Epidemie mohou být různé s tím, že jiný postup bude u infekce méně virulentní a více zhoubné, přičemž jejím cílem bude zabránit šíření za každou cenu, kdežto u infekce více virulentní a méně zhoubné bude postup takový, že je nutné dosáhnout co nejdříve kolektivní imunity a chránit rizikové skupiny, zejména zdravotníky s hrozbou masivní nákazy a pak osoby s oslabenou imunitou či jinak vážněji nemocné.

Jde o to, že koronavirus sars-2 covid-19 má průběh v naprosté většině případů s příznaky mírné chřipky. Hlavní potíž s ním tkví v tom, že kontagiozita (nakažlivost) nastane ještě před prvními příznaky či že někteří nakažení nemají příznaky žádné. Tito pacienti mohou být nositeli, což vede k rychlému šíření. Má tudíž smysl zavést obecnou karanténu proti nárazu silné vlny infekce tak, aby nedošlo pod náporem infekce ke zhroucení zdravotnictví. Avšak v případě dostatečné kapacity případné léčby zejména na jednotkách intenzivní péče je třeba karanténu naopak uvolnit co nejvíc a co nejrychleji tak, aby si populace vytvořila protilátky. Promoření zhruba poloviny obyvatelstva již zabrání dalšímu šíření.

Na základě toho je třeba v prvních fázích maximálně testovat (PCR) a provádět „triáž“ s tím, že na rozdíl od války, kdy se vážné případy již nechají být, my musíme naopak o vážné případy zvlášť pečovat (na rozdíl od veřejného vyjádření některých). Při tom je třeba provádět „trasování“ a dohledávat kontakty s jinými lidmi. Pouze kvůli záchraně rizikových skupin má totiž celá karanténa smysl a jinak je vlastně úplně zbytečná.

Souběžně je třeba provádět v dalších fázích testování na protilátky s tím, že takové osoby až na výjimky tuto infekční chorobu dostat nemohou a dokonce ani nejsou kontagiózní pro ostatní. Případná jiná cesta zatím k dispozici není. Na vakcínu budeme čekat nejméně rok a půl. V případě dostatečné imunity je nutné (nikoliv jen možné) všechna karanténní kroky omezit či zrušit. Zapojení vlastní imunity je hlavní a nyní vlastně i jedinou zbraní proti šíření choroby (až tak za dva měsíce bude snad sérum a léky proti viru zatím nemají seriózně prokázanou účinnost).

Ještě je třeba zmínit to, že na imunitu působí vedle biologických též psychologické vlivy. Převažující strach až děs z choroby možnost překonání a zvládnutí infekce výrazně ztěžuje.

Ve všech těchto krocích vláda naprosto selhává. Zpočátku posílala roušky zdarma do Číny a pak je z Číny za miliardy nakupovala. Zavedla coby asi jediná na světě naprosto zbytečnou povinnost všech nosit roušky všude a tím sice vlnu snad zmírnila (zmírnil ji asi zbytečně až moc v zemi, kde zdravotnictví je vyspělé), ovšem zároveň ji prodloužila a možná přispěla k tomu, že budou přicházet vlny další. Vlastní testování přímo na viry zprvu dokonce postihovala a bez iniciativy laboratoří by ho bylo poskrovnu dosud, přičemž čínské sérologické testy nejsou spolehlivé a ty spolehlivé zatím nejsou. Domovy pro seniory a jiné ústavy s vážně nemocnými i zdravotníky vcelku pustila vláda víceméně k vodě (k ledu?). Po celou dobu vláda místo uklidňování lidí a ukazování naděje s odkazem na ukončení karantény na svých zbytečně častých tiskovkách straší obyvatelstvo tím, kolik kde zemřelo lidí bez dalších souvislostí; počet zemřelých totiž závisí zejména na kvalitě zdravotní péče (v Itálii asi 10 % a v SRN asi 2 %). Školní výuka všech zrušená a dosud přetrvávající povinnost všech nosit roušky všude je již za hranicemi zdravého rozumu. Ostatně plošné testování by bylo třeba mimo jiné i pro zjištění stavu obyvatelstva sloužící k utváření rozumné politiky čili k tomu, aby bylo uvolňování karantény v poměru ke kapacitám zdravotnictví přiměřené.

Chaos vládních a ovšem i opozičních politiků (politikářů) je zdrcující. Překvapivé vlastně je, že se daří všechno zvládat poměrně úspěšně a podotkl bych vládě navzdory: zásluhu na tom má ovšem iniciativnost občanské společnosti s neziskovkami v čele.