2.6.2020 | Svátek má Jarmil


KORONAVIRUS: Pohled exota (1)

27.4.2020

aneb Jak to vidí naprostý „popírač“

Úvod

To, co jsem se nyní rozhodl i napsat, mám v hlavě už dlouho. A podle toho, jak vláda zrovna právě povolí šrouby karanténních opatření či naopak hrozí jejich znovu-utažením (byť pravděpodobněji by tak nakonec neučinila), tak si říkám buď že už to psát netřeba, anebo že stále ještě ano. Aby i takovéto menšinové hlasy byly aspoň tu a tam slyšet. A byť v detailech, co dnes platí, zítra už platit nemusí, tak v tom hlavním je situace stále víceméně neměnná.

Samozřejmě, že ne všechno, co píšu, jsou mé originální nápady. Leccos již napsali jiní, byť třeba jinými slovy, ale s obsahem zhruba týmž. Nicméně je v tom i dost věcí, které jsem zatím takto formulované nikde neviděl.

Skoro všichni (či možná úplně všichni, včetně dokonce lidí, kteří rozhodují?) jsme odkázáni na víceméně jen oficiální informace z mainstreamových medií, k nimž si někteří přimícháváme i informace ze zdrojů neoficiálních.

Tato většina je v podstatě zajedno s oficiálním výkladem, že jde o pandemii vysoce nakažlivé, potenciálně smrtelné choroby. Přímo způsobované novým typem koronaviru, proti němuž zafunguje jen vakcína, až bude vyvinuta. Proti jehož šíření jsou účinné jen plošné karantény, pokud možno co nejvíce se přibližující ideálu: nedýchat, s nikým se nestýkat a na nic (a na nikoho) nesahat. Jejichž cílem je dosáhnout stavu, kdy na celé zeměkouli nezbude jeden jediný exemplář viru. Pročež je na oltář zdraví a přežití pokud možno úplně všech nutno obětovat cokoli, a třeba i úplně všechno z našich současných a budoucích materiálních statků a občanských svobod.

A byť v ekonomické sféře přibývají hlasy, že to poslední je chybou a že obrazně léčení (s následkem ztráty prosperity celé společnosti a možného zbídačení velké části obyvatelstva a přechodu od demokracie k totalitě) by tak mohlo být horší nežli nemoc sama, tak ve věcech zdravotních se tito lidé buď nevyslovují, anebo akceptují karanténní opatření jako nejlépe jen krátce dočasná, ale tak jako tak rozhodně nutná.

A jen nevýznamná menšina zastává názor opačný od toho převažujícího, totiž že pokud bychom se vrátili k počítání a používání statistiky tak, jak jsme to uměli v době „předkoronavirové“, tak bychom nevěděli o žádné epidemii, natož pandemii. Měli bychom tu chorobu nejasno jak nakažlivou (nemáme s čím srovnávat, když nikdy předtím jsme žádný jiný virus ani bakterii nesledovali tímto naprosto bezprecedentním způsobem jako údajného původce této choroby). A nejvýše jen průměrně (a spíše méně) smrtonosnou (ve srovnání s jinými kapénkově přenášenými nákazami). 

A kdo ví, nakolik způsobovanou inkriminovaným typem viru, resp. nakolik vůbec existující (k obému více příště). Kterýžto virus je mezi lidmi nový neznámo nakolik (jelikož předtím jsme ho nehledali). Proti němuž tak není třeba vyvíjet vůbec žádnou vakcínu (jako se bez ní hravě obejdeme třeba u chřipky, nebýt pouhé propagandy tvrdící opak). A jsou tak žádoucí maximálně jen tradiční protichřipková opatření v době její epidemie (omezení kontaktů s lidmi z rizikových skupin, základní ohleduplnost k druhým při respiračních obtížích), pokud tedy vůbec nějaká centrálně řízená. Daný cíl je zčásti zbytečný (promořenost obyvatelstva nijak nevadí), zčásti nedosažitelný (virus dříve zmutuje či zmizí neznámo kam, nežli všechny spolehlivě otestujeme s negativním výsledkem). Jakákoli ekonomická opatření vždy někomu něco vezmou a jinému něco dají. A na jakýchkoli vždy někdo vydělá, zatímco jiný bude tratit. 

