nás význam hlavně státotvorně sociální. Jakožto symbol příslušnosti ke skupině a důkaz loajality, pardon, zodpovědnosti, v duchu toho umělci a novináři raženého hesla: společně to zvládneme. Což určitě jednou ano, jelikož nic netrvá věčně a i tohle jednou skončí, a pak si všichni navzájem zatleskáme, jak jsme to společně zvládli (a když to nestihneme my, tak jistě naši dědicové, v kdovíjaké generaci po nás). Byť fyzicky a fyziologicky mají roušky účinnost nejspíše asi tak na úrovni osobního amuletu (ani větší, ani menší), který nás má ochránit před zlými duchy.
Pozdější nejvyšší velekněz, náš hlavní novodobý hrdina bez bázně a hany v červeném svetru, ve svém svatém zápalu asi věří, že se mu může povést úplně vyčistit celé území republiky od posledního exempláře koronaviru, i kdyby to musel udělat vlastníma rukama. Přitom pokud bychom začali umírat třeba v trojnásobném počtu oproti dlouhodobému průměru, ale čísla „koronavirová“ by se nezvyšovala, tak by si toho nejspíše ani nevšiml. Jelikož dnes je nežádoucí (skoro by se chtělo říci, že neslušné) jen umírat na koronavirus, zatímco umírat na cokoli jiného nevadí (zde by se zase hodilo napsat, že to se ještě smí, resp. musí - jelikož ani v době „koronavirové“ jsme nezačali být nesmrtelní).
Nejsme tak daleko k situaci, kdy (a doufám, že následující příklad je stále ještě absurdní), pokud by v jednom domově pro seniory umřeli za měsíc 4 lidé a z toho 3 nakaženi koronavirem, zatímco v jiném 12 lidí, z toho 9 nakaženo hepatitidou typu A či břišním tyfem nebo cholerou, ale žádný koronavirem, tak by to první bylo nazváno tragédií a to druhé úspěchem. A personál z prvního domova by byl poslán do povinné karantény a jeho obyvatelé přemístěni do toho druhého, protože tam zvládají epidemii lépe.
Mnozí lidé vysoce oceňují, že díky těm přísným karanténním opatřením máme u nás málo mrtvých, a že jsme tak zachránili spoustu životů lidí, kteří by jinak po nakažení se zemřeli. A kteří to jsou? Umíme je poznat? Jsou to ti, kteří se i nyní objevují na smutečních oznámeních? Ale protože stačili zemřít nenakaženi, tak se nedostali do té sledované statistiky obětí COVID-19, resp. úmrtí s koronavirem. Ale kdyby se bývali nakazit stačili, tak by tedy zemřeli dokonce ještě dříve, nežli bez nákazy? I tomuto někteří z nás věří?
Karanténní opatření brání (snad) šíření nákazy, ale pomohla-li zabránit byť jen jedinému zbytečnému úmrtí, to vůbec říci nelze. A bohužel ani počty mrtvých ve srovnání s dlouhodobým průměrem nám mnoho říci nemusejí. Pokud by se totiž zároveň uvolnila karanténní opatření, čímž by logicky vzrostl počet nakažených a tím i počet zemřelých ve statistice COVID-19, a ve stejné době vzrostl počet zemřelých jakožto důsledek těch „proti-lidsko-přirozených“ karanténních opatření, tak se zvedne počet zemřelých jak těch evidovaných s COVID-19, tak i zemřelých celkově. A nikdo nedokáže spolehlivě určit, zda to bylo až tím uvolněním karantény anebo již předtím naopak stavem karantény. V tomto, obávám se, je epidemiologie stejně spolehlivě vědecká jako třeba ekonomie ve sporu o to, zda Rooseveltův New Deal vytáhl předválečnou Ameriku z recese anebo zda recese skončila naopak navzdory němu (že bez Dealu by to šlo naopak rychleji).
Již rozumnější je odůvodňovat karanténní opatření snahou po zploštění křivky nárůstu počtu nakažených, aby nezkolaboval zdravotnický systém. Mimochodem, i tady je spor o to, zda „promořovat“ rychleji nebo pomaleji, dost podobný těm sporům ekonomů.
Ale je skutečně nutné zplošťovat tu křivku nákazy? Skutečně by nám jinak hrozilo to, co se stalo v Itálii či ve Španělsku, částečně ve Francii (anebo tam vlastně tak úplně ne?), v Británii a podle mnohých i třeba v New Yorku? Byly tamní zdravotnické systémy a vůbec celkový systém stavu nejen veřejného zdravotnictví, ale i takříkajíc průměrného zdraví obyvatel (lze-li o něčem takovém uvažovat jako o porovnatelné či dokonce měřitelné kategorii) na stejné startovací čáře jako u nás?
