Vystudovaný filozof, známý zahraničněpolitický komentátor, autor literatury faktu (v tomto žánru vydal 18 knih), cestovatel po mnoha zemích světa (Rozpůlený banán, Kissinger ve službách Bílého domu, Evropa zítřka, Záhady Angkoru, Osudové minuty Země, Svět mezi čtyřma očima, V zajetí džungle, Tajná zbraň na Ussuri), účastník desítek mezinárodních konferencí – to je encyklopedicky Milan Syruček (*1932), s nímž se poznáme z dob působení v deníku Mladá fronta. On to byl, který ve svém bydlišti na Zbraslavi za Prahou tajně tiskl a rozšiřoval deník v srpnových okupačních dnech 1968. Pochopitelně v improvizovaných podmínkách, ale novinář se v něm nezapřel, i když redakční místnosti v Panské ulici byly obsazeny rudými okupanty.

Nu – a teď z ničeho nic sepsal knihu Voda, jak ji neznáme (Nakladatelství Epocha, Praha, 208 stran) , když zjistil, že na tuto čistou bezbarvou (jak kdy?) kapalinu se ještě nikdo před ním nepodíval jinýma očima, než očima jenom přírodovědce, geofyzika či vodohospodáře.

Jak znám Milana, tak se tím tématem zabýval důkladně mnoho let a doslova od kapky ke kapce – tu z biologie, tu z historie, tu ze zpráv o světových katastrofách, z medicíny, z průmyslu, z mnoha válek, co jich tato země či její lidé zplodili, a samozřejmě též z politiky, kde diskuse nad přehradami (a v těch zemích největších nad obracením toků řek) se vedou od nepaměti.

Tak se posléze nechal sám vyfotografovat v kapce vody, požádal svého "kriegskolegu" z bývalé Mladé fronty Ríšu Böhnela, který se dal vyrušit ze svého věčně tvůrčího neklidu kdesi u Nepomuku a nakreslil pár vtipných ilustračních kreseb, sám pak vylovil desítky – jak jinak, než zajímavých a působivých snímků včetně podpisů členů Rady OSN pro vodu. No řekněte – není do důkladnost?

A to jste knihu zatím nečetli, ale mohu vás s klidným svědomím ujistit, že se i tato kniha čte přitažlivě jako příběh ze života. Bez zardění tu uvedu názvy několika jejích kapitol: Má voda paměť?, Archimédova voda, Jak chčije kanec? (ano, nerděte se, dámy, jde o vědecky zkoumanou otázku), Vyschne Aralské jezero?, Nepotopitelný ostrov, Největší bitvy na moři, Evropská Sahara bez vody, Delfíni jako zabijáci, Jak draze se hasí žízeň?,Tragédie Kursku, Tajné operace Američanů, Tsunami a zázrak, Ideální zdroj – ledovce…

Nevím, do jaké míry nás uklidní tzv. Manifest o vodě, který sepsalo dvacet osobností ze všech světových kontinentů koncem 90. let minulého století. V něm se uvádějí čtyři cíle: 1. zajistit dostatek vody pro velká města Afriky, Latinské Ameriky a Asie, 2. čistit vodu a pečovat o její dekontaminaci ve vyspělých zemích, 3. zastavit stavby velkých přehrad, 4. uplatňovat jiné, efektivnější způsoby zavlažování. Prioritní cíl pro 21. století obsahuje také výzva: aby se neobchodoval a neprivatizoval sám život.

Zatím se voda – na rozdíl od jiného přírodního bohatství – a zejména její zdroje, zdají být nevyčerpatelné, její věčný koloběh zajišťuje přísun v podzemí i na povrchu. Avšak pozor – aby to nebylo tak jednoduché! Formulace, že "voda je společným majetkem lidstva" a že "přístup k ní patří mezi základní lidská práva" nenašly společný konsensus ani na světovém fóru ve známém Kjótu v roce 2003! Pro ty, kteří zapomněli: jde o protokol rámcové úmluvy OSN o klimatických změnách a ochraně klimatického systému Země, který ratifikovalo 189 států. Od té doby má také náš pan prezident stále o čem psát…

Prý – nedělejme z toho politikum. Ale vždyť voda, jejíž spotřeba očividně stoupá a stává se mnohde vzácnou; tak jak se vyvíjí demografický a ekonomický růst, výživa, zdraví a životní prostředí, tak roste poptávka po ní. Podle odborníků se celosvětově zvýší poptávka po vodě o 40 %, v postižených oblastech dokonce o 50 %. Bylo jen přirozené, že pět let po Kjótu vznikla mezinárodní společnost Water Resources Group 2030, která vyprovokovala dialog mezi těmi, kteří se podílejí na ziscích z vody – z jejího získávání a z její distribuce.

Jsou do ní zapojeny mezivládní a soukromé organizace, jedničkou mezi poradenskými firmami je McKinsey Company, na analýzách se podílely konzorcia mezinárodních společností (namátkou Coca-Cola Company, Nestlé, pivovarnická SABMiler, zemědělská New Holland Agriculture, agrochemická Syngenta AG, potravinářská Groupe Barilla.

Mezitím, co se stovky chytrých vědeckých pracovníků a odborníků z mezinárodních institucí baví o budoucnosti vody, spisovatel Milan Syruček zjišťuje, že největší anomálií je skutečnost, že vlastně vodu pořádně neznáme. Sepsal, roztřídil do deseti kapitol potřebnou a nezbytnou sumu vědomostí, poznatků a zkušeností, sám některé z nich prozkoumal a vlastnoručně ověřil (například, co se děje s vodou v živých organismech – živočiších i rostlinách, jak dlouho vydrží člověk-silný jedinec bez vody atd.).

Vznikla kniha, našel se nakladatel a teď jde o to, kolik si získá zájemců a čtenářů. Přál bych všem, kteří se na její tvorbě podíleli, aby si našla stovky čtenářů, neležela dlouho v regálech knihkupectví neskončila mezi "levnými knihami" ve výprodeji. Milan Syruček je autor, který dobře ví, že na knihách se vydělávat nedá - a že by mu právě kniha o vodě měla přinést zisk? Přejme mu to za tu námahu, co podstoupil, když ověřoval několikanásobně mnohá data a čísla, letopočty a jména, protože se vždycky najde kritik "všetečka", a to by bylo, že by zrovna tahle kniha byla bez chyby?