Zdraví je jen jedna z hodnot pro nás důležitých, přičemž záleží jen na nás samých, jaký význam té či oné subjektivně přisoudíme. A záchrana života žádného člověka, ani krále, nestojí za to, aby se zastavila ekonomika (= usilování jednotlivců o prosperitu, a hledání a nalézání osobního štěstí podle vlastních představ). A život (aby byl vůbec k žití a hodný svého jména) je třeba žít s jistou ne úplně malou dávkou přijatelného rizika, a nikoli dle zásad předběžné opatrnosti.

Vyjma jen podivínských extremistů (mezi které ve druhém případě tedy patřím) většina lidí se neztotožňuje bez výhrad úplně se vším vyjmenovaným (v prvním, resp. ve druhém případě). Ale zjevně drtivá většina jich má jednoznačně blíže k tomu prvnímu stanovisku. A švejkují jen v detailech, když se jim to tak právě hodí (neuvědomujíce si možná, že ale tím ta svá obecná přesvědčení vlastně popírají).

Já sám jsem po celou dobu naprostý popírač té prý velké nebezpečnosti nového typu koronaviru. Myslím si to od začátku, již od zpráv nejdříve z Číny, posléze z Itálie a postupně z dalších zemí, a dodnes jsem na tomto svém postoji vůbec nic nezměnil. A přitom bych řekl, že vycházím z týchž zdrojů, z týchž čísel a týchž zpráv jako všichni ostatní.

V tomto mém postoji mne zatím zviklaly jen dvě věci: Poprvé to byl velmi vážný stav pražského taxikáře, kterého jsem si s ohledem na takovou práci představoval jako spíše mladého a relativně zdravého člověka. Než se ukázalo, že to s ním úplně tak nebylo. A podruhé zhoršení stavu a následné léčení britského premiéra Borise Johnsona, který je ještě poměrně mladý a dosud byl relativně zdravý člověk. A byť i u něj lze, stejně jako úplně u všeho, vysvětlovat běh událostí jak takříkajíc „pro-koronavirově¨, tak i „proti-koronavirově“, resp. „para-koronavirově“ (sám umím vymyslet hned několik takových vysvětlení, v nichž virus hraje roli až sekundární, či dokonce vůbec žádnou), tak tady si ponechávám malý otazník - v tom smyslu, že se v tom svém podceňování koronaviru mohu mýlit. To je ale zatím všechno.

Vypadá to, že všichni dobře umíme (někteří jen nekriticky papouškujíce ty či tamty autority, jiní tvořivě vlastní hlavou) vyvracet (pro nás přesvědčivě, pro protistranu chabě) názory protistrany. A použijeme k tomu statistiku a obecná čísla, když se druhá strana vytasí s výstražnými jednotlivými případy, anebo naopak zase ojedinělé případy, zatímco druhá strana kontruje obecnými čísly a statistikou - podle toho, co se právě komu víc hodí do krámu. Přičemž takto lze takříkajíc „pro-koronově“ či naopak „proti-koronově“, resp. „para-koronově“ vysvětlit úplně vše: Vysoké či naopak nízké počty nakažených i mrtvých tam i onde, plné či ne tak plné márnice, počty připravených rakví, přesnost, spolehlivost a pravdivost uváděných čísel atd. A stejně tak i účinnost či naopak neúčinnost anebo bezpečnost či naopak nebezpečnost těch či oněch karanténních opatření, promořenosti obyvatelstva atd. Pročež je snaha o nějakou argumentaci mezi oběma tábory víceméně asi zbytečná.

Přičemž ale ti, co patří k většině, to mají snazší v tom, že se mohou snáze navzájem posilovat ve víře, že mají pravdu. A leckdy si tak ani neuvědomují, že takto neporazili protivníka silou svých argumentů, ale jen silou svého množství, kdy se navzájem poplácávají po ramenou jakožto jen souvěrci, bez jakékoli korelace s tím, co vědecky je pravda (ta se dokazuje jinak nežli množstvím souhlasících). A naopak těžší to mají v tom, že nemusí tolik pochybovat a přezkoumávat své názory (zastávám-li něco jiného nežli většina či dokonce skoro všichni, snáze mne to zviklá a častěji se ptám, jsem-li divný já, anebo ti ostatní), a proto mohou snáze podlehnout případnému omylu. Což jim ale většinou asi až tolik nevadí, když věří, že v množství je nejen síla, ale i pravda.