Nestačilo by prostě jen neposílat zdravotníky povinně do karantény, ale nechat je dělat jejich práci? Zvládli by to nejspíše stejně dobře jako každoročně při chřipkových epidemiích, ani lépe, ani hůře. Což nám do letoška stačilo a systém nám rok co rok nekolaboval.
Pravda, bylo by to prý s mnohem větším počtem nakažených. Ale co na tom, byli-li by ti většinou bezpříznakoví anebo s příznaky jen lehké virózy, kterou by podle svého gusta buď vyleželi doma, anebo přecházeli, jako ostatně každý rok.
A pravda, někteří by zemřeli, tak jako každý rok a jako ostatně i letos mnozí z nás zemřou. Jelikož i navzdory těm karanténním opatřením nepřestali jsme být smrtelní.
A ti z nás, kterým snad vadí, že nesmrtelní nejsme, nechť si zkusí představit, jak by to na Zemi asi vypadalo, kdyby třeba i jen až od letoška vůbec nikdo neumíral anebo jsme se průměrně dožívali takových 150 let. Ale ne nějak hravě a snadno, ale s pomocí podobných sofistikovaných a nákladných život prodlužujících opatření, jak to umíme dnes u 80letých či 90letých (taková představa je totiž reálnější nežli ta, že bychom pak ve svých třeba 120 letech trsali na diskotéce).
V posledních týdnech se objevily úvahy a i spory o to, co vše je třeba obětovat za záchranu, resp. prodloužení úplně každého lidského života. A to asi tedy včetně i 95letých stařečků a stařenek v posledním stadiu rakoviny ležících v LDNkách a již o sobě nevědoucích. Anebo když si nyní lidé berou domů své příbuzné dokonce i z hospiců, aby se jim tam nenakazili (i když u některých možná jde o to, že chtějí a až nyní mají čas pečovat o ně doma, jak nemusejí či nesmějí chodit do práce). A kdy ti, zastávající jiná stanoviska nežli ta, že je třeba obětovat úplně vše, jelikož přece každý život je nade všechny peníze světa, bývají ve velkém označováni za nelidy, sobce a primitivní darwinisty.
Mnozí si při tom představují ty mediálně zdramatizované „Sophiiny volby“ italských a španělských lékařů, stojících nad těmi polními lůžky. Ale pokud v principu stejná volba se uskuteční tak, že vás váš lékař objedná na vyšetření či zákrok až třeba za několik měsíců, protože nejsou volné přístroje, a vy do té doby zemřete, tak se už tolik nestane (vám tedy ano, ale mediálně nic). A jestliže tamní lékaři nedokázali bezprostředně zachraňovat životy ani těch, které by ještě loni zachránit dokázali (mít dost přístrojů, léků apod.), tak je i otázkou, nakolik je na vině smrtonosnost nemoci a nakolik smrtonosnost zdravotnického systému (logistika, a tak). Jelikož tam nevypukla válka, ani zemětřesení, ani nespadlo velké dopravní letadlo na obytnou oblast – čili událost s náhle velkým počtem těžce zraněných na malé ploše, na což nemá okamžité kapacity žádné zdravotnictví nikde na světě (i bez karantén celých týmů zdravotníků).
Ten spor o to, kolik stojí jeden lidský život, je vlastně variací klasické loupežnické výzvy: peníze, nebo život. V tomto případě tedy: vaše peníze za cizí život. A každý z nás si může sám pro sebe (a ti odvážnější i nahlas) odpovědět na otázku, kolik svých vlastních peněz je ochoten dát za život (což někdy obnáší i jen odklad úmrtí o měsíce, týdny, ale i jen dny) toho či tamtoho člověka, včetně lidí, které vůbec nezná, nikdy je neviděl a ani nikdy neuvidí. A stejně tak každý z nás, až si půjdeme příště koupit něco, bez čeho bychom snadno přežili (a to nejen cigarety, alkohol, kávu, sladkosti nebo dovolenou na druhém konci světa, ale třeba i knihu, nové kolo pro děti, vánoční dárek pro své nejbližší, léky pro nemocného psa atd.) si můžeme zodpovědět, zda bychom raději neměli ty peníze poslat na záchranu života nějakého cizího člověka. Já sám za sebe si snadno odpovím, že ne - protože svůj život a své peníze mám pro sebe a své nejbližší, a nikomu nebráním dělat to stejně. Ale ti různí více či méně pokrytečtí útlocitní krasoduchové by mohli mít s takovou odpovědí potíže. Nicméně, samozřejmě, jde-li o velkorysá, ničím ohraničená gesta za peníze z měšců těch druhých, tak to je úplně jiné rozhodovací kafe.
