Vyšly poslední zbývající Jungovy spisy

Carl Gustav Jung do roku 1989 v socialistickém táboře jako by neexistoval.

Oproti tomu Sigmunda Freuda si bral do úst každý, i ten, kdo o podstatě jeho učení neměl ponětí.

Švýcar Jung (1875-1961) zůstal tabu a dokonce býval zaměňován s teoretikem nacismu Rudolfem Jungem. A přece si zaslouží větší pozornost, a tak vítejme zkompletování jeho českých Vybraných spisů, které se nedávno uzavřely 9. svazkem Člověk a kultura.

Jungovo dílo je v některých kruzích dodnes chápáno jako nevědecký fenomén a vykazováno za dveře zájmu. Co sám píše o Freudovi ve stati na konci posledního svazku výboru z vlastního díla (česky 1996-2012), zaujme. Text byl původně Freudovým nekrologem, ale je psán bez servítků. Poprvé vyšel 1. října 1939, jen týden po Freudově smrti.

Vůbec nebyl psychiatr! zdůrazňuje v něm Jung. Ani psycholog, natož pak filozof. Ve filozofii postrádal dokonce i ty nejelementárnější prvky vzdělání a osobně mě kdysi ujišťoval (pokračuje Carl Gustav), že ho nikdy ani nenapadlo, aby četl Nietzscheho.

Názory svého přítele Freuda pokládal Jung za osobité a ve stylu, kterým Freud posedle konstruoval své teorie, páchla podle Junga praktická ordinace, a to příliš.

Už předem přece nelze jako neurotika vnímat každého, domnívá se Jung. Ale Sigmund Freud lidi podobně sledoval. A právě od něj vyšlo i úsloví "není zdravého člověka".

Freud začal kariéru jako student hypnózy a jako překladatel knihy o sugesci, připomíná Jung. Aby Freud osvětlil hysterii, vnímal traumata skrytá v nevědomí jen anebo skoro jen skrz sexualitu. Smrtelně vážně pak chápal i vyložené výmysly vlastních pacientů, nechal si nakukávat žvásty a nepochopil, že se možná jedná jen o vize rozené ze sugesce.

Navíc označil za dětskou sexualitu i docela běžné příhody, které s ní společného neměly nic. I navzdory výhradám však Jung cenil jeho statečnost epochální Výklad snů (1900).

Sny opravdu jsou zahalená, splněná přání, svolil. Ale knihu o Vtipu (1905) chápal jen jako "volnou zábavu" pro laiky ("aspoň se dobře čte") a odstřelil Totem a tabu (1912). A vysmál se i metodě, kterou Freud své učení aplikoval na náboženství, tedy na cosi, pro co postrádal i jen sebemenší porozumění.

Junga však prvořadě odpuzoval kolegův pesimismus a vadilo mu, že Freud lidské nedostatky registroval doslova všude, což je "zbytečně zdrcující" a "neopodstatněně přehnaný" přístup.

"Nikde se tu neotevírá žádný osvobozující průhled, Freud zkrátka podezírá každého." A nebývají (ptá se Jung) právě negativistické a přednostně negativistické postoje chybné? Obvykle bývají. A proč by za úplně každým mělo existovat jen "temné pozadí"?

Podobně pesimistický postoj si Jung vysvětloval i všeobecnou skepsí následující ve století dvacátém po racionálním optimismu století devatenáctého. "Nietzsche nestačil na bourání. Freud obstaral zbytek, a to důkladně," říká. "A Freud byl i prvním, kdo ohlásil gigantománii těchto dnů."

Hlavně byl C. G. Jung ovšem přesvědčen o tom, že pokud Freudovy metody (vhodné pro neurotiky, to jistě ano) narážejí na přirozené životní projevy, stávají se destruktivními - a nebezpečnou silou. A obvinil kolegu z fanatické intolerance. Freud se zkrátka podle Junga nechal uchvátit obrazem duše "posedlé démony" - a neúměrně té vlastní ideji propadl. Přesto či právě proto se (jeho) psychoanalýza dostala (taky díky surrealistům a snobismu) do módy a bývá jí i dnes věřeno, zatímco - daleko sofistikovanější a zřejmě i moudřejší - Carl Gustav Jung byl - přinejmenším v Československu - pohřben již zaživa, aby jeho přínos zůstal po desetiletí nepovšimnut.

Nebo snad přece ano?

Ale málo. Jen F. X. Šalda si už kdysi všiml, že je Jung vlastně hlubší Freuda, a pod studijní lampu Junga přisunuli předčasně zesnulý prof. filozofie Vladimír Hoppe (1882-1931) plus jeho žák Robert Konečný (1906-1981), psycholog a básník. Ale akademická psychologie?