Takto veškerá ta přijímaná opatření jsou a budou hodnocena podle následující čtyřpolíčkové tabulky. Přičemž „my“ jsme ti, co tvrdí to, co „každý rozumný člověk musí vidět a uznat“, a „ti druzí“ jsou ti, o nichž „my“ víme, že se mýlí:

1) Když se udělá, co říkáme my, a povede se to – vidíte, měli jsme pravdu.
2) Když se udělá, co říkáme my, a nepovede se to – měli jsme pravdu taky, ale za daných okolností se reálně nedalo dělat více, a kdybychom to neudělali, dopadlo by to mnohem hůře.
3) Když se udělá alternativa k tomu, co říkáme my, a nepovede se to - měli jsme pravdu, každý to vidí, a vy druzí jste se nejen mýlili, ale bylo to od vás krajně nezodpovědné.
4) Když se udělá alternativa k tomu, co říkáme my, a povede se to – i tak jsme měli pravdu, a vy druzí jste měli jen štěstí, a tudíž i tak to bylo od vás nezodpovědné.

Takto je vždy již předem rozhodnuto o vítězích a poražených. A lze tak obhájit úplně vše. Včetně činů, za které by jinak, nebýt koronaviru, museli jít dotyční do vězení. A lze očekávat, že v následujících měsících a v lecčems i letech se na vrub koronaviru přičte úplně vše, co se v tom či onom státě nepovede (a zlotřilý CO2 se bude muset hodně snažit, aby postupně nabyl zpět ztracené pozice arcilotra číslo jedna). A naopak, za vše, co se kde povede, si vlády přisvojí zásluhu jakožto důkaz správnosti svých moudrých opatření.

Přiznávám, že jsem velmi zklamán, až rozčarován ze současné medicíny (anebo vlastně možná jen epidemiologie?).

Za reál-socialismu jsme věřili vědě a ve vědu. Posmívali jsme se vědeckému komunismu, ale věřili jsme přírodním vědám včetně biologie, jejíž aplikovanou odnoží medicína je. Věřili jsme, že je postavena na poctivém a přesném zkoumání reality, a je tak spolehlivější nežli pouhé pověry, a někdy i než tzv selský rozum.

Toto se ale v době „koronavirové“ naprosto změnilo.

Přestali jsme počítat nakažené, nemocné a mrtvé způsobem, jakým jsme to uměli v době „předkoronavirové“. A jako bychom přestali umět nejen pracovat se statistikou, ale i pokračovat ve vědění, které jsme o nemocech za ta staletí (a o virech za ta desetiletí) nabyli. A namísto toho jako bychom se vrátili do dob středověkých honů na čarodějnice, kdy i dnes má pouhá víra přednost před věděním, kolektivní strach pověrčivých vystrašenců navrch nad nejen střízlivým myšlením jednotlivců, ale i nad důkazy, novodobí kněží (hygienici a epidemiologové) jsou jedinými vykladači předběžně opatrné pravdy, a světská moc, utržená z uzdy konzervativních pravidel (neměnit, co funguje, neutrácet víc, než dokážeme vydělat, při naplňování ideálu respektovat reálné možnosti, a při zavádění změn se řídit nejen emocemi, ale i ekonomickým kalkulem), na základě jejich pokynů ve jménu té pravdy zavádí absolutní kontrolu nad každým z nás.

Přičemž v hitparádě té soudobé proměny myšlení dříve vědeckého v současné kdovíjaké u mne zatím vedou počtáři z britské královské vědecké společnosti, když jako nejhorší možný scénář představili to, že bez přijetí celosvětových represivních karanténních opatření se nakazí za rok 7 miliard lidí ze současných 7,7 miliard, a z nich 40 milionů zemře. Čímž udělali z koronaviru vlastně prodlužce průměrného věku dožiti lidí na Zemi, kterých v době předkoronavirové jistě umíralo významně více nežli jen 40 milionů ročně. A případná námitka (již jsem se s ní setkal), že prý jde o 40 milionů mrtvých navíc, k nimž je třeba připočítat ty každoročně zemřelé bez koronaviru, nedává smysl. Jelikož když se nakazí za 12 měsíců skoro všichni, a tím tempem tedy za necelých 13 měsíců pak již úplně všichni, tak už nezbydou žádní další mrtví, které bude možno připočítávat. Bude prostě jen těch 40 milionů ročně zemřelých na každých započatých 7 miliard (což je méně nežli dosud v dobách předkoronavirových).

Lze spolehlivě vyloučit, že mohl nastat i takovýto scénář?