A ještě jedna věc. Nepředstavujme si, že když nejsme ochotni obětovat za ty cizí životy všechno, tak že ti lidé prostě zůstanou bez pomoci, někde na zemi, hladoví a v zimě, jak nás straší ti obviňovači druhých ze sobectví a cynismu. Ne, bylo by o ně postaráno standardním způsobem (což v našich podmínkách není vůbec málo) – tak, jak funguje naše zdravotnictví placené z našich daní (kterým se říká v této souvislosti nesmyslně pojištění) i dobrovolné solidarity. Jen by se nezaváděla další, mimořádná opatření nad to.
A ano, zopakuji raději pro jistotu ještě jednou, někteří by zemřeli. Jako umírají mnozí i nyní (bez jakéhokoli kolapsu zdravotnictví), a někteří i dost ošklivě (protože účinněji jim v dané chvíli pomoci neumíme). Ale není-li to spojeno s nákazou s koronavirem, tak to mediálně nikoho nezajímá. S výjimkou těch, co je znali. A tak je to normální. A tak je to dobře.
Nicméně ale jak ti, kteří osobně dosvědčili, že třeba situace v té nešťastné Itálii nebyla v lecčems zdaleka tak dramatická, jak zdůrazňují ti, v jejichž zájmu je dramatizovat, tak i ti, kteří upozorňují na ekonomickou neúnosnost zavedených opatření, která tak mohou mít za následek nejen ožebračení mnohých z nás, ale posléze větší počet úmrtí, nežli kterým nyní těmi opatřeními zamezíme (jak se věří, že tím dokážeme), tak ale se nakonec skoro vždy zaštítí mantrou, že ani oni rozhodně nepodceňují vysokou nebezpečnost COVID-19 a že je samozřejmě třeba snažit se zachránit úplně každý život těch ohrožených touto nemocí.
Což ale je protimluv a dohromady to nedává smysl. Bylo by dobré umět nahlas přiznat, že uvolnění opatření logicky bude mít za následek nakažení více lidí a to zase logicky bude mít za následek větší počet úmrtí (ať již skutečně, jak se většinově věří, anebo jen zdánlivě, jak nevylučuji já). Která by bez uvolnění opatření nenastala – věříme-li na kauzalitu tohoto typu (zatímco v mém pojetí se jen mrtví dostanou jinak do statistik, ale k žádnému úmrtí navíc nedojde). Čímž tedy odsoudíme některé lidi na smrt (byť nedokážeme dopředu uhodnout, které), a to ve jménu nejen toho, aby později neumřelo lidí více (ale jiných, anebo i těch samých). Ale ani i nejen toho, aby mnozí nebyli ožebračeni. Ale taky i toho, aby mnohým neklesla výrazně životní úroveň i ta stále ještě hodně vysoko nad hranicí bídy. Což pro někoho již nemusí být tak bohulibé ospravedlnění jako u těch předchozích dvou odůvodnění. Byť ale ani to (ten pokles životní úrovně) nechce, vyjma pokrytců a vzácných podivínů, nikdo z nás.
Ale opět, nepředstavujme si, že odsoudit takto někoho na smrt znamená nechat ho bez pomoci někde vykrvácet či se udusit bez kyslíku. Ne, znamená to třeba to, že nedostane-li se na něj hned potřebný přístroj, tak že nezačneme speciálně pro něj takový vyrábět bez ohledu na náklady. Ale přijmeme riziko, že dotyčný může dříve zemřít (ne, že zemře, ale že zemřít může), než se na něj dostane řada. Anebo to znamená, že onkologicky nemocnému nabídneme jen již vyvinutou chemoterapii, byť ta v jeho případě má statisticky jen takovou a takovou šanci na úspěch, ale že nezačneme jen kvůli němu vyvíjet novou, nevyzkoušenou, bez ohledu nejen na náklady, ale i na čas (zda je reálné to stihnout, včetně klinických zkoušek, atd.).
A ještě jedna věc. My ve skutečnosti neumíme zachránit kohokoli před smrtí. Protože všichni bez výjimky jednou zemřeme. Umíme jen (resp. naši lékaři to umějí) zabránit nějaké konkrétní formě smrti v daném čase a prostoru, a tím smrt jako takovou oddálit (což leckdy za to stojí).
