Dnes a denně jsou na celém světě ve velkém počtu publikovány články, studie, knihy, které zasvěceně a velmi přesvědčivým způsobem odmítají dnešní hysterii vzniklou kolem fenoménu mírného globálního oteplování. K tomuto oteplování – velmi nestejnoměrně v čase a prostoru, a určitě bez bezprostředního vztahu k vývoji emisí CO2 – ve dvacátém století na zeměkouli (ale zdá se, že na Marsu také) pravděpodobně dochází, i když existují nemalé pochybnosti o spolehlivosti měření průměrných globálních teplot. Problém je, že tyto publikace nejsou masově čteny a že nejsou seriózně diskutovány a recenzovány.

Knihu profesora ČVUT Miroslava Kutílka, odborníka na pedologii (jeho kniha Půdní hydrologie z roku 1994 se stala základním učebním textem na řadě amerických univerzit), vydanou v roce 2008 v pražském nakladatelství Dokořán (které o rok dříve vydalo mou Modrou, nikoli zelenou planetu), postihl stejný osud. Naprosto nezaslouženě. Trefný název knihy: „Racionálně o globálním oteplování“, naznačuje stejnou myšlenku jako na začátku roku 2009 u nás vycházející kniha známého britského politika - ministra financí vlády Margaret Thatcherové - Nigela Lawsona „Apel na rozum“. Oběma autorům jde o „návrat k rozumu“, protože jsou přesvědčení, že dnešní environmentalistické dogma o lidmi způsobeném globálním oteplování představuje nebezpečný útok na rozum. Ne náhodou to ve stejné chvíli říkají přírodovědec a ekonom (a politik).

M. Kutílek nepopírá, že dochází k mírnému vzestupu teplot, i když pečlivě rozebírá „obtíže stanovit globální teplotu Země“ (str. 27) vzhledem k tomu, že - měřeno pohledem klimatické historie Země - ještě donedávna nebyly k dispozici žádné teploměry. Za pomoci nepřímých indikátorů teplot se však ukazuje, že se IPCC mýlí, když tvrdí, že dvacáté století znamená nejvyšší teploty posledního tisíciletí. „Středověká teplá perioda byla teplejší než současná globální teplota“ (str. 49).

Poměrně velkou pozornost (kap. 3) věnuje autor skleníkovému efektu (který jeprůkaznou vědeckou teorií), bez něhož by průměrná teplota Země byla -18º C. Ten však odlišuje od „skleníkové hypotézy“, která představuje jednoduchý kauzální vztah mezi zvyšováním koncentrace CO2 a oteplováním Země. Tuto hypotézu za prokázanou nepovažuje.

Ve 4. kapitole rozebírá autor ve světové literatuře seriózně diskutované faktory, které způsobují klimatické změny. Rozlišuje jich celkem osm a jen jedním z nich je působení skleníkových plynů (a jen jedním z těchto plynů je CO2 – mimochodem, představuje jen 3,6 % těchto plynů). Patří mezi ně změny intenzity slunečního záření vzhledem k měnícím se parametrům oběžné dráhy Země okolo Slunce (vedoucí k tzv. Milankovičovým cyklům), změny sluneční aktivity (zejména jsou připomínány práce dánského fyzika Svensmarka), pohyb kontinentů (tzv. kontinentální drift), změny mořských proudů (tzv. termohalinová cirkulace), vliv aerosolů, vulkánů a asteroidů, změny vegetačního krytu Země (vliv odlesňování a zemědělského využívání půdního fondu), a změny magnetického pole Země. Prof. Kutílek považuje za nemožné, aby změnu klimatu právě dnes způsoboval pouze jeden izolovaný faktor, když tomu v celé klimatické minulosti Země bylo jinak.

Nevěří katastrofickým scénářům (kap. 6) a já rád připomínám, že jsem v roce 1991 vydal knihu s názvem „Nemám rád katastrofické scénáře“. Vtipně říká, že se v dnešní době „obrovská vlna tsunami, tentokrát mediální, žene na neinformované posluchače a diváky“ (str. 138) a snaží se vysvětlovat, že alarmisté nemají pravdu – ani v případě úbytku ledovců, vzestupu mořské hladiny, zániku korálových útesů, narůstání sucha atd.

Závěr prof. Kutílka je jasný: „hypotéza o dominantním, případně jediném vlivu na současné globální oteplování nebyla prokázána“ (str. 169). Povšimnou si této knihy naši environmentalisté? A paní Merkelová? A pánové Brown, Sarkozy a Obama? Mám strach, že ne.