V Číně se něco stalo. Začali tam umírat lidé. Čína začala zavádět karanténní opatření. Jen Čína (snad aspoň ta) ví, proč a proti čemu přesně. Čína řekla světu, že na vině je nový typ koronaviru. Západ Číně ve všem uvěřil a dodnes považuje ta její tehdejší data za správná. Ač neměl a nemá jak si ověřit jejich pravdivost a přesnost (včetně toho, nakolik jde o virus skutečně nový a hlavně nakolik je vůbec smrtonosný). 

A byť později její jiná data začal zpochybňovat jakožto nevěrohodná (to ale jen ve smyslu zlehčování vážnosti situace), Západ se vyděsil z těch čínských mrtvých (byť statisticky ani tehdy nešlo o čísla nijak děsivá) a začal vytvářet všelijaké rádoby vědecké teorie, spíchnuté narychlo a ad hoc i na základě jen zcela ojedinělých jevů. A na jejich základě začal zavádět plošná karanténní restriktivní opatření, leckdy předtím neuvěřitelného druhu a nemyslitelného rozsahu.

A v tomto naprostém zmatku dat, zobecňování a vyzdvihování ojedinělých případů se všechny rozporuplnosti vysvětlují jen a pouze neznámostí a nevyzpytatelností koronaviru. A metodou pokus-omyl se střídavě povolují a zase přitahují (nebo se tím aspoň hrozí) šrouby opatření. Která nejenže mají potenciál mnohé z nás ožebračit, ba až vyhladovět, a připravit o značnou část občanských svobod. Ale pro jejich chaotičnost, nedůslednost, libovolnost, kočkopesství a anirybaanirakství brzy přestalo být možné spolehlivě rozlišit, co z pozorovaných jevů je důsledkem působení viru a co důsledkem právě těch karanténních opatření. A teď už je v tom takový guláš, že už takto nelze smysluplně porovnávat skoro nic s ničím.

Aniž by si vůbec někdo z odpovědných dal tu námahu ujasnit si, co je vlastně cílem, k čemu je takový cíl dobrý (co se jeho dosažením získá) a nakolik je vůbec reálně dosažitelný.

Celá ta situace se zcela individuálním průběhem nákazy, ohrožením v podstatě jen hodně starých a nemocných, a přijímáním kanóno-vrabcovitých karanténních opatření na jejich záchranu mi analogicky připadá, jako bychom prohlásili:

Máme v lesích po celém světě, a teď už i v našich lesích, nový druh jedovatého hada. Mimořádně nebezpečného, jehož uštknutí může zabít mnoho lidí po celém světě. Mnoho lidí (pravděpodobně většina) si vůbec nikdy nevšimne, že byli uštknuti, a proběhne to u nich bez jakýchkoli pozorovatelných následků. Další velká skupina lidí (skoro celá ta druhá polovina) bude mít jen lehké příznaky otravy – mírnou únavu, lehce zvýšenou teplotu apod. Jen nepatrná menšina lidí dočasně ochrne postupně po celém těle, někteří i na několik týdnů, ale spontánně se z toho nakonec dostanou, a bez následků. Ale celá 4 % uštknutých (v některých zemích ale více a v některých zase méně) zemřou, nebude-li jim včas podáno sérum, které teprve vyvíjíme, a máme ho k dispozici zatím jen v experimentálních prototypech, a vlastně tak ještě nevíme, nakolik je vůbec účinné. Nicméně všichni, kteří zatím zemřeli, byli již předtím uštknuti jiným prudce jedovatým hadem. Což ale nehraje roli, protože každá smrt je tragédie, které se musíme snažit všemi prostředky zabránit. A proto všichni musíte zůstat doma, a když už mimořádně musíte někam ven, tak si vezměte minimálně po pás vysoké boty, ale raději skafandr, a to i na vlastní zahradu. A to bude nutné tak dlouho, dokud nepochytáme úplně všechny ty nové hady. Minimálně všechny u nás, ale ještě lépe všechny po celém světě. Což nám bude trvat nejméně několik měsíců, budete-li se chovat zodpovědně (rozuměj: poslušně), ale možná až několik let, budete-li se chovat rizikově (neposlušně).

Příště se podívám na to, jestli vůbec existuje nemoc COVID-19 a zda vůbec koronavirus dělá v lidském těle něco, co by stálo za řeč.

Autor je hlavním vzděláním a současným povoláním psycholog, který již zapomněl skoro všechno ze středoškolské matematiky, fyziky i chemie, a statistiku se učil jen půl roku před 25 lety na VŠ, ale zůstaly mu v hlavě nějaké zbytky selského rozumu, logického myšlení a schopnosti učit se ze zkušeností svých vlastních i těch druhých.

Radek Benýšek







 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.