Většina toho, co lidé před sto lety věděli o ekonomii, medicíně nebo psychologii, byly nesmysly. Proč jsme si dnes tak jistí tím, že jsme na tom lépe?

"Boříte a ničíte na správném hrobě?" zeptal se v sobotu ráno novinář Honza Boček účastníků aktivistického setkání Bořit a ničit. "Co když pravdu mají ti druzí," naložil ve svém skvělém vystoupení do hlav v sále. Den nato ve mě začalo hlodat dokonce ještě horší podezření: Co když pravdu nemáme nikdo?

Vrátil jsem se proto ke knize Half-Life of Facts: Why Everything We Know Has an Expiration Date, která nabízí o trochu veselejší poselství. Ale jen o trochu. Tedy jak prozrazuje její název: že fakta mají poločas rozpadu a vše, co víme, omezenou trvanlivost.

Každých 45 let se prý obrátí naruby půlka medicíny

Samuel Arbesman, matematik a redaktor magazínu Wired, začíná připomínkou nejznámějších vědeckých obratů: "Fakta se neustále proměňují. Doktoři nejdřív cigarety doporučovali, teď před nimi varují. Maso bylo zdravé, pak nezdravé, pak zase zdravé a teď to nevíme jistě. Zvýšil se věk, od kterého se ženám doporučuje jít na mamogram. Věřili jsme, že je Země středem vesmíru, a pak od toho upustili. Nemám už nejmenší tušení, jestli bych měl nebo neměl pít červené víno."

Můžeme tedy nad všemi poznatky mávnout rukou, že budou za generaci nebo dvě překonané? Ne tak docela: "Znalosti jsou jako radioaktivita. Když se podíváte na jeden jediný atom uranu, nemůžete předpovědět, kdy přesně se rozpadne a uvolní svoji energii. Může to být za sekundu a taky na něj můžete zírat tisíce nebo miliony let – a nic. Když ale vezmete kus uranu skládající se z bilionů bilionů atomů, najednou se z nepředvídatelné hmoty stane hmota předvídatelná. Víme totiž, jak uran funguje jako celek. Coby shluk atomů uran dodržuje jistá pravidla."

Tady bohužel přichází první slabina knihy. Stačil by totiž měsíc práce v knihovně nebo s nějakým digitálním archivem – a čtenář by si mohl užít statistiky. Kdy přestala platit přesně půlka medicínských poznatků z roku 1800? Jak velkou část astrofyzikálních pouček z roku 1950 nové práce vyvrátily? Arbesman ale bohužel mluví příliš obecně a konkrétními čísly šetří. Zmiňuje například dva australské vědce, podle kterých se medicína zbaví půlky poznatků každých 45 let. To ale nepodkládá vyložením metodiky a zdrojů dat, nýbrž jen bonmotem lékaře Johna Hughlingse Jacksona, že medicíně trvá padesát let zbavit se špatných myšlenek a sto let akceptovat ty správné. (Mimochodem: "zbavit se" i "akceptovat" namísto věcných debat podle Arbesmana často obnáší čekání na to, až hlasití zastánci starých bludů odejdou na penzi.)

Útok Taleb – Kahneman – Mlodinow neohrožen

Slyším teď šum v sále: takže s tou vědou to není zas tak horký, můžu vysadit svoje prášky a raději pít pí vodu a koloidní stříbro. A tady narážíme na druhou slabinu: Arbesman se chvílemi zamotává do své obhajoby vědy.

Líbil se mi postřeh, že má souhrn vědeckých poznatků jakési dlouhodobě (byť možná ne věčně) stabilní jádro a nestabilní výstupky. Problém je podle Arbesmana s tím, že právě mlaďounké výstupky se nejsnáze dostávají do médií: Pijte červené víno! Nepijte červené víno! Jezte vajíčka! Nejezte vajíčka! – A pak těm vědcům věřte.

Dovolil bych si k tomu podotknout, že za to nemůžou (jen) "blbí novináři": podobné zprávy vznikají z tiskových zpráv rozesílaných z děkanátů a rektorátů. Důsledek touhy po publicitě je vcelku pochopitelný: nebezpečné míchání neověřených objevů a divokých interpretací s daleko stabilnějšími poznatky. Jednotlivé ústavy se snaží vyšvihnout nahoru, čímž nakonec tlačí dolů pověst vědy jako celku.

Tady by se ovšem hodil obšírnější popis toho, co dělá vědu vědou. Nikoliv tituly před jmény a za jmény a další institucionalizované projevy, ale skeptické a kritické myšlení; láska k experimentům; odvaha měnit názory, když se objeví nové důkazy; snaha vyvarovat se logických klamů. Arbesmanovou knížkou můžete ještě praštit po palici kamarády sdílející na efbíčku graf toho, kolik studií od roku 1991 souhlasilo s existencí globálního oteplování a kolik ne. Bohužel ale nevyloží, proč se nezaobírat mudrovousy, kterým stačí jeden pohled z okna na to, aby měli jasno, že se klima nemění ("a jestli jo, tak za to nemůže člověk").

Half-Life of Facts je čtivou a provokativní připomínkou toho, že se budeme muset ještě mockrát hryznout do rtu a připustit si, že jsme se pletli. Tahle střízlivá vyhlídka není nedostatkem vědy – ale naopak její předností. Do all star týmu skeptických autorů se však Arbesman dostane leda jako třetí brankář. První útok Taleb – Kahneman – Silver s obranou Aronson – Tavrisová za zády zůstává beze změny.

*********************************

Samuel Arbesman: The Half-life of Facts: Why Everything We Know Has an Expiration – vydalo nakladatelství Current Hardcover v září 2012. 256 stran, 15 dolarů.