19.8.2022 | Svátek má Ludvík


KNIHA: Rudá biologie

20.12.2005

Rudá biologieZábavně a ironicky vypráví Valery Soyfer o tragickém zasahování bolševiků do přírodních věd. Popisuje „seriózní“ teorie o vzniku buněk z nebuněčné hmoty, o tvorbě lidských kostí z červů, o dlouhověkosti dosažené sodovými koupelemi a o dalších mystických „objevech“ mičurinské biologie. Podstatu všech podvodů přitom srozumitelně vysvětluje jako přírodovědec a historik zároveň. Současně se pokouší rozkrýt osobnosti a chování vědců v době nesvobody, z nichž někteří zaplatili za svou čest i vlastním životem.

Ukázky:

S. K. Karapetjan objevil naprosto interesantní věc. Podle něj se ukazuje, že na habru mohou vyrůst větve lísky. F. S. Pilipenko zase zjistil, že jedny druhy eukalyptů rodí jiné. Soubor objevů se neustále rozšiřoval, našly se „důkazy” vzniku břízy z olše a habru z dubu. Ale největších úspěchů dosáhl sám Trofim Denisovič Lysenko. Hned na několika konferencích a přednáškách oznámil, že kukačka vzniká z pěnice!

Na pomoc přetvářečům rostlinných druhů ihned přišli mikrobiologové. V roce 1949 popsal G. M. Bošjan přeměnu nikoli druhů nebo rodů, ale přechod virů (nebuněčných forem) v mikroorganismy (buněčné formy) skrze stadium krystalů, čímž rozbíjel všechny vědecké „předsudky”. Možnost přechodu mikroorganismů jednoho druhu v jiné byla vyložena rovněž v brožuře S. N. Muromceva, mikrobiologa a důstojníka NKVD z povolání, který osobně bil akademiky L. A. Zilbera a P. F. Zdrodovského během jejich „věznění” a který prováděl na vězních dokonce i takové „experimenty”, během kterých byly na lidech testovány smrtelné jedy.

xxx

Olga Borisovna Lepešinskaja novou teorii o vzniku druhů komentovala následovně: “Podobná práce mohla být vykonána pouze v Sovětské zemi, kde o pokrokovou revoluční vědu pečuje strana a vláda a řídí ji náš vůdce, drahý, všemi milovaný, veliký vědec soudruh Stalin. Jak nám sděluje profesor brněnské univerzity Ferdinand Herčík, v různých laboratořích Československa - v Praze, Bratislavě a Brně - se s úspěchem podařilo zopakovat naše experimenty s vejci ptáků a nezmary.”

xxx

Svým výpadem proti darwinismu jako zaostalému a ve své podstatě mylnému učení vnesl Lysenko zmatek do hlav těch početných vědeckých činitelů v SSSR, kteří si zvykli za roky sovětské moci bez výhrad přebírat jakoukoli „pravdu”, přicházející od oficiálních autorit. A to i v těch případech, kdy jí v hloubi duše příliš nevěřili. Mnozí si okamžitě pospíšili s prohlášením, že Darwinovo evoluční učení „má v naší době pouze historický význam”; že „evoluční teorii vzniku nových druhů cestou pomalých, postupných změn sovětská věda na základě pozoruhodných výzkumů akademika Lysenka, který rozpracoval novou teorii vzniku druhů, odvrhla” (P. G. Ivanovová, 1953); že „Lamarck a Darwin se hluboce mýlili” (S. Averincev); že „není důvodu předkládat studentům tuto část Darwinovy teorie. Studenti musí studovat novou teorii o vzniku druhů” (Melnikov, 1952) a tak dále a tak dále.

xxx

G. A. Melkonjan vysvětloval, že někdy se v lidském organismu usazují paraziti - tasemnice rodu Echinococcus. Potom uvedl, že jednou se podařilo vyjmout echinokoky z holenní kosti člověka, načež váčky echinokoka dali na několik let do formalínu (pro všechny živé buňky jedovatého roztoku formaldehydu!). Po mnohaletém pobytu váčků echinokoka ve formalínu z nich vznikly živé, rostoucí kosti. Z červa kost! A navíc živá! „Fakta jsou jasná,” opakoval Melkonjan známý Stalinův výrok, v oněch letech tak populární, „a nelze s nimi nepočítat a ignorovat je, jinak nemůže být ani pokrok ve vědě...”

xxx

Z úvah Lepešinské vyplývalo, že soda je mocný léčebný prostředek: „Ukázalo se, že sodové masti podporují rychlejší hojení ran. Je třeba předpokládat, že oblast použití sody jako profylaktického a medikamentózního prostředku se časem značně rozšíří.” Pokusme se proniknout do smyslu návrhu Lepešinské. Ona přece nedoporučovala proplachovat si ústa roztokem sody, jak to dělalo hodně lidí postaru tehdy, když jim krvácely dásně. Představovala sodu jako všelék na všechny potíže, od prosťoučkých nemocí po komplexní postižení! A lidé jí věřili. Vždyť nevystupovala jako soukromá osoba, ale jako vědkyně, v níž vkládají velkou důvěru ti nejlepší lékaři v zemi. Lepešinská neznala míru. Tvrdila, že pod vlivem jednoprocentní sody roste lépe dokonce obilí na polích, přičemž pro potvrzení se neodvolávala na údaje testů, ale na dopis, publikovaný „jedním mladým kolchozníkem-komsomolcem.”

O autorovi:

Autor dvacítky knih, Valery Soyfer, je po celém světě uznáván jako molekulární genetik a historik. Od předsedy AV ČR obdržel medaili J. G. Mendla za přínos genetice.

V 80. letech byl vyhoštěn ze SSSR poté, co zveřejnil kritické statě o dějinách sovětské biologie. V současnosti je Soyfer ředitelem Laboratoře molekulární genetiky na George Mason University v USA a řídí aktivity filantropa G. Sorose v Rusku a Gruzii.

Česky doposud nevyšla kniha objasňující podvody mičurinské biologie, kterou sovětský režim prosazoval nejen v SSSR, Číně, ale i v celém východním bloku. Michael Štorek a Pavel Paleček se v doslovu zabývají ideologizací vědy v Československu, která vrcholila v roce 1952 a jejíž důsledky trvají dodnes.

V. N. Soyfer – Rudá biologie. Pseudověda v SSSR, Brno 2005, ISBN 80-90-3550-5-6, 360 stran, doporučená cena 360 Kč; při nákupu přímo u nakladatele sleva 30%

Michael Štorek