Lidé, kteří se nad tímto zamýšlejí, pravděpodobně dojdou k závěru, že je tudíž nesmyslné oddalovat smrt donekonečna a vždy za jakoukoli cenu (a to nejen z důvodů ekonomických). Ale že má smysl činit tak jen do té doby, dokud to dotyčnému za to stojí, a jen potud, nakolik to ocení. Jednou ale přijde doba, kdy zemřít může být žádoucnější nežli žít dál (hodně mladí či hodně prostí lidé si něco takového vůbec neumějí představit, a předpokládají tak i za druhé, že takto nikdo normálně nepřemýšlí), a určitá forma smrti může být žádoucnější (resp. méně odmítaná) nežli jiná. A nemusíme hned myslet na sebevraždu, či na eutanazii (v tom dnešním právním slova smyslu), jak mohlo některé napadnout. Pro někoho ale i následující úvahy mohou být rouháním. Anebo nesmyslným zaobíráním se nesmrtelností chrousta.
Já kupříkladu, kdy už jednou přijde můj čas, tak bych asi nejraději chtěl umřít na vysokou horečku (resp. s vysokou horečkou). Nechci totiž umírat dlouho, ale ani nechci umřít náhle. A to horečka splňuje. A navíc je relativně příjemná. Vždy, když jsem horečku měl, nebylo to zlé: Byl jsem unavený, chtělo se mi spát, celý svět byl vzdálený a jakoby v mlze, a byl mi docela příjemně lhostejný (když člověk v takovém stavu nemá na nic síly, nevadí mu, že to a to zůstane neuděláno a nedoděláno). Rozhodně bych toto bral raději, nežli třeba mít celé tělo rozežrané rakovinnými metastázami, s nutností tišit bolest morfiem.
A tak je otázkou, jestli, až budu v letech, kdy budu na blížící se smrt myslet častěji nežli na životní radovánky (na které budu většinou v té době už jen v dobrém vzpomínat), nakolik budu medicíně vděčný, že vymýtila všechny nakažlivé choroby způsobující horečku a tím mne nepřímo „odsoudila“ k nejspíše zrovna té rakovině (již nyní jsou zhoubné nádory nejčastější příčinou úmrtí?). Tímto neříkám, že bych se pak chtěl cíleně nakazit třeba malárií. Říkám tím, že ale není jisté, zda bych pak stoprocentně ocenil opatření mající mne proti ní chránit, pokud by se vyskytla v mé blízkosti.
Samozřejmě nemohu vědět, v jakém přesně stavu mysli pak budu. A třeba v takovém, kdy mi to bude všechno úplně jedno.
Já ale, dokud budu mít hlavu jasnou, chci si o tom, jakému riziku se kde vystavím, rozhodovat aspoň do určité míry sám. A tím nepřímo i o tom, kdy a jak zemřu (zdůrazňuji, že nepřímo - obdobně jako automobilový závodník na okruhu riskuje jen některé formy smrti, ale pravděpodobně ne smrt utopením či osamělou smrt zmrznutím). A nechci, aby o tom i za mne rozhodovali jen vládní úředníci či mocensky lékaři, i kdyby to tím mysleli dobře nejen sami se sebou, ale doopravdy i se mnou (nicméně mnozí známe úsloví o tom, jakou schopnost dláždit mají dobré úmysly, eventuálně tu modernější, zábavnou, a určitě nejen ruskou verzi o tom, jak to dopadá, když to myslíme dobře).
Sám za sebe bych tak již rád poděkoval všem těm statečným mužům z krizového štábu (co si na nás každý den vymyslí nějakou kulišárnu, abychom asi nevyšli ze cviku), aby mohli odejít. A případně je nakopal do zadku, kdyby snad odejít nechtěli (protože ještě zdaleka nemají dost). Když už měli, myslím, dost času vychutnat si, jaké to je pohrát si s lidmi jako kočka s myší či jako děcko s legem, když se lidé náležitě vystraší, a ještě to pojistí k sebeprezentaci vždy ochotné celebrity. Přičemž to, že plus minus autobus stejně se chovají vládní činitelé i v jiných zemích, je omlouvá jen zčásti (nicméně z té části ano). Ale všeho moc škodí, a tohohle již bylo, myslím, dost. A je čas vrátit se k normální práci a normálnímu životu.
Obávám se ale, že na to si ještě budu muset docela dlouho počkat, jelikož takovýto hlas je stále ještě zdaleka menšinový. A že drtivá většina národa, byť v některých detailech již tu a tam s nespokojeným brumláním, ve většině věcí asi nadále oceňuje, jak potřebnou a záslužnou práci ti muži ze štábu dělají. Když nás tak všechny zachraňují. Některé přímo před smrtí a ty ostatní před něčím novým a neznámým, co už jen proto nesmí být podceňováno. Jak to hrubě (a možná již trestuhodně?) podceňuji já.
Příště a na závěr se podívám na chování pravicově orientovaných lidí v současné situaci.