Ta Junga zdárně ignorovala. Ve Švýcarsku se s ním místo ní scházel JUDr. Radoslav Vaníček (1910-2002) a pod Jungovým vlivem sepsal slavný samizdat Od Marxovy dialektiky ke komunistické despocii (1950), kde zaujme kapitola Karel Marx jako psychologický typ. Vaníček na Marxovy emoční deficity aplikoval právě Jungovu typologii.

Už v devětatřiceti letech bohužel tragicky zahynul Hugo Široký (1933-1972), jediný další český propagátor Junga - a spoluautor učebního textu Psychologie XX. století (1971). Bohužel, až do sametové revoluce zůstala ona skripta u nás jediným vydaným zdrojem informací o Jungově analytické psychologii.

A Širokého Meze a obzor psychoanalýzy (vydáno 2001)? Kolovaly tenkrát leda v opisech.

Podobně skrytě existovala i diplomová práce předčasně zemřelého klinického psychologa Karla Škody (1933-1984), který samizdatově přeložil několik Jungových prací, a zprostředkovatelem Junga se stal i primář Psychiatrické léčebny v Kroměříži Jiří Ryšánek (1926-1988). Teprve od let sedmdesátých pak i Karel Plocek, odborný to redaktor a překladatel Spisů.

Pokud věc shrneme? Je to tristní, ale první Jungova kniha vyšla v naší zemi teprve roku 1992! Jen rok předtím se dočkala vydání zadržovaná studie Rudolfa Starého Potíže s hlubinnou psychologií. A Vybrané spisy?

Pro laika jsou tu podstatné hlavně první tři díly, ve kterých se autor zabývá archetypy matky a dítěte, osobním i kolektivním nevědomím, animou a animem, synchronicitou, schyzofrenií i pohádkami.

Následovaly i zajímavé svazky Psychologie a alchymie (pátý a šestý díl Spisů) anebo soubor obsahuje i stati Vznik hrdiny, Boj o osvobození od matky a Oběť. A loňská, poslední část?

Devátý svazek Člověk a kultura sestává mj. z esejí O vzniku osobnosti, Manželství jako psychologický vztah, Paracelsus coby lékař anebo Svědomí z psychologickéhoé hlediska. V přednášce Psychologie a básnictví (1930) rozebírá tu Jung po svém Goethova Fausta a Wagnerův Prsten Nibelungů, ale i Bílou velrybu nebo Benoitovův sci-fi román Atlantis.

Dále pak fascinující Kubinovu Zemi snivců, Meyrinkovu Zelenou tvář a rovněž dobrodružné příběhy Doylovy, přednostně však dobrodružné knížky z pera Henry Ridera Haggarda.

I na následující (a poměrně překvapivou) věc přitom Jung upozorňuje. Zatímco psychologický román bývá jaksi svou vlastní psychologií, právě nepsychologická literární díla - a díla pochybné literární hodnoty – poskytují často psychologovi to zajímavé. Ani tady ovšem švýcarský učenec neodolal, aby se nevymezil vůči Freudovi, a píše:

Pokud Freudova škola zastává názor, že je každý umělec omezen infantilně autoerotickou osobností, platí to - snad - pro umělce jako osobu, ale ne pro tvůrce v umělci. Ten není ani auto - ani hetero - ani vůbec erotický, nýbrž v nejvyšší míře věcný, neosobní a dokonce nelidský či "nadlidský". Jako umělec totiž není ani tolik člověkem, jako svým vlastním dílem.

Redaktor a hlavní překladatel Spisů Karel Plocek se sám označuje za "rolnického synka s pohnutým osudem". Po maturitě na brněnském klasickém gymnáziu chtěl kdysi studovat biologii a antropologii, kam se nedostal. Stal se proto psychologem. Studoval navíc v čase, kdy to bylo s psychologií jako s genetikou, takže "neexistovala" a žáci se měli stát "fyziology vyšší nervové činnosti". I tato průprava se nicméně ukázala jako užitečná. "V odborné práci jsem si aspoň potěžkal lidskou duši. V protialkoholní poradně Městského ústavu národního zdraví v Brně (1958-59), v Psychiatrické léčebně Kroměříž (1959-61) na odděleních akutních a chronických psychóz a neuróz, na tamní interně a neurologickém oddělení, v Dětské psychiatrické léčebně Velká Bíteš (1961-66) i na přilehlých ambulancích v Třebíči a ve Žďáře, v dětských domovech a ústavu sociální péče, kde jsem měl na starosti střední a těžké mentální defekty, i ve věznici pro mladistvé v Brně (1967-68). Do odchodu do důchodu jsem se pak už věnoval jen psychologickému poradenství v oblasti výchovy a vzdělávání a externě jsem učil v Psychologickém ústavu Masarykovy Univerzity a v Institutu pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví."

Aktuální český Výbor z Jungova díla má 3820 stran.